Alex: Píšu tedy jsem - Články

... a půl je hotovo

Fri, 04 May 2012 21:20:25 +0200

Tablo visí, písemnou maturitu mám za sebou, a když jsem si přečetla definici frusrace, celkem to vystihovala můj pocit z přípravy na ústní maturitu. To vše jsou nejspíš známky toho, že se mě gympl už vážně hodlá zbavit.

Abych řekla pravdu, ani jsem si ještě neuvědomila, že mám část maturity za sebou. Zajímá vás, jaké to bylo?

Češtinu jsem měla vyšší úroveň, jak už jsem párkrát psala, a test mi připadal jednodušší než všechny, co jsme psali jako cvičné, i když o jedné blbé chybě už vím. Téma na slohovou práci se dá z deseti zadání vybrat dobře, a tak jsem psala recenzi na mou kultovní knihu, tedy Hostitele. Mně se to líbilo, jen doufám, že to skutečně byla recenze, a mrzí mě, že už ten text nikdy neuvidím a nebudu mít možnost dát ho na blog.

Následující den mě čekala angličtina. Poslech i test, tady už tedy základní úroveň, mi připadaly dobře zvládnutelné a místy i zajímavé. V další části jsme psali dopis a e-mail, celkem jsem škrtala a mnohokrát přepočítávala slova, než jsem byla spokojená, ale myslím, že jsem to mohla napsat lepší. Teď už to nezměním, nějak to dopadne. Ještě že se mi před písemkami dostalo uvolnění v podobě čarodek a prvního máje s Benjim:)

Zbývá ještě udělat zázrak a naučit se ve zbývajícím čase témata k ústní maturitě. Držte mi palce;) Alex

Megan a Jack 2/2

Fri, 27 Apr 2012 21:20:10 +0200

Tady máte pokračování a dokončení:

Megan a Jack

2/2

Megan se trhaně nadechla a Jack tak poznal, že už je konec jejího tranzu.

"Co je? Proč jsi zastavil?" ozvala se Megan. Když Jack uviděl nechápavý výraz v jejích krásných očích, upustil od úmyslu říct jí pravdu.

"Ehm…začal jsem usínat, musel jsem na chvíli zastavit. To nic, pojedeme dál, benzínka už nemůže být daleko," zalhal. Megan přikývla a počkala, až se znovu rozjedou. Pak naznačila plácnutí se do čela a řekla: "Jacku, teď jsem si vzpomněla, kam jsme měli s Kevinem namířeno! Jeli jsme do hotelu Archic, Kevin se tam měl setkat s nějakými obchodními partnery, ale cestou jsme se pohádali a Kevin mě vyhodil z auta."

"Kevin, jo? Jak ti mohl něco takového udělat? Copak neviděl, že ses z té silnice nezvedla?" spustil nechápavě Jack. Jeho sice provázela nějaká zlá síla, ale aspoň se s ní osobně nesetkal a už vůbec to nebyla jeho přítelkyně. Megan má za přítele surovce a klidně si to nechá líbit. Jistě, nic o tom nevěděl, třeba je v tom něco víc, třeba Kevin drží ubohou Megan něčím v šachu.

Megan smutně sklopila hlavu a promluvila: "S Kevinem to není snadné, rozčílí ho každá hloupost a pak už neudrží vztek na uzdě. Je lehké ho soudit podle činů. Prostě se řekne, že je krutý, ale on umí být i milý. Když dělám, co chce, a jsem k němu vstřícná, je vstřícný i on." Jack nevěřil svým uším, jak toho muže hájila. To přece vůbec nemá zapotřebí. Žena jako ona by mohla mít na každém prstě deset mužů. On sám by byl vypustil duši, kdyby směl s Megan sdílet život.

"Je mi tě moc líto, Megan, neuraž se, ale někdo jako Kevin si tě nezaslouží," řekl Jack. Megal se ušklíbla: "To neslyším poprvé."

"Víš co?" povzdychl si Jack. "Dovezu tě do toho hotelu, jestli chceš." Megan se na Jacka oslnivě usmála a vděčně pravila: "To by od tebe bylo moc laskavé. Moc lidí by to neudělalo, ale ty jsi úžasný. Dlouho jsem nepotkala někoho tak hodného, jako jsi ty." Jacka Meganina slova přímo hladila na srdci a šeptala mu, že by u ní přece jenom mohl mít alespoň nějakou naději. Pak ucítil na své ruce, kterou svíral řadicí páku, jemný dotek ženské dlaně. Dýchání mu najednou dělalo potíže.

"Jedné věci nerozumím," řekla tiše Megan.

"Jaké věci?" zeptal se Jack s očekáváním.

"Nerozumím tomu, proč jsme se nepotkali dříve," vysvětlila už téměř šeptem Megan. Pak odtáhla ruku z té Jackovy a dovolila mu tak zase volně dýchat.

Oba po zbytek cesty mlčeli a utápěli se ve svých myšlenkách. Asi po půl hodině zaparkoval Jack před pěkným pětipatrovým hotelem Archic.

"Jsme tu, Megan," oznámil. Megan mu začala děkovat: "Jacku, moc ti děkuju, za všechno!"

"To nic, měl jsem to po cestě," mávl Jack rukou. Megan se usmála, zběžně políbila Jacka na tvář a v dalším okamžiku už stála na asfaltu v otevřených dveřích auta.

"Ehm…Jacku, bylo by ode mě moc drzé chtít od tebe ještě jednu laskavost?" otázala nejistě.

"Vůbec ne," řekl hned Jack a doufal, že to neznělo příliš horlivě. Ve skutečnosti se mu vůbec nelíbilo, že by se už měl s Megan loučit. Byla okouzlující.

"Jestli ti to nevadí, byla bych moc ráda, kdybys mě doprovodil dovnitř a byl se mnou, dokud nenajdu Kevina. Prosím, nechci být sama," požádala ho Megan a roztomile při tom našpulila rty. Jack nemohl odmítnout. Vylezl z auta, zabouchl za sebou dveře a s Megan po boku vstoupil do hotelu. Zamířili rovnou na recepci, kde se Megan zeptala, jestli už se ubytoval její přítel. Dozvěděla se, že už tam byl, ale zase odjel.

"Jsem si téměř jistá, že vás jel hledat, slečno," řekla recepční. Megan se obrátila k Jackovi a prohlásila: "To je Kevinovi podobné. Vždycky něco udělá, aniž by nad tím přemýšlel, a když si to uvědomí, začne litovat a napravovat. Teď mě určitě někde hledá." Jackovi připadalo divné, že cestou do hotelu nepotkali žádné jiné auto, takže se s Kevinem minuli naprosto perfektně.

"Co budeš dělat?" chtěl vědět. Megan pokrčila rameny.

"Nejspíš si zalezu na pokoj a počkám, až se Kevin vrátí."

"Jo," přikývl Jack, "to je rozumné." Megan si tedy vzala od recepční klíče a pomalu se vydala ke schodišti. Jack zůstal stát před recepcí s pohledem upřeným na Megan. Plánoval dívat se za ní, dokud mu naprosto nezmizí z dohledu a on si konečně neuvědomí, že jak rychle do jeho života vstoupila, tak rychle z něj zmizela. Jenže pak si všiml, že se Megan obrací a vrací se k němu. Pouze s lehkým úsměvem na rtech bez jediného slova vzala Jacka za ruku a vedla ho s sebou. Připadal si jako v nádherném snu, což byla po sériích nočních můr velmi příjemná změna.

Došli do útulného pokoje, a když Megan ledabyle hodila klíče na skleněný stůl, vrhla se Jackovi kolem krku. Jack to nečekal, takže se maličko zakymácel, ale pak celý šťastný také objal Megan a užíval si její blízkosti.

Megan si položila hlavu na Jackovo rameno a promluvila: "Ach, Jacku, ty jsi tak hodný, že mám pocit, že nikoho jiného bych v životě nepotřebovala. Jen tebe. Proč nemůžu začít žít až s tebou?" Jack pohladil Megan po lesklých vlasech a pak jí do nich vtiskl jemný polibek. Cítil se očarovaný, omámený, ale jen a jen v tom nejlepším slova smyslu.

"Megan, jsi tak nádherná, ale také jsi zatím neměla moc štěstí. Je mi tě moc líto a chci ti pomoct, jen se bojím, že až se vrátí Kevin…" šeptal zaníceně Jack. Megan zvedla hlavu a upřeně se podívala Jackovi do očí. Pak mu téměř výsměšně prozradila: "No tak, Jacku, žádný Kevin neexistuje." Jacka šokovalo, jak hrubě to znělo. Nejen hlas, ale i Meganina tvář se náhle změnila. Žádná něha a křehká svůdnost, teď z ní vyzařovalo pohrdání a jakási smyslná krutost.

"Megan?" oslovil ženu vyjevený Jack. Něco mu uniklo, ale než stačil zapřemýšlet nad tím, co to bylo, začal se cítit dost nepříjemně. Polil ho studený pot a srdce mu bilo na poplach. Něco se děje. Zase ta proklatá temná síla. Stahují se nad ním mračna.

"Pořád mě lituješ?" zeptala se nová Megan zvláštním zastřeným hlasem. V tranzu ovšem tentokrát nebyla.

"Jistě, Megan," odtušil Jack. Nevěděl, co by měl jiného říct. Samozřejmě jí litoval.

