Říjen 2012

Proč jsou lesby tolerovanější než gayové?

31. října 2012 v 19:24 | Alex |  Nevážné úvahy
Milí čtenáři, nová úvaha je na světě. Vím, že jsem se pustila do dost diskutabilního tématu a ne všem se s ním zavděčím, ale toto do psaní patří. Co se chystám psát dál? Do jednoho semináře máme napsat recenzi na relativně novou knihu, přičemž si tu knihu máme předtím tak dvakrát přečíst a rozsah práce mají být dvě A4. Vzhledem k tomu, že tady mi středoškolská úroveň recenze zřejmě nepostačí, budu muset ještě nastudovat, jak se správná recenze píše, a to vše bych měla v ideálním případě stihnout za týden. Držte mi palce :)

Proč jsou lesby tolerovanější než gayové?

Neprováděla jsem k tomuto tématu žádný výzkum a nevím, jestli ho někdy někdo dělal, ale je obecně platné, že společnost je tolerantnější k lesbám než ke gayům. Čím je to ovšem dáno?
Mezi heterosexuálními lidmi, kteří podle známé poučky zabírají 96 % populace, obecně vždy panovala jistá nevole vůči homosexuální menšině. V dnešní době už tato tendenci není tak silná, ovšem stále přetrvává. Když se ale zamyslíte nad tím, jak lidé reagují na líbající se ženy a oproti tomu na líbající se muže, nejde si nevšimnout, že mužské homosexuální páry jsou považovány za zvrhlejší.
Jedno vysvětlení se přímo nabízí. Muže z nějakého důvodu vzrušují a rajcují lesbické hrátky, zatímco ženy se na dva muže lísající se k sobě opravdu dívat nemusí. Ženy jsou označovány jako něžné pohlaví. Ženské něžnost tedy zjemňuje mužskou drsnost, a když se sejdou dvě ženy, jde o dva něžné elementy. U mužů je to jinak. Ti jsou obecně považováni za drsné pohlaví, ale gayové oproti tomu bývají zženštilí. Není to přirozené, aby byl muž tím něžným stvořením, které mluví vysokým hlasem, nosí růžové svršky, dostává květiny apod.
Z předešlého vyplývá, že lesbičky lidem asi tolik nevadí, protože tyto ženy stále zůstávají ženami, kdežto gayové, alespoň většina z nich, nezůstávají svým chováním věrni svému pohlaví. Některé heterosexuální muže to může dokonce urážet, ale co já vím, nejsem muž.

Nový svět

21. října 2012 v 18:53 | Alex |  básničky
Na nějakou pravidelnou tvorbu to zatím nevypadá, ale každý týden aspoň něco vymyslím. Dneska přidávám básničku, kterou jsem napsala celkem rychle a pokusila jsem se do ní vložit pocity ze svého nového života.

Nový svět

Zapálit vzpomínky,
nechť větrem shoří,
pryč ať jsou domněnky,
všechno se boří.

Nové teď postavit,
nový úhel znát,
život si upravit,
jak si budu přát.

Mít svůj svět
ve světě ostatních
a být z těch,
kdo si v něm poradí.

Vlastní hodnoty a sny,
jen na sebe se spoléhám,
využít všechny dny,
ať nakonec lásku znám.

Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

16. října 2012 v 22:59 Spisovatelé a knihy
Tento týden mám konečně pocit, že ta instituce, kterou navštěvuji, je škola. Tento týden totiž došlo na učení :D Ovšem stihla jsem si přečíst knihu, o níž jsem už několikrát slyšela a byla jsem na ni dost zvědavá.

Paulo Coelho se narodil roku 1947 v Rio de Janeiru, studoval práva, psal divadelní hry, texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro zelevizi a věnoval se žurnalistice. Za svou literární činnost byl byznamenán několika zahraničními cenami. Francouzský ministr kultury jej v roce 1996 jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Roku 1999 mu galicijský guvernér udělil v Santiagu de Compostela zlatou medaili za šíření významu svatojakubské cesty. Od roku 1997 je tento brazilský spisovatel zvláštním poradcem UNESCO pro projekty Cesty víry a Dialog mezi církvemi.


Kde je hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem, mezi odlišností a normalitou?

Na okraji

8. října 2012 v 22:38 | Alex |  básničky
Školní rok se pomalu rozjíždí a vůbec se nebudu divit, až najednou skončí semestr a já si budu říkat, jak se to jen stalo. Dnes přidávám básničku, ale je na mě poměrně netypická. Chtěla jsem zkusit něco méně konkrétního. Možná z toho budete zmatení, možná se vám to bude líbit. Dejte vědět. Alex

Na okraji

Stůj člověče,
jsi na okraji,
na okraji útesu,
ten pohled nesnesu.

Chystáš se padat,
ale jsi mlád,
komu tím prospěješ,
kam jen to dospěješ?

Uzavřen v kleci,
nevíš, kam dál
na okraji útesu jsi,
co když tě poprosím?

Nevzdávej se,
braň svou duši,
skončíš jenom jednou
a já zemřu s tebou.

Prach

2. října 2012 v 22:02 | Alex |  povídky
Zamilovala jsem si knihovnu naší univerzity. Kromě toho, že má osm úžasných sálů a spoustu místa ke klidnému studování, jsem tam dnes našla knihu, která není v třebíčské knihovně k sehnání a kterou jsem si chtěla už delší dobu přečíst, a napsala jsem tam tuto povídku. Když jsem ji začínala psát, nebyla jsem si ještě úplně jistá, jestli to bude úvaha nebo povídka, ale nakonec se z toho vyklubal double drabble. Pěkné počtení.
Pozn: Vypravěč je malá holčička.

Prach

Babička říká, že až umřeme a budeme dlít pod zemí, stane se z nás prach. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš. Nelíbilo se mi to. Prach není hezký a až umřu, nechci být jen ošklivý šedý prach, který se všude zachytí. Babička však opáčila, že takový prach z nás nebude. Když máme vrstvu prachu na podlaze pod postelí, neznamená to, že tam někdo umřel.
Když člověk naposledy vydechne, začne se měnit ve zcela jiný druh prachu. Budeme stříbřité částečky, lehčí než pírko a hebčí než kočičí srst. Nejlepší na tom celém je, že až se z nás takový prach stane, budeme se moct nechat unášet, kam jen budeme sami chtít. Takový prach se dostane daleko za hranice našeho světa, mimo všechno to, co jsme znali v našem životě. Nepozorovaně budeme moct putovat po všemožných galaxiích, planetách, světech, dimenzích…nebudou pro nás žádné hranice. Nebudeme omezeni smysly, které nám říkají, že cesta, po níž jdeme, někde končí. Pro nás, pro prach, nic nekončí. Budeme všude a vždy, jak se nám jen zamane.
Někdy se mi o tom zdá. Myslím, že musí být moc hezké být tím prachem. Babička si je jistá, že ona se jím už brzy stane. Závidím jí.