Únor 2012

Na vlastní pěst

19. února 2012 v 12:18 | Alex |  povídky
Ahoj! Konečně se mi podařilo opravdu rozepsat a to tak, že mě ta povídka vážně pohltila a vyšťavila. Proto se ji na jednu stranu bojím zveřejnit, protože pro mě hodně znamená a vy ji třeba tak neoceníte, ale když už jsem ji napsala, zaslouží si dostat příležitost.
Ještě bych chtěla dodat, že mě k ní inspirovala hudba Evanescence z jejich nového alba, zejména píseň On the other side. Snad se vám zalíbí. Alex
Mimochodem se dost divím, že jsem začala sama od sebe psát v ich-formě.

Na vlastní pěst

Bylo pozdě. Když mě našli, bylo už pozdě. S námahou jsem se bránila mrákotám, abych se ještě chvíli mohla dívat do Andrejových očí.
Co jsem si myslela? Že na to stačím sama? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu jít sama po těch pašerácích? Chtěli jsme je dostat společně. S Andrejem, s mou tetou a strýčkem a s Katkou. Jenže já, bývalá detektivní vyšetřovatelka, jsem si myslela, že to svedu líp sama.
Ani jsem se nestačila bránit, když mě jedna z těch goril praštila do zad a druhá mi bodla nůž do břicha. Ve snaze o poslední záchranu jsem sahala po mobilu, ale samozřejmě mi ho vyrazili z ruky a jejich šéf, ten nechutný slizoun, ho rozdrtil patou své boty. Dokončili přebírku pašovaných starožitností a ujeli. Nebylo moc chytré mě tu nechávat, ještě jsem dýchala, a kdyby sem někdo zabloudil, chraplavým šepotem bych mu dokázala sdělit totožnost mých vrahů. Ale kdo by sem chodil? Je to tak zapadlé místo, že mě tu klidně mohli nechat, dokud nechcípnu, a pak se vrátit pro moje tělo, aby ho zakopali někam pořádně hluboko. Zahladit stopy, zničit důkazy.
Byli jen čtyři lidé, kteří se mohli dopídit toho, kde jsem. Neozývala jsem se jim, Andrej tušil, že jsem šla do akce na vlastní pěst, a navíc všichni sledovali pohyb našich pašeráků. Našich grázlů č. 1.
Dřív nebo později zjistí, že tu jsem, přijdou, uklidňovala jsem sama sebe. Ale zvládnou to dřív než ty dvě gorily?
Tlačila jsem si na ránu dlaní, abych si prodloužila svůj pobyt mezi živými. Věděla jsem, že je konec. Možná snad kdyby se teď hned zjevila sanitka. Jenže to se nestane.
A pak jako ve snu se objevili. Andrej, Katka i mí drazí příbuzní. Věděli, že je zle, Katku to přimrazilo na místě. Začala jsem upadat do bezvědomí a má dlaň už nedokázala tlačit na díru v mém mladém těle.
"Ne, ne, Val, podívej se na mě," zazněl odkudsi Andrejův vyplašený hlas. Zmobilizovala jsem energii z celého těla a poslala ji očím, aby se ještě na chvíli otevřely. Andrej se na mě díval a plakal. Jeho oči prosily. Ne mě. Boha, nebe, peklo, Satana.
"An-" pokusila jsem se ho oslovil, ale šlo to velmi ztuha.
"To nic," uklidňoval Andrej mě i sebe a tiskl mi na ránu vlastní ruce. "Mirek už volá záchranku. Jen to ještě chvíli vydrž."
Už jsem nemohla. Tohle už jsem nemohla vydržet. Tu úplně poslední sílu jsem věnovala ústům a hlasivkám.
"Zvládnete to. Dostaňte je. Sbohem," vyšlo z mých rtů a život ze mě vyprchal. Poslední, co jsem cítila, bylo Andrejovo pevné objetí. Vlastně to byl dobrý konec. Co víc bych si mohla přát, než umřít v milovaném objetí?

Tma

15. února 2012 v 20:47 | Alex |  povídky
Ahoj mí drazí čtenáři! Pamatujete si na Hudbu? Nedávno mě ve škole popadla tvořivá nálada a napsala jsem něco podobného, o fous kratšího. Posuďte sami:

Tma

"Nerozsvicuj, pálí to do očí," namítla. Stáhnul tedy ruku z vypínače.
"Co budeme dělat? Jsi unavená, chceš jít spát?" otázal se.
On sám si nepozorovaně zdřímnul už v kině, takže teď neměl na spánek ani pomyšlení.
"Já a unavená?" zachichotala se.
"Tak promiň," pokrčil omluvně rameny.
Využila toho, že ve tmě narozdíl od ní neviděl na krok, a přiblížila se těsně k němu.
Dýchla mu do tváře a nahmatala horní knoflík jeho košile, přímo u límce.
"Neškrtí tě to?"
"Trochu."
"Trochu?"
"No, vlastně dost." Do tváří se mu vehnala krev.
Musela se tomu usmát.
Natáhla se k jeho uchu: "Pomůžu ti, jo?"
Políbil ji zlehka do vlasů a zašvitořil: "Tmá má něco do sebe."