Megan se začala usmívat od ucha k uchu. Stále svůj úsměv rozšiřovala, až propukla v hrdelní smích plný pohrdání a krutosti jako její obličej. Jack ničemu nerozuměl. Co se stalo s nádhernou nešťastnou Megan? Ovládá ji snad také nějaká síla jako jeho? To tohle je svedlo dohromady?

"Neměl jsi mě litovat, hlupáku!" vykřikla Megan tím hrdelním hlasem. "A už vůbec ses neměl pokoušet utéct. Ani netušíš, jakou příležitost jsi mi tím poskytl. Teď už jsi jen můj!" Jack se s naprostou panikou podíval do Meganiných očí, které najednou získaly rudou barvu. Pak ho Megan chytila oběma rukama pevně za hlavu, jedním prudkým pohybem ji naklonila doleva a kousla ho do odhaleného krku. Poslední, co Jack ucítil, bylo ostré bodnutí a následně spalující oheň. Pak byl všemu konec.

Megan a Jack 1/2

Sun, 22 Apr 2012 18:52:08 +0200

Ahoj! Tak už mi naposledy odzvonilo, ale musím říct, že jsem si to užila. Navlékli jsme se do monterek a chodili za dělníky, až si lidé mysleli, že jsme ze stavebky :D Na závěrečném vysvědčení čtvrtého ročníku mám tři dvojky. Teď mám měsíc, abych se naučila na maturitu a mezitím si ještě pojedu napsat přijímačky na vš..oujé.

Abyste si mohli něco přečíst, pohrabala jsem se ve složce z povídkami a našla jsem tuto trošku upíří jednorázovku, tak ať se líbí:

Megan a Jack

1/2

Stará silnice vedla suchou pustinou stovky kilometrů do neznáma, přesně jak to Jack potřeboval. Potřeboval cítit tu volnost a nekonečnost světa. Potřeboval vědět, že má spoustu možností, kam utéct. Po pěti letech se mu vrátily ty divné sny. Honili ho v nich rudoocí lidé s děsivými zvětšenými řezáky, a pokud ve snu včas neumřel nebo ho někdo neprobudil, začali se do něj zakousávat po celém těle. Cítil to a velmi dobře. Celé tělo ho pak pálilo, jako by ty kousance byly skutečné.

Nejenže se mu vrátily sny, kterých se v patnácti letech s velkým úsilím zbavil, ale ještě se u něj začaly objevovat náhlé nezdůvodnitelné zimnice. V jednu chvíli si myslel, že musí mít omrzliny, a za chvíli už byl jako v peci. Když už to trvalo tři měsíce, zoufalá matka mu vtiskla do dlaně klíčky od auta a naléhavě řekla: "Nevím, co to je, ale brzy se to ukáže, najde si tě to, tohle všechno jsou jen příznaky, jakási varování. Musíš před tím utéct, Jacku, odjeď hodně daleko, aby tě to nemohlo dostihnout." Jack ji poslechl. Sedl do svého auta s plnou nádrží a vyjel na silnici. Jel, snažil se nevnímat, co se děje kolem něj, a zastavoval jen v nutných případech na toaletu a na jídlo. Nejprve cítil úzkost a myslel si, že je hloupost takhle utíkat, ale druhý den jízdy změnil názor. Cítil volnost, svobodu, cítil se oproštěn od toho všeho.

Začínalo se stmívat. Jack stáhl okýnko a užíval si větru vlajícího mu do obličeje a vlasů. Konečně věděl, že je to za ním. Ať už to bylo cokoliv, ujel tomu a může zase normálně žít. Úžasná euforie!

Ujel asi dalších pět kilometrů, když v tom si všimnul podivného velkého fleku uprostřed silnice. Jak se k němu přibližoval, zjistil, že to není žádný flek, nýbrž člověk. Zastavil, vystoupil z auta a přišel až k ležícímu člověku. Byla to mladá žena. Ležela na asfaltu oblečená pouze v kalhotách a tílku a dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej.

"To není dobré," pomyslil si Jack a okamžitě se sehnul k ženě, aby se jí na krku pokusil nahmatat puls. Nebylo to nic platné, protože byl tak rozrušený, že cítil akorát vlastní tep v konečcích prstů. Přestal s nahmatáváním tepu a odhrnul ženě vlasy z obličeje. U úst měla zaschlou krev a slabě dýchala. Jack nikdy moc nedával pozor při lekcích první pomoci, protože si myslel, že ji nebude potřebovat, ale jedna poučka mu přece jenom uvízla v paměti. Zprůchodnit dýchací cesty. Vzal ženu za ruku a za bok a šetrně ji otočil na záda. Aniž by to zamýšlel, v rychlosti si ji prohlédl a musel uznat, že je nebývale krásná. Měla štíhlou postavu, ukázkový dekolt a obličej jako zdařilá sochal italského umělce.

Jack natáhl ruce k ženině hlavě, opatrně ji zaklonil a tlakem na dolní čelist jí otevřel ústa. Srdce mu divoce bušilo, jak se bál, aby nezklamal. Naštěstí neuběhlo ani pět vteřin a žena se vědomě nadechla, až se její plné rty zachvěly. S výdechem otevřela modré oči a zmateně se podívala na Jacka. Tomu se neskutečně ulevilo. Ona žije!

"Kolik prstů vidíš?" zeptal se na zkoušku a zdvihl ukazováček s prostředníčkem.

"Dva, nejsem pitomá!" vyjela na něj žena a probodla ho ostrým pohledem. Ačkoliv byla naštvaná, její hlas způsobil, že se Jackovi rozběhlo mrazení podél páteře.

"Promiň," vysoukal ze sebe Jack omluvu, "ale většina lidí jen tak nelehává na silnici. No nic, jak se jmenuješ?"

"Megan," odpověděla žena a pomalu se posadila.

"Těší mě, já jsem Jack," představil se Jack, podal Megan ruku a pomohl jí vstát.

"Co se stalo, Megan? Proč jste tu ležela? Někdo vám ublížil?" vyptával se Jack. Megan se chytila za hlavu, jako by to potřebovala, aby si vzpomněla, a řekla: "To je složité, pohádala jsem se s přítelem a on mě vyrazil z auta. Nic hrozného."

"Nic hrozného?" vykulil Jack oči. "Vždyť jste byla v bezvědomí. Váš přítel musí být pěkně surový, když vás tu tak nehal, a jak tak koukám, tak vás nepochybně i praštil." Megan si povzdychla: "Vážně to nic není, člověk si zvykne."

Jack vzal Megan do auta a nastartoval s tím, že na nejbližší benzínce zastaví, aby se Megan dala dohromady a mohla se občerstvit. Co budou dělat dál, nevěděl, ale nehodlal si s tím lámat hlavu. Meganina společnost mu byla velmi příjemná. Sálala z ní omamná svůdnost a zároveň křehkost a nevinnost. Její osud byl politováníhodný a Jack vlastně Megan litoval.

"Jak můžete být s někým, kdo vás vyhodí na silnici uprostřed pustiny, a navíc takhle zřízenou?" ptal se nechápavě. Megan mu neodpověděla. Místo toho se na něj obrátila s prosbou: "Můžu vás o něco požádat? Co takhle tykání? Připadám si hrozně stará, když mi někdo jako ty vyká." Jack přikývl a ušklíbl se: "Přijímám, nedovolím, aby sis připadala stará, protože to rozhodně nejsi."

"Díky," řekla mile Megan a oslnivě se na Jacka usmála. Pootočil k ní hlavu a už ji nedokázal vrátit. Celá ho přitahovala svým zvláštním způsobem. Kromě toho, že slastně přimhuřovala modré oči a při každém nádechu jí pulzovala ňadra, z ní vycházela jistá energie jistá magie. Možná aura. Každopádně by se na ni dokázal dívat do konce svého života a nic víc by nepotřeboval.

Jak tak Megan po očku sledoval, uvědomil si, že její pohled se upírá do prázdna a z obličeje se jí vytratil přítomný výraz.

"Megan?" oslovil ženu, ale ona byla stále stejně strnulá. Pak se najednou roztřásla a pronikavě vykřikla. Jack se vylekal, automaticky dupl na brzdu a vyděšeně se podíval na Megan. Upírala na něj své oči, ale neměla v nich žádný výraz. Byla v jakémsi tranzu.

Jackovi se rozklepaly ruce a vzápětí byl celý zalitý potem.

Nevím, co to je, ale brzy se to ukáže, najde si tě to, tohle všechno jsou jen příznaky, jakási varování.

Ne! Vždyť už se toho zbavil, už je volný, utekl. Nebo snad ne?

Megan se rozšířily zorničky ve stále nepřítomných očích a její ústa začala promlouvat cizím hlubokým ženským hlasem: "Jsi hloupý? Myslel sis, že utečeš? Pamatuj si jednou pro vždy, že nemůžeš utéct před svým osudem. Na to jsi už příliš slabý." Jacka zamrazilo. Poznal ten hlas, který promlouval Meganiným prostřednictvím. Neslyšel ho už pět let, ale nyní si přesně uvědomoval, proč je to právě tento hlas. Varoval ho už tentokrát a teď ho varuje znovu.

