Duben 2012

Megan a Jack 2/2

27. dubna 2012 v 21:20 | Alex |  povídky - fantasy
Tady máte pokračování a dokončení:

Megan a Jack
2/2
Megan se trhaně nadechla a Jack tak poznal, že už je konec jejího tranzu.
"Co je? Proč jsi zastavil?" ozvala se Megan. Když Jack uviděl nechápavý výraz v jejích krásných očích, upustil od úmyslu říct jí pravdu.
"Ehm…začal jsem usínat, musel jsem na chvíli zastavit. To nic, pojedeme dál, benzínka už nemůže být daleko," zalhal. Megan přikývla a počkala, až se znovu rozjedou. Pak naznačila plácnutí se do čela a řekla: "Jacku, teď jsem si vzpomněla, kam jsme měli s Kevinem namířeno! Jeli jsme do hotelu Archic, Kevin se tam měl setkat s nějakými obchodními partnery, ale cestou jsme se pohádali a Kevin mě vyhodil z auta."
"Kevin, jo? Jak ti mohl něco takového udělat? Copak neviděl, že ses z té silnice nezvedla?" spustil nechápavě Jack. Jeho sice provázela nějaká zlá síla, ale aspoň se s ní osobně nesetkal a už vůbec to nebyla jeho přítelkyně. Megan má za přítele surovce a klidně si to nechá líbit. Jistě, nic o tom nevěděl, třeba je v tom něco víc, třeba Kevin drží ubohou Megan něčím v šachu.
Megan smutně sklopila hlavu a promluvila: "S Kevinem to není snadné, rozčílí ho každá hloupost a pak už neudrží vztek na uzdě. Je lehké ho soudit podle činů. Prostě se řekne, že je krutý, ale on umí být i milý. Když dělám, co chce, a jsem k němu vstřícná, je vstřícný i on." Jack nevěřil svým uším, jak toho muže hájila. To přece vůbec nemá zapotřebí. Žena jako ona by mohla mít na každém prstě deset mužů. On sám by byl vypustil duši, kdyby směl s Megan sdílet život.
"Je mi tě moc líto, Megan, neuraž se, ale někdo jako Kevin si tě nezaslouží," řekl Jack. Megal se ušklíbla: "To neslyším poprvé."
"Víš co?" povzdychl si Jack. "Dovezu tě do toho hotelu, jestli chceš." Megan se na Jacka oslnivě usmála a vděčně pravila: "To by od tebe bylo moc laskavé. Moc lidí by to neudělalo, ale ty jsi úžasný. Dlouho jsem nepotkala někoho tak hodného, jako jsi ty." Jacka Meganina slova přímo hladila na srdci a šeptala mu, že by u ní přece jenom mohl mít alespoň nějakou naději. Pak ucítil na své ruce, kterou svíral řadicí páku, jemný dotek ženské dlaně. Dýchání mu najednou dělalo potíže.

Megan a Jack 1/2

22. dubna 2012 v 18:52 | Alex |  povídky - fantasy
Ahoj! Tak už mi naposledy odzvonilo, ale musím říct, že jsem si to užila. Navlékli jsme se do monterek a chodili za dělníky, až si lidé mysleli, že jsme ze stavebky :D Na závěrečném vysvědčení čtvrtého ročníku mám tři dvojky. Teď mám měsíc, abych se naučila na maturitu a mezitím si ještě pojedu napsat přijímačky na vš..oujé.
Abyste si mohli něco přečíst, pohrabala jsem se ve složce z povídkami a našla jsem tuto trošku upíří jednorázovku, tak ať se líbí:

Megan a Jack
1/2
Stará silnice vedla suchou pustinou stovky kilometrů do neznáma, přesně jak to Jack potřeboval. Potřeboval cítit tu volnost a nekonečnost světa. Potřeboval vědět, že má spoustu možností, kam utéct. Po pěti letech se mu vrátily ty divné sny. Honili ho v nich rudoocí lidé s děsivými zvětšenými řezáky, a pokud ve snu včas neumřel nebo ho někdo neprobudil, začali se do něj zakousávat po celém těle. Cítil to a velmi dobře. Celé tělo ho pak pálilo, jako by ty kousance byly skutečné.
Nejenže se mu vrátily sny, kterých se v patnácti letech s velkým úsilím zbavil, ale ještě se u něj začaly objevovat náhlé nezdůvodnitelné zimnice. V jednu chvíli si myslel, že musí mít omrzliny, a za chvíli už byl jako v peci. Když už to trvalo tři měsíce, zoufalá matka mu vtiskla do dlaně klíčky od auta a naléhavě řekla: "Nevím, co to je, ale brzy se to ukáže, najde si tě to, tohle všechno jsou jen příznaky, jakási varování. Musíš před tím utéct, Jacku, odjeď hodně daleko, aby tě to nemohlo dostihnout." Jack ji poslechl. Sedl do svého auta s plnou nádrží a vyjel na silnici. Jel, snažil se nevnímat, co se děje kolem něj, a zastavoval jen v nutných případech na toaletu a na jídlo. Nejprve cítil úzkost a myslel si, že je hloupost takhle utíkat, ale druhý den jízdy změnil názor. Cítil volnost, svobodu, cítil se oproštěn od toho všeho.
Začínalo se stmívat. Jack stáhl okýnko a užíval si větru vlajícího mu do obličeje a vlasů. Konečně věděl, že je to za ním. Ať už to bylo cokoliv, ujel tomu a může zase normálně žít. Úžasná euforie!
Ujel asi dalších pět kilometrů, když v tom si všimnul podivného velkého fleku uprostřed silnice. Jak se k němu přibližoval, zjistil, že to není žádný flek, nýbrž člověk. Zastavil, vystoupil z auta a přišel až k ležícímu člověku. Byla to mladá žena. Ležela na asfaltu oblečená pouze v kalhotách a tílku a dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej.
"To není dobré," pomyslil si Jack a okamžitě se sehnul k ženě, aby se jí na krku pokusil nahmatat puls. Nebylo to nic platné, protože byl tak rozrušený, že cítil akorát vlastní tep v konečcích prstů. Přestal s nahmatáváním tepu a odhrnul ženě vlasy z obličeje. U úst měla zaschlou krev a slabě dýchala. Jack nikdy moc nedával pozor při lekcích první pomoci, protože si myslel, že ji nebude potřebovat, ale jedna poučka mu přece jenom uvízla v paměti. Zprůchodnit dýchací cesty. Vzal ženu za ruku a za bok a šetrně ji otočil na záda. Aniž by to zamýšlel, v rychlosti si ji prohlédl a musel uznat, že je nebývale krásná. Měla štíhlou postavu, ukázkový dekolt a obličej jako zdařilá sochal italského umělce.
Jack natáhl ruce k ženině hlavě, opatrně ji zaklonil a tlakem na dolní čelist jí otevřel ústa. Srdce mu divoce bušilo, jak se bál, aby nezklamal. Naštěstí neuběhlo ani pět vteřin a žena se vědomě nadechla, až se její plné rty zachvěly. S výdechem otevřela modré oči a zmateně se podívala na Jacka. Tomu se neskutečně ulevilo. Ona žije!
"Kolik prstů vidíš?" zeptal se na zkoušku a zdvihl ukazováček s prostředníčkem.
"Dva, nejsem pitomá!" vyjela na něj žena a probodla ho ostrým pohledem. Ačkoliv byla naštvaná, její hlas způsobil, že se Jackovi rozběhlo mrazení podél páteře.
"Promiň," vysoukal ze sebe Jack omluvu, "ale většina lidí jen tak nelehává na silnici. No nic, jak se jmenuješ?"
"Megan," odpověděla žena a pomalu se posadila.