James Clavell: Král krysa

10. února 2012 v 20:03 Spisovatelé a knihy
Jak se ukázalo, i povinná četba skrývá zajímavé a čtivé knihy a i když bych to dřív rozhodně netipovala, oba válečné romány, které jsem dosud četla, se mi líbily. První byl Na západní frontě klid a ten druhý právě Král krysa.

James Clavell (1924 - 1994) byl anglický spisovatel. Narodil se v Sydney, a protože jeho otec sloužil v královském letectvu, vyrůstal na mnoha různých místech britského impéria. V 16 letech bojoval v 2. světové válce v Malajsii proti Japoncům a byl zajat. Dostal se do zajateckého tábora v Čangi v Singapuru. Přežil a jeho zážitky odsud mu posloužily jako námět k jeho prvnímu a nejslavnějšímu románu (bingo, to je Král krysa).
V roce 1951 se oženil a díky své manželce, která byla herečkou, se začal zajímat o film. Od roku 1959 produkoval vlastní filmy. Zemřel v roce 1994 ve Švýcarsku.

Román Král krysa se odehrává před koncem 2. světové války v roce 1945 v zajateckém táboře v Čangi v Singapuru. Deset tisíc vězňů zde trpí hladem, nemocemi a vedrem, až na jednoho člověka a tím je americký desátník Král. Ostatní se musí spokojit s šizenými příděly rýže, Král má vlastní truhlu se zásobami. Ostatní se oblékají do hadrů, Král má několik košilí. Když podezíravý poručík Grey provede u krále prohlídku a najde u něj peněz víc, než je zdrávo, dozví se všehovšude, že je Král získal v hazardních hrách. To však není pravda. Král je velmi schopný obchodník a dokáže levno koupit, draho prodat a ještě získat podíl z prodeje. Jeho spoluvězni ho nenávidí, ale potřebují. Jsou na něm závislí. Za hlídání jeho majetku nebo zdržování strážných, když je potřeba, si můžou vydělat cenné peníze či potraviny.
Jediným Královým přítelem je čestný poručík královského letectva Petr Marlowe. I on si postupem času získává v táboře zvláštní postavení, protože všichni ví, že na něj Král drží.
Když je válka u konce a tábor je osvobozen, všichni kromě Petra se obrací ke Králi zády. Už ho nepotřebují a Král najednou vidí, že bez tábora Čangi nic neznamená.

Kniha je čtivá, napínavá, ukazuje, jak se lidé ve válečném prostředí dokáží změnit a jak uznávají jiné hodnoty, než ve svém předchozím běžném životě. Dělají vše, aby přežili. Autor to všechno zažil, vyprávění je tudíž dost přesvědčivé.

Paradoxní je, že kniha sice končí šťastně, protože vojáci jsou záchráněni a vrací se domů, ale pro Krále je to tragédie. Bez války a zajatců, kteří ho potřebují, je nicka.

Zoufalství

2. února 2012 v 21:38 | Alex |  poznámky
Ahoj! Já vím, že se pořádně neozývám, ale když ono není s čím. Povídky ani slohovky žádné nemám (leda anglické, z tréninku na státní maturitu) a nechci psát příliš osobní věci, od toho blog nemám. Ale těště se, až budu mít po škole, chystám změny, kapitolovku a další povídky.
Rozhodla jsem se pro článek alespoň využít tématu týdne. Trochu depresivní, maličko rýmované, snad zaujme :) Alex

Zoufalství
to je svět bez přátel a bez hudby
to je, když se není ke komu přitulit
to je modrá planeta bez čokolády
a ranní chleba bez marmelády
to je rodina složená z kamenných křížů
to je, když nenaučená písemku píšu
znamená to zapomenutý úsměv
znamená to zmařený úspěch
znamená to oseté pole bez vláhy
znamená to stále jen váhání
zoufalost nemoct se pohnout dál
zoufalost z nepřítele, co se smál
zoufalost dítěte, které se neprobralo
zoufalost co se se světem stalo