Hlas patřil profesionální věštkyni z Jackova rodného města, kterou navštívil v patnácti letech, když už si s ním matka nevěděla rady. Věštkyně tvrdila, že si na Jacka brousí zuby temné a zlé síly, a pokud okamžitě nezačne konat jeden dobrý skutek za druhým, ona síla nad ním bude mít stále větší moc. Jednu věc však věstkyně zdůrazňovala obzvlášť: "Nesnaž se tomu utéct. Před svým osudem utéct nemůžeš. Pokud to uděláš, dost možná tu sílu ještě posílíš a umožníš jí, aby tě přepadla v nejneočekávanější chvíli, kdy si budeš myslet, že už jsi jí unikl."

Věštkyně se mu nyní připomínala. Bylo tedy naivní myslet si, že unikl. Kdepak volnost! Jeho prokletí ho znovu dostihlo.

Cesta do minulosti

Fri, 13 Apr 2012 21:18:55 +0200

Ač se to nezdá, je přede mnou poslední školní týden a páteční poslední zvonění bude naše. Mám strach z toho, jak se zvládnu naučit na maturitu, ale nebudu to tu opět rozebírat.

Jestli si ještě vzpomínáte, že jsem se o jarních prázdninách zúčastnila zkoušek PET z anglického jazyka, mohlo by vás zajímat, jak jsem dopadla. Dopadlo to dobře, mám 91%.

Popravdě, ani ten konec školního roku nezvládám vstřebat, protože ještě pořád se musím soustředit na zkoušení a vypracovávání maturitní otázek. Dnešek byla výjimka.

K maturitnímu ročníku neodmyslitelně patří tablo. Jeho téma jsme dohodli v podstatě na poslední chvíli, protože jsme celkem nerozhodná a svým způsobem líná třída, a dokud někdo průbojnější nezavelí, ostatní to nechávají být. Přiznávám, patřím mezi ty ostatní a vyhovuje mi to. Takže jsme si nakonec odsouhlasili 30. léta a dnes došlo na fotografování.

Bylo to strašně fajn! My holky jsme se namalovaly tak, že by se za to nemusela stydět žádná zaměstnankyně nevěstince, a samozřejmě nechyběla rudá rtěnka. Navlékly jsme se do nejrůznějších šatů a košilí, nasadily si klobouky, ovázaly se šátky a boa z peří a pečlivě si upravily vlasy. Do ateliéru jsme šli po skupinkách, já byla v té poslední a bála jsem se, že fotografka už bude nevrlá, ale bylo to právě naopak. Přístup fotografky i jejího kolegy byl hrozně příjemný. Půjčili nám rekvizity, naaranžovali nás a krásně nafotili. Už se těším na tablo!

P. S. : Stužkovák v sedmdesátých letech, tablo ve třicátých. Kdo ví, co by se z toho vyklubalo, kdybychom měli na škole setrvat ještě pár let.

Moje maturitní četba

Sun, 08 Apr 2012 21:46:09 +0200

Milí moji, už od září nečtu jiné knihy, než ty maturitní, a tak myslím, že by nebylo špatné, abych všechny tyto knihy zhodnotila na svém blogu. Na gymnáziu jsem musela přečíst hodně knih, některé se mi líbily, s některými to byla ztráta času a nakonec z toho vyšlo těchto 30, z kterých si budu v květnu losovat:

J. Austenová: Rozum a cit

Příběh o milé Elinor a nadšeně naivní Marianně byl pěkný, ale trochu mě to nudilo. Film jsem neviděla, ale prý je dobrý.

J. Austenová: Pýcha a předsudek

Knihu o Elizabeth Bennetové, jejích čtyřech sestrách a panu Darcym jsem si oblíbila. Najdeme tu roztomilé a romantické zápletky stejně jako ty překvapivé. Film je pěkný, ale knize se nevyrovná.

Samostatný článek zde.

D. Diderot: Jeptiška

Na to, že tento román patří do klasicistní literatury, četl se tzv. sám. S jeptiškou Zuzanou jsem naprosto soucítila a hrůzy, které si v klášteře prožívala, se mi promítaly do snů. Příběh je poutavý a má zajímavé okolnosti vzniku. Jde totiž o román v dopisech, které fiktivní Zuzana (ve skutečnosti dám Diderot) psala skutečnému šlechtici.

Moliére: Tartuffe

Klasicistní drama, které má spád i vtip, klidně bych na Tartuffa vyrazila do divadla.

W. Shakespeare: Hamlet

Být, či nebýt? Kdo by tuto větu neznal. Na této hře mi bylo nejsympatičtější, jak na konci téměř všechny postavy zemřely:). Hamlet chtěl pomstít vraždu svého otce, to je jasné, ale proč se kvůli tomu choval jako blázen, to jsem zrovna nepobrala.

W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy

Jestli jste viděli film 10 důvodů, proč tě nenávidím, tak filmová Kat je oproti knižní Kateřině učiněný andílek. Není divu, že ji žádný nápadník nechce a všichni se ohlíží za její mladší sestrou Biancou. A pak přijde Petruccio a Kateřinu zkrotí, až se z ní stane ta nejposlušnější manželka. Opravdu jsem se pobavila.

E. Brontëová: Na větrné hůrce

Když byli Heathcliff a Kateřina dětmi, kniha měla spád a vcelku mě i bavila, pak vyrostli a byla to nuda, ale pak měli děti a zase bylo o co stát. Pokud jde o příběh, je celkem zajímavé sledovat, jaké intriky Heathcliff vymyslí, ale některé pasáže bych si naopak odpustila.

Mimochodem, podle mě Emily píše líp než její sestra Charlotte. U její Jany Eyerové jsem vydžela sotva čtyři kapitoly.

N. V. Gogol: Revizor

Revizor je poněkud komická hra o úplatkářství, patolízalství a podvádění. V divadle to může být celkem dobré uvolnění, jako kniha se to čte rychle, ale úžasné to taky není.

J. Arbes: Svatý Xaverius

Jde o romaneto, které jako žánr vzniklo v Česku, což je rozhodně chvályhodné. Děj je trochu rozvleklý, ale zápletka je zajímavá. Skrývá obraz Svatého Xaveria mapu k pokladu nebo nějaké jiné tajemství?

K. Erben: Kytice

Kytice je lidově známá klasika a snad každý umí zarecitovat kousek Kytice, Polednice, Vodníka nebo Zlatého kolovratu.

A. a V. Mrštíkové: Maryša

Drama o tom, jak si Maryša musí vzít mlynáře Vávru a nakonec ho otráví, se mi četlo dobře i přesto, že je psané slováckým a hanáckým nářečím. Na druhou stranu mě ale moc nebavilo, připadalo mi, že se omílá jedna věc stále do kola.

B. Němcová: Divá Bára

Divou Báru jsem si vybrala vlastně proto, že je to krátká povídka a nechtělo se mi číst Babičku. Povídka je psaná příjemným jazykem, takže mi to připadalo, jako bych četla nějakou pohádku, ale neumím si představit, co bych o tomto díle vykládala.

J. Vrchlický: Noc na Karlštejně

Už mnohokrát před přečtením jsem viděla filmový muzikál Noc na Karlštejně, který se drží své psané předlohy. Číst tuto hru mě nijak extra nebavilo, ale v divadelní či filmové podobě je to vlastně pěkné.

K. Čapek: R. U. R.

Zajímavé drama hodné zamyšlení. Lidé stvoří roboty, aby za ně pracovali a oni si mohli jen užívat, ale je život, ve kterém nemusíte hnout prstem vážně tak skvělí? A co když si roboti uvědomí, že lidi nepotřebují, nebo že jsou dokonce lepší než oni?

G. B. Shaw: Pygmalion

Známý námět, kdy se profesor Higgins rozhodl udělat z květinářky Lízy Doolittlové dámu, mě nenadchnul. Sice se mi líbila scéna, ve které lidé z vysoké společnosti považovali Lízu za princeznu, ale to je tak všechno. Mnoha lidem se Pygmalion líbil, u mě je to spíš neutral.

F. Hrubín: Romance pro křídlovku

V této próze v básni Hrubín vzpomíná na svou první lásku, Terinu od kolotočů. Je to celkem pěkné, romantické i smutné, ale ne vždy jsem pochopila, co chtěl básník říct.

V. Nezval: Manon Lescaut

Veršované drama o lehkomyslné koketní Manon a rytíři de Grieux, který ji miluje a věří jí, i když ho několikrát podvede, se mi líbil jak příběhem, tak příjemným lehkým jazykem. Nezval jej napsal podle románu abbého Prévosta, zajímalo by mě, jak moc se originálu držel, a když se to tak vezme, jde vlastně o fanfiction:)

A. Camus: Cizinec

Existencialistický román Cizinec je v podstatě psán velmi jednoduše a hlavní hrdina, který je původně souzen za vraždu, je nakonec vlastně odsouzen za takové absurdnosti, jako že neplakal na matčině pohřbu, den po pohřbu šel na plovárnu apod. Filozofie románu je zajímavá a ukazuje, jak se společnost staví proti člověku, který se snaží jen tak proplouvat životem.

J. Clavell: Král krysa

Román z prostředí singapurského zajateckého tábora z druhé světové války se mi skutečně líbil a jestli vás k němu zajímá něco víc, podívejte se sem.

W. Golding: Pán much

Co všechno se může stát, když se na opuštěný ostrov zřítí letadlo se skupinou chlapců, to ukazuje tento román. Pokus o demokracii a rozumné snahy opřežití se mohou zvrhnout v zabíjení a reálnou hru na divochy. Bylo to čtivé, zajímavé, ale čekala jsem, že se budu víc bát.