Cesta do minulosti

13. dubna 2012 v 21:18 | Alex |  o mně
Ač se to nezdá, je přede mnou poslední školní týden a páteční poslední zvonění bude naše. Mám strach z toho, jak se zvládnu naučit na maturitu, ale nebudu to tu opět rozebírat.
Jestli si ještě vzpomínáte, že jsem se o jarních prázdninách zúčastnila zkoušek PET z anglického jazyka, mohlo by vás zajímat, jak jsem dopadla. Dopadlo to dobře, mám 91%.
Popravdě, ani ten konec školního roku nezvládám vstřebat, protože ještě pořád se musím soustředit na zkoušení a vypracovávání maturitní otázek. Dnešek byla výjimka.
K maturitnímu ročníku neodmyslitelně patří tablo. Jeho téma jsme dohodli v podstatě na poslední chvíli, protože jsme celkem nerozhodná a svým způsobem líná třída, a dokud někdo průbojnější nezavelí, ostatní to nechávají být. Přiznávám, patřím mezi ty ostatní a vyhovuje mi to. Takže jsme si nakonec odsouhlasili 30. léta a dnes došlo na fotografování.
Bylo to strašně fajn! My holky jsme se namalovaly tak, že by se za to nemusela stydět žádná zaměstnankyně nevěstince, a samozřejmě nechyběla rudá rtěnka. Navlékly jsme se do nejrůznějších šatů a košilí, nasadily si klobouky, ovázaly se šátky a boa z peří a pečlivě si upravily vlasy. Do ateliéru jsme šli po skupinkách, já byla v té poslední a bála jsem se, že fotografka už bude nevrlá, ale bylo to právě naopak. Přístup fotografky i jejího kolegy byl hrozně příjemný. Půjčili nám rekvizity, naaranžovali nás a krásně nafotili. Už se těším na tablo!
P. S. : Stužkovák v sedmdesátých letech, tablo ve třicátých. Kdo ví, co by se z toho vyklubalo, kdybychom měli na škole setrvat ještě pár let.


Moje maturitní četba

8. dubna 2012 v 21:46 | Alex |  Spisovatelé a knihy
Milí moji, už od září nečtu jiné knihy, než ty maturitní, a tak myslím, že by nebylo špatné, abych všechny tyto knihy zhodnotila na svém blogu. Na gymnáziu jsem musela přečíst hodně knih, některé se mi líbily, s některými to byla ztráta času a nakonec z toho vyšlo těchto 30, z kterých si budu v květnu losovat:

J. Austenová: Rozum a cit
Příběh o milé Elinor a nadšeně naivní Marianně byl pěkný, ale trochu mě to nudilo. Film jsem neviděla, ale prý je dobrý.

J. Austenová: Pýcha a předsudek
Knihu o Elizabeth Bennetové, jejích čtyřech sestrách a panu Darcym jsem si oblíbila. Najdeme tu roztomilé a romantické zápletky stejně jako ty překvapivé. Film je pěkný, ale knize se nevyrovná.
Samostatný článek zde.

D. Diderot: Jeptiška
Na to, že tento román patří do klasicistní literatury, četl se tzv. sám. S jeptiškou Zuzanou jsem naprosto soucítila a hrůzy, které si v klášteře prožívala, se mi promítaly do snů. Příběh je poutavý a má zajímavé okolnosti vzniku. Jde totiž o román v dopisech, které fiktivní Zuzana (ve skutečnosti dám Diderot) psala skutečnému šlechtici.

Moliére: Tartuffe
Klasicistní drama, které má spád i vtip, klidně bych na Tartuffa vyrazila do divadla.

W. Shakespeare: Hamlet
Být, či nebýt? Kdo by tuto větu neznal. Na této hře mi bylo nejsympatičtější, jak na konci téměř všechny postavy zemřely:). Hamlet chtěl pomstít vraždu svého otce, to je jasné, ale proč se kvůli tomu choval jako blázen, to jsem zrovna nepobrala.

W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy
Jestli jste viděli film 10 důvodů, proč tě nenávidím, tak filmová Kat je oproti knižní Kateřině učiněný andílek. Není divu, že ji žádný nápadník nechce a všichni se ohlíží za její mladší sestrou Biancou. A pak přijde Petruccio a Kateřinu zkrotí, až se z ní stane ta nejposlušnější manželka. Opravdu jsem se pobavila.

