Srpen 2012

Jen pár řádků

28. srpna 2012 v 21:36 | Alex |  poznámky
Milí pozůstalí, ačkoliv jsem se takovou dobu neozvala, blog se nepohřbívá. Jen zkrátka zatím nemám co napsat. Tak nějak mi připadá, že o co míň teď píšu, o to víc žiju a komunikuju s okolním světem. Ale nebojte se, určitě se dočkáte nějaké povídky, jen nevím, za jak dlouho.
Mám za sebou závěrečné zkoušky v autoškole a zápis na vysokou školu a užívám posledních týdnů prázdnin, které mi zbývají.
Přeju hezký zbytek prázdnin a buďte se mnou prosím trpěliví. Alex

Tvůrčí krize nebo něco takového

15. srpna 2012 v 8:59 | Alex |  poznámky
Ahoj, pokud si říkáte, že jsem neobvykle dlouho nepřidala článek a poslední dobou moje povídky za moc nestojí, musím se vám přiznat, že mě postihlo něco jako tvůrčí krize. Nejde o to, že bych nevěděla, o čem psát. Nápadů mám přehršele a líbí se mi, ale nějak jsem ztratila chuť do psaní. Když už se do něčeho pustím, vyzní to monotónně a rozhodně ne tak, jak bych si představovala. Je to škoda, obzvlášť když mám teď čas, ale každý, kdo píše, ví, že do psaní se člověk nemůže nutit, protože pak to podle toho taky vypadá. Berte proto prosím tento článek jako omluvu za dočasnou neschopnost. Snad se z toho brzo dostanu. Jestli máte nějaké typy, jak se s takovým stavem vypořádat, uvítám je. Alex.

Nejasné signály

1. srpna 2012 v 21:01 | Alex |  povídky
Rok jsem se těšila na tyhle dlouhé prázdniny, ale teď si říkám, že toho času je až moc. Když jsem byla v presu, hrozně jsem chtěla číst a psát. Teď jsem unavená z nicnedělání, knížky mě nelákají a do psaní se moc nehrnu. Ale k vašemu čtenářskému štěstí se mi v hlavě vyklubala jednorázovka:

Nejasné signály

Jocelyn se posadila na posteli a natáhla si ramínka noční košilky zpět na ramena.
"Joce, nezlob se," zašeptal k ní Chris, který se na posteli přimknul k jejím zádům. Klečel na zmuchlané přikrývce a rty se otíral Jocelyn o šíji. Povzdychla si a odstrčila od sebe jeho hlavu.
"Nech mě," zavrčela, "nechci po tobě, aby ses přemáhal." Natáhla se po županu hozeném přes židli a přerývaně se nadechla. Musela v sobě zatlačit slzy, alespoň dokud za sebou nezavře dveře Chrisovy ložnice. Nesměla na sobě dát znát, že ji jeho chování skutečně zasáhlo. Ovšem, rozešli se před víc než půl rokem, ale myslela si, bláhová, že to, jak se k ní chová, jsou signály. Brával ji na klín, když seděli s přáteli v baru. Líbal ji na tvář, když se loučili. Posílal jí své práce jako první, aby si je přečetla, přesně jako to dělával, když byla nejdůležitější ženou jeho života. Jocelyn měla pocit, že se jí tím snaží něco říct. Jako by nechtěl přijmout jejich rozchod a dával jí najevo, jak moc pro něj stále znamená. Ona se přes jejich odloučení přenesla, ale když viděla, jak si Chris počíná, začala mu vycházet vstříc. Chtě nechtě pro něj měla slabost a zanedlouho zjistila, že to mezi nimi stále jiskří. Jejich hrané přátelství bylo časovaná bomba a Jocelyn nechtěla čekat, až skončí časový odpočet. Proto dnes přijala Chrisovu nabídku na přespání, aby se nemusela kodrcat desítky kilometrů nočním vlakem. Chtěla na Chrise udeřit. Tak chce ji dál, nebo ne?