R. Merle: Malevil

Na zemi vybouchne bomba, ale hrstka lidí přežije a snaží se začít znovu. Lidé se vrací k principům prvobytně pospolné společnosti, obživu jim zajišťuje dobytek, ale ani tady nechybí intriky a boje. I když je román dlouhý a někdy zdlouhavý, celkově ho hodnotím kladně. Je poznat, že autor se nad danou situací hodně zamyslel.

G. Orwell: Farma zvířat

Zvířata z Panské farmy se vzbouří, vyženou majitele a sami se starají o chod na farmě, již přejmenují na Zvířecí. Na počátku je myšlenka rovnosti všech zvířat, která se musí spojit proti jejich nepříteli - člověku, ale prasata se začnou povyšovat a systém na farmě se pomalu ale jistě mění v diktaturu, která končí spoluprácí prasat s lidmi.

E. M. Remarque: Na západní frontě klid

Hrůzy první světové války vylíčené očima mladého Pavla Bäumera se čtenáři dostanou pod kůži hned po několika stránkách. Román nás zavádí na frontu, do vojenské nemocnice, do kasáren, do města mezi obyčejné lidi a ukazuje nám různé tváře války, všechny jsou ovšem ohyzdné. Kniha se mi líbila a můžu doporučit.

R. Rolland: Petr a Lucie

Novela o lásce dvou mladých Pařížanů na pozadí první světové války je pěkná, lyrická, i když končí špatné. No, ale na druhou stranu, kdo ví, jak by Petr a Lucie dopadli, kdyby přežili válku.

J. Wyndham: Den trifidů

Lidstvo zachvátí slepota a chodící květiny zvané trifidi mají narvrch. Tento román mám ráda a celý článek o něm najdete tady.

K. Čapek: Válka s mloky

Podobný námět jako v R. U. R., ale tentokrát lidstvo neohrožují roboti, ale mloci, kteří byli také na začátku jen levnou pracovní silou a na konci potápí pevninu, aby pro sebe vydobyli životní prostor. Kniha je varováním před fašismem a je psaná formou fejetonů. Vcelku zajímavá četba.

V. Dyk: Krysař

Krysař se ve městě Hammeln zamiluje do Agnes, která má ovšem milence. Krysy krysař vyžene jemným pískáním na píšťalu, ale když zahraje naplno, jdou za zkázou i lidé.

L. Fuks: Spalovač mrtvol

Tento román z doby začátku druhé světové války je skutečně zajímavý. Sledujeme poklidný život starostlivého manžela a otce rodiny pana Kopfrkingla. Čas plyne poklidně a mírně, až na to, že Němci obsadili Sudety a následně celé Československo. Pan Kopgrkingl pracuje v krematoriu, má německou krev, ale jeho manželka je Židovka, syn se toulá a Vůdce chce jen stoprocentní lidi. Doporučuji.

V. Körner: Adelheid

Novela Adelheid vypravuje příběh českého vojáka, který se vrátil z války, a německé ženy, která čeká na odsun. Popravdě mě nezaujala a byla jsem z ní trochu zmatená, ale téma je to zajímavé.

A. Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou

V novele sledujeme osud skupiny bohatých Židů, z kterých nacisti podvodem tahají peníze. Po celou dobu je udržují v naději, že odjedou do Ameriky, a pohrávají si s jejich psychikou. Kateřina Horowitzová prezentovaná jako křehná dívka je nakonec jediná schopná vzpoury. Opět pěkné téma i příběh, ale trochu nezáživně napsané.

Tak co říkáte? Já myslím, že jsem si nevybrala vůbec špatně.

Hrdinové mezi námi

Sun, 01 Apr 2012 22:16:44 +0200

Ahoj! Já vím, dlouho jsem se neozvala, ale ono tak nějak nebylo s čím. Se mnou je to stále stejné. Maturita se blíží, nebude se mi chtít loučit se starým, budu se bát nového a zároveň se na to snad i těšit. Pozitivní je aspoň to, že až si přečtu zbývající 4 knihy k maturitě, budu moct číst, co se mi zlíbí. Hurá :)

V dnešním článku přináším úvahu na téma Hrdinové mezi námi. Nejsem si úplně jistá, jestli je to úvaha a co mi na to češtinářka řekne, ale alespoň se mi podařilo vyjádřit, co jsem chtěla. Můžete zhodnotit:

Hrdinové mezi námi

(Úvaha)

Rodiče svým dětem čtou pohádky, aby je naučili rozlišovat dobro a zlo. Každé dítě sympatizuje se statečným chasníkem, který zabije draka, zachrání princeznu a stane se králem. Je to hrdina, koná dobro a dostane za to zaslouženou odměnu. Stejně tak animovaní hrdinové jak batman, superman nebo Lucky Luck. Zachraňují lidské životy a zabraňují zločinům. Jenomže dítě jednou vyroste a bude muset žít ve světě, kde nejsou draci ani nemotorní zloději v pruhovaných oblečcích. Zlo se umí rafinovaně skrývat. Co potom? Bylo všechno to, co se dítě učilo od superhrdinů zbytečné? Nebo jsou i v tomto světě hrdinové, kteří se dokážou vypořádat se zlými silami?

Beze sporu se setkáváme s jednáním, které bývá považováno za hrdinské. Obdiv si zaslouží lidé, kteří kupříkladu zachrání tonoucího člověka nebo vyvedou spoluobčany z hořícího domu. Příliš nezmiňovaným, a přesto podstatným hrdinstvím je zastání.

Bohužel se to příliš často nestává. Lidé si zvykli starat se jen sami o sebe, a tak může docházet i k přepadením uprostřed města za bílého dne. Většina lidí se nechce do ničeho zaplést, pravděpodobně se bojí, že by se jim mohlo něco stát. Tím spíše můžeme jedince, kteří riskují vlastní kůži a nebojí se zasáhnout, nazvat hrdiny.

Jenomže zlo je zákeřné a nepřichází pouze v lidské podobě. Mnohdy ho nevidíme, někdy ani netušíme, že je s námi na každém kroku. Ohrožují nás nemoci, které jsou velmi těžko léčitelné nebo dokonce smrtelné. Ale když se podíváme do historie, můžeme vidět, že na tom lidstvo bylo dříve ještě hůř. Byli to také hrdinové, kdo jim pomohl různé nemoci porazit. To díky vědcům a lékařům dnes máme antibiotika, rentgeny, laserové operace, protézy končetin a mnoho dalších prostředků, jež nám zachraňují a zlepšují životy. Je nesporné, že práce hrdinů v bílých pláštích ještě zdaleka neskončila. Existují nemoci, proti nimž dosud nebyl vyvinut lék, ale můžeme se spolehnout, že hrdinové dělají, co je v jejich silách.

Hrdinové našeho světa nepadají elegantně volným pádem z mrakodrapů, nemají hodinky se všemi vymoženostmi světa, a dokonce často neznáme jejich jména, ale jsou stejně, ba i víc důležití jako supermani, batmani nebo Bondové. Jsou tu, aby nám pomáhali a starali se o lepší zítřky. Na nás je, abychom je dokázali ocenit a co víc, třeba se k nim i přidali. Vždyť každý dobrý skutek se počítá.

13. komnata

Sun, 11 Mar 2012 20:41:31 +0100

Ahoj! Tak jak jsem slíbila, nápad na povídku přišel, povídku jsem napsala a tady ji máte. Má vcelku zvláštní původ. Inspiroval mě k ní muzikál Drákula, respektive útržkovitá videa na youtube, která mi opět připomněla, jak je to skvělé dílo, a taky čeština. Tam, už ani nevím v jaké souvislosti, mluvila učitelka o třinácté komnatě. A bylo to. Užijte si čtení, snad se vám to bude líbit. Alex

P. S. : Už bych někdy měla napsat něco veselého, nebo vám začnu připadat..divná, případ pro psychologa..snad ne:D

13. komnata

Shrbený starý sluha se choulil do kabátu prožraného od molů. Stál před bránou malého, ale majestátně vyhlížejícího hradu a jednu ruku, v níž třímal lucernu, držel nataženou. Škaredil se do škaredého počasí mrazivé lednové noci. Psa by ven nevyhnal, ale on zde čekal už dobrou půlhodinu. Hrabě, jeho pán, si dnes přiveze nevěstu.

Konečně se v dáli na cestě ze zmrzlého bláta objevil hraběcí kočár. Sluha pookřál, že jeho utrpení na mraze se chýlí ke konci. Vzápětí se zase zamračil. Pán se k němu nechoval nikdy přívětivě, jen mu dával úkoly. Nebylo o co stát, jenže byl už starý a nové místo by nesehnal. Snad bude jeho nová paní přívětivější.

Kočár zastavil před hradem, koně zuřivě vyfukovali z nozdech teplý vzduch. Kočí seskočil z kozlíku a otevřel dvířka. Z kočáru vystoupil hrabě v honosném oděvu. Mírně zšedlé vlasy mu vylézaly zpod baretu, kabát obepínal jeho mohutnou postavu. Sluha se mu uctivě poklonil. Pak vystoupila i novopečená paní hraběnka Lorelei. Byla celá schovaná v plášti z jemné modré látky, vykukovala jí pouze špička nosu a brady.

V doprovodu sluhy, který jim svítil na cestu, vstoupil hraběcí pár do hradu. Lorelei si sejmula z hlavy kápi a okamžitě pokorně sklopila oči. Byla příliš mladá, pěkná, něžná. Vedle mohutného neohrabaného hraběte vypadala docela jako dítě.

