Ahoj! Konečně se mi podařilo opravdu rozepsat a to tak, že mě ta povídka vážně pohltila a vyšťavila. Proto se ji na jednu stranu bojím zveřejnit, protože pro mě hodně znamená a vy ji třeba tak neoceníte, ale když už jsem ji napsala, zaslouží si dostat příležitost.
Ještě bych chtěla dodat, že mě k ní inspirovala hudba Evanescence z jejich nového alba, zejména píseň On the other side. Snad se vám zalíbí. Alex
Mimochodem se dost divím, že jsem začala sama od sebe psát v ich-formě.
Na vlastní pěst
Bylo pozdě. Když mě našli, bylo už pozdě. S námahou jsem se bránila mrákotám, abych se ještě chvíli mohla dívat do Andrejových očí.
Co jsem si myslela? Že na to stačím sama? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu jít sama po těch pašerácích? Chtěli jsme je dostat společně. S Andrejem, s mou tetou a strýčkem a s Katkou. Jenže já, bývalá detektivní vyšetřovatelka, jsem si myslela, že to svedu líp sama.
Ani jsem se nestačila bránit, když mě jedna z těch goril praštila do zad a druhá mi bodla nůž do břicha. Ve snaze o poslední záchranu jsem sahala po mobilu, ale samozřejmě mi ho vyrazili z ruky a jejich šéf, ten nechutný slizoun, ho rozdrtil patou své boty. Dokončili přebírku pašovaných starožitností a ujeli. Nebylo moc chytré mě tu nechávat, ještě jsem dýchala, a kdyby sem někdo zabloudil, chraplavým šepotem bych mu dokázala sdělit totožnost mých vrahů. Ale kdo by sem chodil? Je to tak zapadlé místo, že mě tu klidně mohli nechat, dokud nechcípnu, a pak se vrátit pro moje tělo, aby ho zakopali někam pořádně hluboko. Zahladit stopy, zničit důkazy.
Byli jen čtyři lidé, kteří se mohli dopídit toho, kde jsem. Neozývala jsem se jim, Andrej tušil, že jsem šla do akce na vlastní pěst, a navíc všichni sledovali pohyb našich pašeráků. Našich grázlů č. 1.
Dřív nebo později zjistí, že tu jsem, přijdou, uklidňovala jsem sama sebe. Ale zvládnou to dřív než ty dvě gorily?
Tlačila jsem si na ránu dlaní, abych si prodloužila svůj pobyt mezi živými. Věděla jsem, že je konec. Možná snad kdyby se teď hned zjevila sanitka. Jenže to se nestane.
A pak jako ve snu se objevili. Andrej, Katka i mí drazí příbuzní. Věděli, že je zle, Katku to přimrazilo na místě. Začala jsem upadat do bezvědomí a má dlaň už nedokázala tlačit na díru v mém mladém těle.
"Ne, ne, Val, podívej se na mě," zazněl odkudsi Andrejův vyplašený hlas. Zmobilizovala jsem energii z celého těla a poslala ji očím, aby se ještě na chvíli otevřely. Andrej se na mě díval a plakal. Jeho oči prosily. Ne mě. Boha, nebe, peklo, Satana.
"An-" pokusila jsem se ho oslovil, ale šlo to velmi ztuha.
"To nic," uklidňoval Andrej mě i sebe a tiskl mi na ránu vlastní ruce. "Mirek už volá záchranku. Jen to ještě chvíli vydrž."
Už jsem nemohla. Tohle už jsem nemohla vydržet. Tu úplně poslední sílu jsem věnovala ústům a hlasivkám.
"Zvládnete to. Dostaňte je. Sbohem," vyšlo z mých rtů a život ze mě vyprchal. Poslední, co jsem cítila, bylo Andrejovo pevné objetí. Vlastně to byl dobrý konec. Co víc bych si mohla přát, než umřít v milovaném objetí?
Lucie Fashionová | 
Skoro sem si rozmazala řasenku !:(
opravdu krasná..trochu mi vhaněla slzy do očí. :)