Leden 2012

Ze života maturantky

21. ledna 2012 v 21:00 | Alex |  o mně
Ahoj všichni internetoví zbloudilci a zabloudilci!

Jde sice už o týden starou záležitost, čemuž málem nemůžu uvěřit, ale absolvovala jsem vlastní stužkovací večírek. Čtyři roky uplynuly jako voda a přišel čas vlézt do šerp, nechat si připnout stužku a připít si šampaňským. Jako téma jsme si zvolili Horečku sobotní noci a k údivu všech studentů 4.A jsme dvakrát zatančili předtančení. Kluci vystřihli parádní půlnoční překvapení, žádná z vypůjčených diskokoulí se nezřítila na parket a ten nepořádek, co v sále zůstal..no, snad se o to někdo postaral :). Budeme mít na co vzpomínat. Mám tu pro vás fotku z předtančení, která se mi moc líbí kvůli jejím barvám.


Takže po té, co jsme si užili tuto akci, nás čeká už jen maturita.
Mám z ní stále větší strach nebo řekněme, že před ní mám rostoucí respekt.
Jestliže se s maturitou dobře poperu, není konec. Čekají mě taky přijímačky na vysokou školu, vlastně školy, tak doufám, že se dostanu, nejlépe na tu, co je číslo jedna.
Když o tom mluvím, tak můžu zmínit,že jsem včera zavítala na den otevřených dveří na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Loni jsem strašně chtěla do Brna, ale pak jsem na UP objevila zajímavý obor, tak se stala volbou číslo jedna právě tato univerzita. Ale kdo ví, kde nakonec budu.
A co vy? Nějaké zážitky z plesové sezóny?
Alex

Život je vlak (reportáž)

4. ledna 2012 v 21:10 | Alex |  moje povedené slohovky
Ahoj čtenáři! Jistě, dlouho jsem se neozvala, ale nebylo ani s čím. Doufám, že se vám vstup do nového roku vydařil a nemuseli jste si dělat česnečku na rozbouřený žaludek. Pokud jde o mě, den před Silvestrem jsem dostala horečku a bylo mi špatně. Mám ale štěstí, že mám Benjiho. Hezky se o mě postaral a vyléčil mě, takže jsem si užila pěknou silvestrovskou oslavu.
V dnešním článku uveřejňuju svou slohovou práci. Opět jsem se bála (stejně jako u tohoto slohu), že to nebude reportáž, ale spíš vyprávění, ale nakonec jsem z obou dostala jedničky. Můžete ohodnotit i vy:

Život je vlak
(reportáž)

Na nádraží vystrčeném na okraj města je klid. Skupinka mladých lidí se baví na rohu oprýskané nádražní budovy. Na lavičkách s výhledem na kolejiště posedává několik starších dam. Všichni svírají v prstech jízdenku, kterou si před chvílí zakoupili u pokladny.
Vtom dosavadní klid vyruší hlas z reproduktorů a oznamuje cestujícím, že České dráhy se omlouvají za zpoždění vlaku, jenž dorazí do patnácti minut.
"To to hezky začíná," poznamená jeden z mladíků na rohu. Zpoždění vlaků je u nás sice častá a běžná věc, ale lidé se stále spoléhají na jízdní řády a plánují si podle nich své cesty, aniž by pomysleli na časovou rezervu. Jaké je pak jejjich rozhořčení, když zjistí, že se jim jejich plán může lehce zhroutit.
Uběhne čtvrt hodiny a hlas z reproduktoru konečně podává uspokojivou zprávu. Vlak přijíždí na první kolej. Nastupujeme do zachovalého osobního vlaku. Uvnitř jsem proudem lidí za mnou tlačena do uličky obklopené dvojsedadly, která vždy dvě a dvě tvoří pomyslná kupé. Odhadem polovina míst je obsazena. Volím místo blíž do uličky na konci vagónu a pozdravím svého souseda. Je jím muž s prořídlými vlasy ve věku asi padesáti let. Ptám se ho, jestli jezdí vlakem často.
"Ano," přikyvuje, "připadá mi to pohodlné. Člověk se může projít, když potřebuje, a narazí tu na spoustu zajímavých lidí."
Za chvíli pocítíme slabé škubnutí a vlak se dává do pohybu. Kola se otáčí stále rychlejí a supění kovového monstra se stupňuje, až se zvuk ustálí.
Rozhlížím se kolem sebe. Na kožených sedačkách sedí lidé různého věku, od malých dětí po důchodce. Někteří spí, někteří si povídají nebo jen sedí a pozorují ubíhající krajinu za okny.
Do vagónu vstupuje pan průvodčí v uniformě.
"Přistoupili? Přistoupili?" opakuje snad u každé sedačky a označuje lidem lístky. Projde až ke mně, aniž by se jedinkrát zakynácel, a proděraví i můj lístek. Cesta ubíhá plynule dál.
Vlak projede čtyřmi stanicemi, než nadejde čas, abych vystoupila. Mezitím se na sedadlech prostřídá mnoho lidí, a dokonce s námi cestuje i pes. Jeho pán si ho samozřejmě dobře drží na vodítku a nezapomněl ani na náhubek.
Když vlak se skřípěním zastaví, jdu ke dveřím a zdolám opět vysoké schody. Za chvíli stojím na nástupišti jiného nádraží a sleduji, jak vlak, po staletí oblíbený způsob dopravy, mizí v dálce. Zůstávají tu po něm jen prázdné koleje.
"Je to ale život mezi těmi vlaky," povzdychne si vedle mě výpravčí, který svou typickou plácačkou před chvílí odmávnul mému vlaku odjezd. Skutečně, pro spoustu lidí jsou vlaky nedílnou součástí života.