"Vítejte doma, hraběnko," prohlásil hrabě a políbil manželce ruku.

"Děkuji, pane, budu zde po vašem boku jistě spokojená," odpověděla Lorelei a rozhlédla se po dlouhé i široké chodbě, na jejímž začátku stáli. Sluha ani nedutal.

"Chtěl bych vás hned ze začátku na něco upozornit," řekl hrabě a počkal, až k němu Lorelei zvedne dychtivý pohled. Potom pokračoval: "Hrad je vám plně k dispozici a služebnictvo vás bude poslouchat na slovo. V této chodbě je třináct dveří a za nimi třináct komnat. Do dvanácti z nich máte vstup volný, smíte je kdykoliv navštívit, avšak jedny dveře pro vás budou od dnešního dne uzavřeny. Nepokoušejte se jimi projít, drahá Lorelei." Lorelei přikývla: "Je-li to vaše přání, ráda je splním, můj pane." Jakkoliv se jí to zdálo podivné, byla naučená poslouchat. Poslechla své rodiče a podvolila se k výhodnému sňatku. A teď bude poslouchat svého manžela. Je to její povinnost, její ctnost.

"Jste unavená?" zeptal se hrabě.

"Ano," povzdychla si, "ta cesta v noci mě vysílila."

"Zajisté," pokýval hrabě hlavou," sluha vás doprovodí do vaší komnaty. Vše je tam pro vás připraveno. Dobrou noc."

"Dobrou noc," odvětila Lorelei a následovala starce s lucernou do patra po chladných kamenných schodech.

Lorelei spala až do poledne následujícího dne. Vymotala se z peřin, zavolala si komornou a nechala se upravit. Bylo to velmi příjemné mít někoho, kdo se o ni postaral. Doma u rodičů si mohli pro svůj dům dovolit pouze hospodyni a lokaje.

Když byla oblečená do krásných šatů, pěkně učesaná, a navíc ozdobená drahými šperky, na které ještě před týdnem nemohla kvůli nouzi ani pomyslet, nechala se zavést do jídelny. Služebnictvo ji usadilo a začalo jí servírovat jídla a nalévat pití, co jen chtěla. Nezdálo se jí však, že sedí sama u velkého stolu. Obrátila se proto na starého sluhu, jenž stál u dveří s rukama složenýma pod hrbnem na svých zádech.

"Prosím, kde mešká tvůj pán?" Sluha přistoupil k Lorelei blíže a nakřáplým hlasem odpověděl: "Zdržel se na procházce, paní hraběnko. Chodívá ven pravidelně, ale nepravidelně se vrací. Radil bych vám, jestli dovolíte, posečkat po obědě v šachovém salónku. Jistě se tam s ním brzy setkáte."

Po obědě se tedy Lorelei uchýlila do šachového salónku, ale pán dlouho nepřícházel. Nudila se, a tak k sobě zavolala sluhu a hrála s ním šachy. Tak jí uběhl čas až do večeře. Doufala, že se tam konečně setká s manželem. Uvědomovala si, že jsou vcelku rozlišní, ale chtěla hraběte poznat. Jistě v něm bylo něco dobrého a to chtěla poznat.

U večeře však seděla sama.

"Kde se zdržel tvůj pán?" ptala se sluhy.

"Musel být unavený, paní hraběnko, tak si odešel odpočinout do své komnaty," vysvětlil sluha, " později ho jistě zastihnete v pokoji se zdobeným krbem, trávívá tam večery." A tak po večeři popadla vyšívání a usadila se u zdobeného krbu. Za tři hodiny ji přišla služebná probudit a odvést do postele.

Lorelei nemohla dospat rána. Služebné řekla, ať si dá záležet na jejím účesu, chtěla vypadat dobře, když se konečně setká s hrabětem.

Do jídelny už trefila sama. Služebnictvo se o ni krásně postaralo, u snídavě nechybělo čerstvé pečivo, ovoce, ani teplý čaj. Nikdo jiný kromě ní však u stolu opět neseděl.

"Pán ještě nepřišel?" zeptala se sluhy. Ten zavrtěl hlavou: "Bohužel jste se minuli, paní hraběnko, ale můžete se po snídani uchýlit do námořnického sálonku, kde se pán jistě brzy ukáže." Lorelei se řídila jeho radou, ale ani po dvou hodinách hrabě nepřicházel. Šla se tedy projít po hradě. Bohužel na manžela nikde nenarazila.

Bylo to podivné. U každého jídla se odehrávala stejná scénka.

"Kde se zdžel tvůj pán?"

"Spěchal na návštěvu našeho ctěného pana souseda, paní hraběnko, ale po návratu se jistě půjde kochat krásami obrazárny."

"Proč nesedí u stolu i tvůj pán?"

"Omlouvá se mými ústy, paní hraběnko, rozbolely ho zuby, ale večer jistě stráví v knihovně."

...

Tak uběhly čtyři dny a Lorelei se nesetkala se svým manželem. Při obřadu si ho ani neprohlédla, cestou v kočáře na hrad mezi nimi neproběhl žádný kloudný rozhovor, takže o něm téměř nic nevěděla a mrzelo ji to. Nechápala, proč se jí vyhýbá.

Po každém jídle ji sluha poslal do jedné z přízemních místností, kde čekala, ale nikdy se nedočkala. Začínalo jí to být velmi podivné. Co před ní hrabě skrývá?

A pak si všimla ještě jedné zvláštní skutečnosti. Chodbu v přízemí rámovalo dvanáctero dveří. Rána, odpoledne a večery trávívala čekáním ve dvanácti komnatách. Ale když s hrabětem na hrad přijeli, mluvil hrabě o třinácti komnatách. Jedna z nich jí byla zapovězená, ale Lorelei si žádné třinácté komnaty, která by byla zamčená, nevšimla. Procházela chodbu stále dokola celá soustředěná a pokáždé napočítala jen dvanáct dveří.

U další snídaně, kdy se hrabě nedostavil, se Lorelei opět zeptala sluhy: "Prosím, proč zde opět ještě není hrabě? Což se mě bojí?"

"Kdepak," odvětil sluha, "obávám se, že se zdržel na obchůzce svého panství, na niž časně zrána vyrazil. Jestli mohu radit..." Lorelei pro dnešek nechtěla jeho radu poslechnout.

"Vydám se mu vstříc, ať se setkáme v půli cesty," rozhodla se. Sluha chtěl něco namítnout, ale Lorelei ho umlčela jasným gestem ruky. Sluha se uklonil a vrátil se na své místo u dveří.

Lorelei odcházela z jídelny naplněná snídaní a odhodláním. Namířila si to přímo k hlavním dveřím v čele chodby, natáhla se po zdobené klice a zatlačila. Dveře se nepohnuly.

"Co to znamená?" nechápala Lorelei.

"Dveře jsou zamčené, hraběnko," ozval se starý sluha a se sklopenou hlavou stoupal dál po schodech. Lorelei to zkusila ještě alespoň třikrát a pak se otočila čelem do chodby. Znovu spočítala dveře. Dvanáct. Dvanáct dveří a za nimi dvanáct komnat. Ale přímo za Lorelei stály třinácté dveře a za nimi okolní svět.

Lorelei se zachvěla v náhlém prozření. To byly ty třinácté dveře a za nimi třináctá komnata. Vnější svět. Tam už nikdy nesměla vstoupit. Slíbila hraběti, že se těmi dveřmi nepokusí projít. Splnila jeho přání zůstat tu zavřená, uzamčená, pohřbená...

Prázdninové zhodnocení

Mon, 05 Mar 2012 21:56:34 +0100

Ahoj! I když jsem se zase nějakou dobu neozvala, jsem ráda, že na můj blog chodíte a čtete si, obzvlášť komentáře u Na vlastní pěst mě potěšily. Není nad to mít hodnocení ostatních.

Pokud jde o mě, tak jsem měla jarní prázdniny a strávila jsem je poměrně pestře. Vypracovávala jsem maturitní otázky, i když jsem samozřejmě nestihla, co jsem potřebovala, ale s tím jsem ani nepočítala. Taky jsem byla ve škole :D. Jo, už je to tak. Skládali jsme zkoušky PET z angličtiny a pak jsem ještě jela na národní srovnávací zkoušky, to kvůli vysoké škole. Tak uvidím, jak to všechno dopadne.

Ovšemže jsem si vyhradila i čas na Benjiho, to by jinak ani nešlo. Jenže rychle to uteklo, zase je tu škola a termín maturity za čím dál menší počet otočení v diáři. Psaní mi schází. Až mě zase přepadne nějaký akutní nápad, buďte si jistí, že vám tady pak přistane výsledek :) Tak zatím. Alex

Na vlastní pěst

Sun, 19 Feb 2012 12:18:00 +0100

Ahoj! Konečně se mi podařilo opravdu rozepsat a to tak, že mě ta povídka vážně pohltila a vyšťavila. Proto se ji na jednu stranu bojím zveřejnit, protože pro mě hodně znamená a vy ji třeba tak neoceníte, ale když už jsem ji napsala, zaslouží si dostat příležitost.

Ještě bych chtěla dodat, že mě k ní inspirovala hudba Evanescence z jejich nového alba, zejména píseň On the other side. Snad se vám zalíbí. Alex

Mimochodem se dost divím, že jsem začala sama od sebe psát v ich-formě.