E. Brontëová: Na větrné hůrce
Když byli Heathcliff a Kateřina dětmi, kniha měla spád a vcelku mě i bavila, pak vyrostli a byla to nuda, ale pak měli děti a zase bylo o co stát. Pokud jde o příběh, je celkem zajímavé sledovat, jaké intriky Heathcliff vymyslí, ale některé pasáže bych si naopak odpustila.
Mimochodem, podle mě Emily píše líp než její sestra Charlotte. U její Jany Eyerové jsem vydžela sotva čtyři kapitoly.

Hrdinové mezi námi

1. dubna 2012 v 22:16 | Alex |  moje povedené slohovky
Ahoj! Já vím, dlouho jsem se neozvala, ale ono tak nějak nebylo s čím. Se mnou je to stále stejné. Maturita se blíží, nebude se mi chtít loučit se starým, budu se bát nového a zároveň se na to snad i těšit. Pozitivní je aspoň to, že až si přečtu zbývající 4 knihy k maturitě, budu moct číst, co se mi zlíbí. Hurá :)
V dnešním článku přináším úvahu na téma Hrdinové mezi námi. Nejsem si úplně jistá, jestli je to úvaha a co mi na to češtinářka řekne, ale alespoň se mi podařilo vyjádřit, co jsem chtěla. Můžete zhodnotit:

Hrdinové mezi námi
(Úvaha)

Rodiče svým dětem čtou pohádky, aby je naučili rozlišovat dobro a zlo. Každé dítě sympatizuje se statečným chasníkem, který zabije draka, zachrání princeznu a stane se králem. Je to hrdina, koná dobro a dostane za to zaslouženou odměnu. Stejně tak animovaní hrdinové jak batman, superman nebo Lucky Luck. Zachraňují lidské životy a zabraňují zločinům. Jenomže dítě jednou vyroste a bude muset žít ve světě, kde nejsou draci ani nemotorní zloději v pruhovaných oblečcích. Zlo se umí rafinovaně skrývat. Co potom? Bylo všechno to, co se dítě učilo od superhrdinů zbytečné? Nebo jsou i v tomto světě hrdinové, kteří se dokážou vypořádat se zlými silami?
Beze sporu se setkáváme s jednáním, které bývá považováno za hrdinské. Obdiv si zaslouží lidé, kteří kupříkladu zachrání tonoucího člověka nebo vyvedou spoluobčany z hořícího domu. Příliš nezmiňovaným, a přesto podstatným hrdinstvím je zastání.
Bohužel se to příliš často nestává. Lidé si zvykli starat se jen sami o sebe, a tak může docházet i k přepadením uprostřed města za bílého dne. Většina lidí se nechce do ničeho zaplést, pravděpodobně se bojí, že by se jim mohlo něco stát. Tím spíše můžeme jedince, kteří riskují vlastní kůži a nebojí se zasáhnout, nazvat hrdiny.
Jenomže zlo je zákeřné a nepřichází pouze v lidské podobě. Mnohdy ho nevidíme, někdy ani netušíme, že je s námi na každém kroku. Ohrožují nás nemoci, které jsou velmi těžko léčitelné nebo dokonce smrtelné. Ale když se podíváme do historie, můžeme vidět, že na tom lidstvo bylo dříve ještě hůř. Byli to také hrdinové, kdo jim pomohl různé nemoci porazit. To díky vědcům a lékařům dnes máme antibiotika, rentgeny, laserové operace, protézy končetin a mnoho dalších prostředků, jež nám zachraňují a zlepšují životy. Je nesporné, že práce hrdinů v bílých pláštích ještě zdaleka neskončila. Existují nemoci, proti nimž dosud nebyl vyvinut lék, ale můžeme se spolehnout, že hrdinové dělají, co je v jejich silách.
Hrdinové našeho světa nepadají elegantně volným pádem z mrakodrapů, nemají hodinky se všemi vymoženostmi světa, a dokonce často neznáme jejich jména, ale jsou stejně, ba i víc důležití jako supermani, batmani nebo Bondové. Jsou tu, aby nám pomáhali a starali se o lepší zítřky. Na nás je, abychom je dokázali ocenit a co víc, třeba se k nim i přidali. Vždyť každý dobrý skutek se počítá.