Na vlastní pěst

Bylo pozdě. Když mě našli, bylo už pozdě. S námahou jsem se bránila mrákotám, abych se ještě chvíli mohla dívat do Andrejových očí.

Co jsem si myslela? Že na to stačím sama? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu jít sama po těch pašerácích? Chtěli jsme je dostat společně. S Andrejem, s mou tetou a strýčkem a s Katkou. Jenže já, bývalá detektivní vyšetřovatelka, jsem si myslela, že to svedu líp sama.

Ani jsem se nestačila bránit, když mě jedna z těch goril praštila do zad a druhá mi bodla nůž do břicha. Ve snaze o poslední záchranu jsem sahala po mobilu, ale samozřejmě mi ho vyrazili z ruky a jejich šéf, ten nechutný slizoun, ho rozdrtil patou své boty. Dokončili přebírku pašovaných starožitností a ujeli. Nebylo moc chytré mě tu nechávat, ještě jsem dýchala, a kdyby sem někdo zabloudil, chraplavým šepotem bych mu dokázala sdělit totožnost mých vrahů. Ale kdo by sem chodil? Je to tak zapadlé místo, že mě tu klidně mohli nechat, dokud nechcípnu, a pak se vrátit pro moje tělo, aby ho zakopali někam pořádně hluboko. Zahladit stopy, zničit důkazy.

Byli jen čtyři lidé, kteří se mohli dopídit toho, kde jsem. Neozývala jsem se jim, Andrej tušil, že jsem šla do akce na vlastní pěst, a navíc všichni sledovali pohyb našich pašeráků. Našich grázlů č. 1.

Dřív nebo později zjistí, že tu jsem, přijdou, uklidňovala jsem sama sebe. Ale zvládnou to dřív než ty dvě gorily?

Tlačila jsem si na ránu dlaní, abych si prodloužila svůj pobyt mezi živými. Věděla jsem, že je konec. Možná snad kdyby se teď hned zjevila sanitka. Jenže to se nestane.

A pak jako ve snu se objevili. Andrej, Katka i mí drazí příbuzní. Věděli, že je zle, Katku to přimrazilo na místě. Začala jsem upadat do bezvědomí a má dlaň už nedokázala tlačit na díru v mém mladém těle.

"Ne, ne, Val, podívej se na mě," zazněl odkudsi Andrejův vyplašený hlas. Zmobilizovala jsem energii z celého těla a poslala ji očím, aby se ještě na chvíli otevřely. Andrej se na mě díval a plakal. Jeho oči prosily. Ne mě. Boha, nebe, peklo, Satana.

"An-" pokusila jsem se ho oslovil, ale šlo to velmi ztuha.

"To nic," uklidňoval Andrej mě i sebe a tiskl mi na ránu vlastní ruce. "Mirek už volá záchranku. Jen to ještě chvíli vydrž."

Už jsem nemohla. Tohle už jsem nemohla vydržet. Tu úplně poslední sílu jsem věnovala ústům a hlasivkám.

"Zvládnete to. Dostaňte je. Sbohem," vyšlo z mých rtů a život ze mě vyprchal. Poslední, co jsem cítila, bylo Andrejovo pevné objetí. Vlastně to byl dobrý konec. Co víc bych si mohla přát, než umřít v milovaném objetí?

Tma

Wed, 15 Feb 2012 20:47:30 +0100

Ahoj mí drazí čtenáři! Pamatujete si na Hudbu? Nedávno mě ve škole popadla tvořivá nálada a napsala jsem něco podobného, o fous kratšího. Posuďte sami:

Tma

"Nerozsvicuj, pálí to do očí," namítla. Stáhnul tedy ruku z vypínače.

"Co budeme dělat? Jsi unavená, chceš jít spát?" otázal se.

On sám si nepozorovaně zdřímnul už v kině, takže teď neměl na spánek ani pomyšlení.

"Já a unavená?" zachichotala se.

"Tak promiň," pokrčil omluvně rameny.

Využila toho, že ve tmě narozdíl od ní neviděl na krok, a přiblížila se těsně k němu.

Dýchla mu do tváře a nahmatala horní knoflík jeho košile, přímo u límce.

"Neškrtí tě to?"

"Trochu."

"Trochu?"

"No, vlastně dost." Do tváří se mu vehnala krev.

Musela se tomu usmát.

Natáhla se k jeho uchu: "Pomůžu ti, jo?"

Políbil ji zlehka do vlasů a zašvitořil: "Tmá má něco do sebe."

James Clavell: Král krysa

Fri, 10 Feb 2012 20:03:08 +0100

Jak se ukázalo, i povinná četba skrývá zajímavé a čtivé knihy a i když bych to dřív rozhodně netipovala, oba válečné romány, které jsem dosud četla, se mi líbily. První byl Na západní frontě klid a ten druhý právě Král krysa.

James Clavell (1924 - 1994) byl anglický spisovatel. Narodil se v Sydney, a protože jeho otec sloužil v královském letectvu, vyrůstal na mnoha různých místech britského impéria. V 16 letech bojoval v 2. světové válce v Malajsii proti Japoncům a byl zajat. Dostal se do zajateckého tábora v Čangi v Singapuru. Přežil a jeho zážitky odsud mu posloužily jako námět k jeho prvnímu a nejslavnějšímu románu (bingo, to je Král krysa).

V roce 1951 se oženil a díky své manželce, která byla herečkou, se začal zajímat o film. Od roku 1959 produkoval vlastní filmy. Zemřel v roce 1994 ve Švýcarsku.

Román Král krysa se odehrává před koncem 2. světové války v roce 1945 v zajateckém táboře v Čangi v Singapuru. Deset tisíc vězňů zde trpí hladem, nemocemi a vedrem, až na jednoho člověka a tím je americký desátník Král. Ostatní se musí spokojit s šizenými příděly rýže, Král má vlastní truhlu se zásobami. Ostatní se oblékají do hadrů, Král má několik košilí. Když podezíravý poručík Grey provede u krále prohlídku a najde u něj peněz víc, než je zdrávo, dozví se všehovšude, že je Král získal v hazardních hrách. To však není pravda. Král je velmi schopný obchodník a dokáže levno koupit, draho prodat a ještě získat podíl z prodeje. Jeho spoluvězni ho nenávidí, ale potřebují. Jsou na něm závislí. Za hlídání jeho majetku nebo zdržování strážných, když je potřeba, si můžou vydělat cenné peníze či potraviny.

Jediným Královým přítelem je čestný poručík královského letectva Petr Marlowe. I on si postupem času získává v táboře zvláštní postavení, protože všichni ví, že na něj Král drží.

Když je válka u konce a tábor je osvobozen, všichni kromě Petra se obrací ke Králi zády. Už ho nepotřebují a Král najednou vidí, že bez tábora Čangi nic neznamená.

Kniha je čtivá, napínavá, ukazuje, jak se lidé ve válečném prostředí dokáží změnit a jak uznávají jiné hodnoty, než ve svém předchozím běžném životě. Dělají vše, aby přežili. Autor to všechno zažil, vyprávění je tudíž dost přesvědčivé.

Paradoxní je, že kniha sice končí šťastně, protože vojáci jsou záchráněni a vrací se domů, ale pro Krále je to tragédie. Bez války a zajatců, kteří ho potřebují, je nicka.

Zoufalství

Thu, 02 Feb 2012 21:38:13 +0100

Ahoj! Já vím, že se pořádně neozývám, ale když ono není s čím. Povídky ani slohovky žádné nemám (leda anglické, z tréninku na státní maturitu) a nechci psát příliš osobní věci, od toho blog nemám. Ale těště se, až budu mít po škole, chystám změny, kapitolovku a další povídky.

Rozhodla jsem se pro článek alespoň využít tématu týdne. Trochu depresivní, maličko rýmované, snad zaujme :) Alex

Zoufalství

to je svět bez přátel a bez hudby

to je, když se není ke komu přitulit

to je modrá planeta bez čokolády

a ranní chleba bez marmelády

to je rodina složená z kamenných křížů

to je, když nenaučená písemku píšu

znamená to zapomenutý úsměv

znamená to zmařený úspěch

znamená to oseté pole bez vláhy

znamená to stále jen váhání

zoufalost nemoct se pohnout dál

zoufalost z nepřítele, co se smál

zoufalost dítěte, které se neprobralo

zoufalost co se se světem stalo

Ze života maturantky

Sat, 21 Jan 2012 21:00:31 +0100

Ahoj všichni internetoví zbloudilci a zabloudilci!

Jde sice už o týden starou záležitost, čemuž málem nemůžu uvěřit, ale absolvovala jsem vlastní stužkovací večírek. Čtyři roky uplynuly jako voda a přišel čas vlézt do šerp, nechat si připnout stužku a připít si šampaňským. Jako téma jsme si zvolili Horečku sobotní noci a k údivu všech studentů 4.A jsme dvakrát zatančili předtančení. Kluci vystřihli parádní půlnoční překvapení, žádná z vypůjčených diskokoulí se nezřítila na parket a ten nepořádek, co v sále zůstal..no, snad se o to někdo postaral :). Budeme mít na co vzpomínat. Mám tu pro vás fotku z předtančení, která se mi moc líbí kvůli jejím barvám.

Takže po té, co jsme si užili tuto akci, nás čeká už jen maturita.

Mám z ní stále větší strach nebo řekněme, že před ní mám rostoucí respekt.

Jestliže se s maturitou dobře poperu, není konec. Čekají mě taky přijímačky na vysokou školu, vlastně školy, tak doufám, že se dostanu, nejlépe na tu, co je číslo jedna.

Když o tom mluvím, tak můžu zmínit,že jsem včera zavítala na den otevřených dveří na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Loni jsem strašně chtěla do Brna, ale pak jsem na UP objevila zajímavý obor, tak se stala volbou číslo jedna právě tato univerzita. Ale kdo ví, kde nakonec budu.

A co vy? Nějaké zážitky z plesové sezóny?

Alex

Život je vlak (reportáž)

Wed, 04 Jan 2012 21:10:02 +0100

Ahoj čtenáři! Jistě, dlouho jsem se neozvala, ale nebylo ani s čím. Doufám, že se vám vstup do nového roku vydařil a nemuseli jste si dělat česnečku na rozbouřený žaludek. Pokud jde o mě, den před Silvestrem jsem dostala horečku a bylo mi špatně. Mám ale štěstí, že mám Benjiho. Hezky se o mě postaral a vyléčil mě, takže jsem si užila pěknou silvestrovskou oslavu.

V dnešním článku uveřejňuju svou slohovou práci. Opět jsem se bála (stejně jako u tohoto slohu), že to nebude reportáž, ale spíš vyprávění, ale nakonec jsem z obou dostala jedničky. Můžete ohodnotit i vy:

Život je vlak

(reportáž)

Na nádraží vystrčeném na okraj města je klid. Skupinka mladých lidí se baví na rohu oprýskané nádražní budovy. Na lavičkách s výhledem na kolejiště posedává několik starších dam. Všichni svírají v prstech jízdenku, kterou si před chvílí zakoupili u pokladny.

Vtom dosavadní klid vyruší hlas z reproduktorů a oznamuje cestujícím, že České dráhy se omlouvají za zpoždění vlaku, jenž dorazí do patnácti minut.

"To to hezky začíná," poznamená jeden z mladíků na rohu. Zpoždění vlaků je u nás sice častá a běžná věc, ale lidé se stále spoléhají na jízdní řády a plánují si podle nich své cesty, aniž by pomysleli na časovou rezervu. Jaké je pak jejjich rozhořčení, když zjistí, že se jim jejich plán může lehce zhroutit.

Uběhne čtvrt hodiny a hlas z reproduktoru konečně podává uspokojivou zprávu. Vlak přijíždí na první kolej. Nastupujeme do zachovalého osobního vlaku. Uvnitř jsem proudem lidí za mnou tlačena do uličky obklopené dvojsedadly, která vždy dvě a dvě tvoří pomyslná kupé. Odhadem polovina míst je obsazena. Volím místo blíž do uličky na konci vagónu a pozdravím svého souseda. Je jím muž s prořídlými vlasy ve věku asi padesáti let. Ptám se ho, jestli jezdí vlakem často.

"Ano," přikyvuje, "připadá mi to pohodlné. Člověk se může projít, když potřebuje, a narazí tu na spoustu zajímavých lidí."

Za chvíli pocítíme slabé škubnutí a vlak se dává do pohybu. Kola se otáčí stále rychlejí a supění kovového monstra se stupňuje, až se zvuk ustálí.

Rozhlížím se kolem sebe. Na kožených sedačkách sedí lidé různého věku, od malých dětí po důchodce. Někteří spí, někteří si povídají nebo jen sedí a pozorují ubíhající krajinu za okny.

Do vagónu vstupuje pan průvodčí v uniformě.

"Přistoupili? Přistoupili?" opakuje snad u každé sedačky a označuje lidem lístky. Projde až ke mně, aniž by se jedinkrát zakynácel, a proděraví i můj lístek. Cesta ubíhá plynule dál.

Vlak projede čtyřmi stanicemi, než nadejde čas, abych vystoupila. Mezitím se na sedadlech prostřídá mnoho lidí, a dokonce s námi cestuje i pes. Jeho pán si ho samozřejmě dobře drží na vodítku a nezapomněl ani na náhubek.

Když vlak se skřípěním zastaví, jdu ke dveřím a zdolám opět vysoké schody. Za chvíli stojím na nástupišti jiného nádraží a sleduji, jak vlak, po staletí oblíbený způsob dopravy, mizí v dálce. Zůstávají tu po něm jen prázdné koleje.

"Je to ale život mezi těmi vlaky," povzdychne si vedle mě výpravčí, který svou typickou plácačkou před chvílí odmávnul mému vlaku odjezd. Skutečně, pro spoustu lidí jsou vlaky nedílnou součástí života.

Vánoční čas

Sun, 25 Dec 2011 20:56:51 +0100

Ahoj!

Pěkně dlouho jsem se zase neozvala a s přáním krásných Vánoc taky přiházím s křížkem po funuse, ale co se dá dělat. Tak jako tak vám přeju krásné vánoční svátky, veselého Silvestra a střízlivý vstup do nového roku!

Vánoční prázdniny alespoň pro mě znamenají oddych od každodenního školního shonu, a i když mě ta nuda, kterou si ale svou leností vytvářím sama, přestává bavit, jsem za ni vděčná. Vánoční dárky mě potěšily. U většiny dárků jsem věděla, že je dostanu, ale je fakt, že o to víc jsem se na Vánoce těšila. Teda, i když nevím jak vám, ale mě nepřipadalo, že vůbec nějaké svátky jsou, dokud jsem neozdobila stromeček (letos dva). Pokud jde o dárky, tak kromě oblečení a kosmetiky, o čemž jsem věděla, jsem dostala ještě dva "tvrdé dárky", z nichž jeden jsem tušila - cd Evanescence - a v druhý jsem doufala - kniha Pekelný maturiťák.

Děsí mě představa, že až po Novém roce přijdu do školy, budou mě tam čekat už jen čtyři měsíce. Jak se mám krucinál na tu maturitu tak rychle připravit? Začíná mi solidně téct do bot, i když jsou jistě jedinci, pro které je to ještě v klidu, zatímco já šílím.

Radši už toho nechám, jinak vás taky nakazím.

Pokud jde o blog, tak vážně nevím, kdy sem co přidám. Kvůli škole mám v psaní totální stop stav, jedině snad nějakou z již 44 básniček, co jsme s Benjim zpachtili, bych tu mohla uveřejnit. Ale těšte se, až odmaturuju...

Chcete obrázek? Chcete? Tak si rozklikněte celý článek :p

Krásně symbolický, no ne? Co mi to jen připomíná...

Zatím! Alex

Jeden den v Praze

Sun, 18 Dec 2011 22:44:41 +0100

Ahoj! To je dost, že se ozvu, co? Poslední dobou se musím hodně věnovat seminární práci (jejím tématem je trilogie Strážci času), protože jsem to podcenila a začala jsem ji psát dost pozdě. V Praze se mi celkem líbilo, i když jsem byla z toho chození městem v zimě unavená a Praha je na mě moc velká, mám ráda Třebíč, jak říkám - moje zlaté Třebíčkovice :)

Jelikož s námi byla na exkurzi češtinářka, dala se čekat, že nám pak zadá napsat nějakou práci o našem výletu. A taky ano. Takže se koukněte, co jsem ze sebe vypotila. Má to být reportáž, ale nemůžu si pomoct, přijde mi to spíš jako vypravování. Posuďte sami:

Jeden den v Praze

(reportáž)

Je úterý 6. prosince 2011 a slunce se ještě nevyhouplo na oblohu. Sedím v autobuse a bojuju s nedospalostí stejně jako mých 27 spolužáků, s nimiž tvořím třídu 4. A Gymnázia Třebíč. Když zastavujeme v Jihlavě, slunce už svítí, ale nikdo nevystupujeme. Cílem naší cesty je hlavní město Praha, kde strávíme tři dny na exkurzi. Jako pedagogický dohled nás doprovázejí Mgr. jméno češtinářky a RNDr. jméno třídní učitelky.

Když přijíždíme na autobusové nádraží Florenc v Praze, je už po deváté hodině, což znamená, že jsme dorazili se zpožděním. Podle jízdního řádu jsme měli být na nástupišti již v 8:35, ale vzhledem ke špatné průjezdnosti pražských ulic se nikdo nediví.

Pobereme všechna zavazadla, využijeme rychlosti metra a zanedlouho dorážíme do Husova domu v Jungmannově ulici, kde budeme ubytováni. Nastává mírný chaos s přerozdělováním pokojů, protože byl nahlášen špatný počet dívek a chlapců. Správce pan jméno správce nám ochotně vychází vstříc a situaci obratně vyřeší.

V ubytovně se dlouho neohřejeme, jelikož záhy jdeme poznávat naši matičku stověžatou. Paní učitelka jméno češtinářky nás provádí městem a ukazuje nám některé významné stavby. Začínáme u kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali aktéři atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Procházíme Karlovo náměstí, které je podle mnohých z nás tak malé, že si status náměstí ani nezaslouží. Zběžně si prohlédneme Tančící dům a pokračujeme v naší exkurzi dál podél řeky. Míjíme řadu secesních domů, které jsou sice pěkné, ale nutně by potřebovaly očistit.

Cestou na Václavské náměstí si snažíme zapamatovat, kde je jaký obchod s potravinami. Na této exkurzi se o stravování staráme každý sám, a proto to budeme potřebovat. Jak se ještě dnes ukáže, Tesco v podzemí na jedné z ulic kolem Václavského náměstí a obchod s potravinami na Jungmannově ulici nám všem přijdou vhod, abychom měli dobré snídaně, svačiny a večeře.

Dostáváme rozchod a po skupinkách mizíme do různých restaurací, jídelen a rychlých občerstvení, abychom se naobědvali. Ačkoliv je nabídka široká, musíme se přece jenom nejdřív podívat na ceník, neboť, jak se říká, v Praze je blaze, ale draze. Já a mé čtyři kamarádky volíme pro dnešek rychlost a schopnost zasytit fastfoodu KFC. Zbytek volného času trávíme potloukáním se po obchodech. Narážíme na spoustu krásného oblečení a bot, nic z toho však bohužel není právě nejpřístupnější našemu kapesnému.

Odpoledne krásně svítí sluníčko a na začátek prosince je docela hezké počasí. Nyní nám na tom ovšem nezáleží, protože máme na programu prohlídku Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici.

Vstupujeme do klidné vysoké budovy, jejíž zdi jsou z betonu. Ujímá se nás sympatický pan průvodce a začíná svůj poutavý výklad u tří vitrín s historickými rádii, gramofonovými deskami, starými sluchátky a dalšími věcmi souvisejícími s rozhlasovým vysíláním. Dozvídáme se, že vůbec první vysílání Českého, tehdy ještě Československého, rozhlasu proběhlo v roce 1923 ze stanu postaveného na louce v Kbelích. Jsou nám popisovány různé technologie záznamu zvuku. Mě nejvíc zaujaly voskové válce, jelikož jsem o nich narozdíl třeba od gramofonové pásky nikdy dříve neslyšela. Voskové válce bohužel nebyly efektivní, protože umožňovaly opětovné přehrání zvuku pouze jednou a jejich životnost byla omezená. V dnešní době se nejvíce používá ukládání zvukových záznamů do počítačových systémů, dokonce i CD už jsou minulostí.

Proplétáme se budovou Českého rozhlasu. Smíme nahlédnout do režijní místnosti, kde jsme svědky natáčení programu na páteční vysílání, a do studia pro větší počet hostů.

"Kolik si myslíte, že můžou stanice Českého rozhlasu denně odvysílat minut reklam?" ptá se náš pan průvodce. Odhadujeme, že to bude něco kolem jedné hodiny. Skutečnost nás všechny překvapí.

"Jsou to tři minuty," prozrazuje pan průvodce.

Posledním zážitkem, který si z Českého rozhlasu odnášíme, je jízda otevřeným výtahem zvaným páter noster.

Až do večera máme volný čas. Využíváme ho k nákupu potravin a odpočinku.

Večer v sedm hodin už všichni sedíme v hledišti Divadla V Dlouhé a sledujeme představení U Hitlerů v kuchyni, které paroduje život Adolfa Hitlera. Tato inscenace je po náročném dni stráveném chozením po Praze příjemným odlehčením a pobavením, ale náročnějším divákům bych ji nejspíš nedoporučila.

Na ubytovnu se vracíme přes Staroměstské náměstí, abychom mohli zhlédnout osvícené vánoční trhy a vánoční strom. V jedenáct hodin máme noční klid. Známky únavy jsem na sobě cítila již v divadle, tak spokojeně uléhám pod peřinu.

Je mi jasné, že další dva dny budou o něco náročnější a únavnější než ten první, protože máme nabitější program. Ještě nás čeká prohlídka Hradu, Národního divadla a židovského města. V Praze je zkrátka mnoho věcí k vidění a potřebujete spoustu času, abyste si vše mohli projít. Možná se za tímto účelem někdy do Prahy vrátím. Za sebe musím říct, že i přes své historické zajímavosti mi Praha připadá moc velká, špinavá a uspěchaná.

P.S. : Jména učitelek a správce ubytovny jsem neuvedla, protože si myslím, že by to bylo nefér udělat bez jejich vědomí.

Název článku? Hm...

Mon, 05 Dec 2011 21:17:59 +0100

Ahoj všichni! Minulý týden proběhlo mé nejrychlejší uzdravení z nachlazení v životě..no, ještě nejsem zdravá úplně, pořád "troubím na lesy", ale oproti tomu, jak schlíplá jsem si ještě minulé úterý a středu připadala, je to bezva. Takže mi nic nebránilo v tom užít si další ples.

Zítra odjíždím se školou na exkurzi do Prahy, ale vy stejně ani nepocítíte, že jsem pryč, vzhledem k tomu, že se s frekvencí přidávání článků nepřetrhnu. Nápad na krátkou jednorázovku sice mám, ale nebudu nic slibovat, vše závisí na tom, jak to bude s časem. Takže se tu zatím mějte a spokojeně blogujte:) Alex

Myšlenky ve snech

Fri, 25 Nov 2011 21:15:48 +0100

Ahoj čtenáři! Mám čím dál větší vítr z maturity, i když v hloubi duše vím, že přece nejsem tak blbá, abych to neudělala. Začala sezóna stužkovacích plesů, na jednom moc vydařeném už jsem byla, na druhý se s Benjim chystáme zítra. Pak ještě na další dva a nakonec bude můj vlastní. Ještě nemám šaty, tak snad najdu něco pěkného, co mě okouzlí a padne mi to.

Takže, jak jsme já i Benji slíbili, přidávám další jeho milou básničku. Přeju příjemnou chvilku poezie :) Alex

Myšlenky ve snech

Když sním, chci ten sen o nás

občas mě ale nechá opravdu zmást

nakonec ze sna mě probudí ráno

pak marně hledám v myšlenkách, co se mi zdálo

Nechápu, že moje myšlenky se tam objevují,

ale už tě v nich vidím, že líbáš mě

Uvědomuji si, že tě opravdu miluji

při naší společné písničce spolu tančíme

Když se jeví silueta obrazu,

jsme tam společně, čas bych chtěl aji zastavit

Nyní je to bez časového posunu,

ale naše láskyplné slovo se hlásí, nechci tě ztratit

Chci již sen jenom jeden

být s tebou stále a neustále

ležet, snít i žít chci již jen s tebou,

protože jenom v tobě mám veškerou důvěru

Smutnoštěstí

Thu, 17 Nov 2011 22:03:43 +0100

Ahoj! Dnešní báseň má celkem netypickou formu, nebýt tam jedno čtyřverší, tak by to mohl být sonet, ale není. Snad vám to nebude vadit. O čem tento zlomek poezie je, to už poznáte sami. Alex

P. S. : Lidem ze stránek http://www.zpetneodkazy-linkbuilding.com/ vzkazuju: Zbytečně neotravujte, komentujte jen, pokud máte opravdu co říct, a ne jen omílat stejné fráze dokola, aby si člověk klikl na vaši stránku.

Smutnoštěstí

Jak štěstí a smutek se ve mně tříští,

to se jen tak nevidí,

těším se na naše setkání příští,

mám tě nejradši ze všech lidí.

Mé srdce se usmívá i pláče zároveň,

jsem šťastná, že tě mám

a smutná, že tu nejsi teď,

snad ty tlaky vyrovnám.

Nechápu, proč neležíš vedle mě,

když nedávno tomu tak bylo,

proč nezvedáš mě ze země,

ještě včera se nám spolu krásně snilo.

Chci pohnout časem

ať už jsme spolu zase,

lesknou se mi oči slzami.

Probírám se vzpomínkami různého stáří,

úsměv mi při tom ve tváři záři,

protože pro sebe máme jen lásku.

Sběr písmenek

Sat, 12 Nov 2011 22:26:25 +0100

Ahoj internetoví poutníci! Deset dní jsem nepřidala článek, já vím, styď se, Alex, tohle bude teprve druhý listopadový. Nebudu se opakovat a stěžovat si na školu, to už znáte. Spíš děkuju Eillienessis a Illian, že mají se mnou tu svatou trpělivost a stále sem chodí, za což jsem jim vděčná, protože každý komentář potěší.

Právě před chvíli mě napadla jednorázovka, jenomže jde o dost osobní námět, tak ještě nevím, jestli se do toho nakonec pustím, nebo jestli se do toho třeba pustím, ale nezveřejním to, nebo se do toho taky třeba nepustím. Každopádně jistě přidám nějakou básničku, něco ode mě i něco od Benjiho.

Víte, nikdy jsem si nechtěla z blogu dělat něco jako deník či zpovědnici, ale pomalu k tomu začínám spět, vzhledem k tomu, že na literární počiny teď právě nemám prostředky. No, i když ... někdy za dva týdny bychom měli psát ve škole slohovku, tak když se mi podaří (hodnoceno mnou, ne učitelkou), pomyslně vám ji sem pověsím na nástěnku.

Chodíte do divadla? Já moc ne, a když, tak na muzikály, ale včera jsme s Benjim zhlédli divadelní představení Sleeping around, a i když tam šlo hodně o to jedno, bylo to zajímavé. Pobavili jsme se, byl to skvělý relax po tom týdnu ve škole (i když jeden den jsem strávila lozením po skalách na zeměpisné exkurzi) a musím smeknout před těmi herci, že dokázali ve dvou zahrát dvanáct postav a vážně bylo poznat, že jde vždy o někoho jiného.

Nejspíš jsem se už vykecala dost, tak vám přeju dobrou noc :) Alex