Červenec 2011

Bulharsko

27. července 2011 v 20:20 | Alex |  poznámky
Ahoj! Vrátila jsem se z dovolené, tak by se nejspíš hodilo několik slov o místě, které jsem navštívila.

V Bulharsku bylo krásné slunečné počasí, i když jednou zapršelo a pak bylo docela chladno a my se smáli servírkám, jak drkotají zubama ve svetrech. Bulharsko jako zemi jsem moc nepoznala, většinu času jsem trávila v hotelu nebo na pláži, ale čeho si nešlo nevšimnout - ačkoliv Bulhaři nedodržují odpolední siestu, žijí nočním životem. Pokud jde o Černé moře, je to nejlepší moře, u jakého jsem kdy byla. Já jsem ten typ, co jde radši do vykachličkovaného bazénu, ale do tohoto moře jsem chodila fakt ráda. Jemný písek byl příjemný, i když se dostal všude, a voda byla vcelku teplá.
Navštívila jsem města Varna a Nesebar. Z Nesebaru jsem vám sem chtěla dát fotografii starého větrného mlýna, jenže mi nejde otočit (je na výšku), takže nic nebude.

Na závěr článku musím konstatovat, že moc nevím, co sem budu přidávat, protože nemám nápad na žádné jednorázovky, chci se věnovat psaní knihy. Zatím to vypadá, že to tu bude zaplavené básničkami, protože těch teď píšu víc než kdy jindy, zkrátka mám skvělý podnět. Máte proti tomu něco? ;) Alex

Chybíš mi

17. července 2011 v 13:19 | Alex |  básničky
Ahoj! Zase jsem vám zmizela na dovču, ale stejně jako v případě Vranova, tak i nyní mám pro vás přednastavený článek. Jak jste si správně všimli (vlastně všimly) u básničky Andělské objetí, jsem zamilovaná a totálně šťastná. Takže když pak přišlo týdenní odloučení a já odjela na ten Vranov, políbila mě múza a já sesmolila další báseň. No, a vzhledem k tomu, že jsem teď právě znova na dovolené, můžete vzít jed na to, že to teď cítím zase tak jak v té básni. Alex

Chybíš mi

Nezapomínám, spíš právě naopak,
slzami mám chuť si tváře splachovat.
Smutný pocit usedl mi na srdíčko,
chybí mi tvé žluté tričko.

Chybí mi, jak špulíš rty,
chybí mi ty živé sny.
Stýská se mi po tvé tváři
a slunce ne a ne zářit.

Tvé prsty na mé páteři,
jak Bizonka nás hašteří,
má dlaň v té tvé vřelé,
jak spolu cestou jdeme.

Chybíš mi, můj anděli,
přinášíš klid na Zemi.
Až mě zase obejmeš,
všechnu tíseň odejmeš.

Vranov

11. července 2011 v 13:14 | Alex |  o mně
Ahoj lidičkové! Jsem zpět ze své první letošní dovolené, kterou jsem strávila se svými kamarádkami na Vranově. Docela jsem se tam těšila, protože to byla moje první dovolená bez dospělého dozoru (takže tábor se nepočítá) jen s kamarádkami a to byla také její hlavní výhoda. O víkendu to za moc nestálo, protože byla zima, pršelo a my trčely zalezlé v chatce a koukali na filmy. Když ale vylezlo sluníčko a léto přišlo, hned to bylo lepší. Zašly jsme si na zámek, je moc pěkný, doporučuji navštívit, koupily si hodně koktejlů, slunily se, koupaly, byly v letním kině... Zkrátka jsme si to užily. A co vy? Byli jste už někde? Svěřte se:) Alex
P. S. : Varování pro holky, které se chystají na Vranov: Nabily jsme s kámoškama dojem, že tam snad holky po narození hází z přehrady. Je tam prostě moc kluků, což sice vypadá jako výhoda, ale když se chovají až moc přátelsky, tak to zas tak super není.

Andělské objetí

6. července 2011 v 11:52 | Alex |  básničky
Nazdárek, v přednastavených článcích budu ještě chvíli pokračovat. Tentokrát mám pro vás básničku. Teď si asi říkáte, njn, tady zas měl někdo depku a potřeboval se ztoho vypsat, jak to tak u mě bývá.. Tentokrát ne! Napsala jsem svou první zamilovanou básničku v životě a vy už si nejspíš domyslíte, že k tomu, aby mě napadla, mi asi depka nepomohla...

Andělské objetí

Buší mi srdce,
v noci se odkopávám,
je to láska přece?
Vážně ji rozpoznávám?

To ne já, ty jsi ten anděl,
který mě vzal pod svá křídla,
do ráje mě zanesl,
mnoho krásných věcí mi napovídá.

Vzpomínám na tvé objetí
a ztrácím půdu pod nohama.
Myslím, že odletím
s tebou a ostatníma andělama.

Jsem ve snu,
nechci se probudit,
z křídel mám vestu,
můžu tě políbit?

pozn: psáno 27. 6. 2011 ve 3:40

Hra se smrtí - III. část

3. července 2011 v 11:38 | Alex |  Hra se smrtí
Ahoj! Především všem přeju krásné prázdniny a spoustu úžasných letních zážitků. Já sama se touhle dobou někde nejspíš opaluju, pokud počasí svědčí, takže jsem článek přednastavila, abyste mi tu neumřeli literárním hladem;).
Přidávám třetí a zároveň poslední část Hry se smrtí. Sice bych věděla, jak pokračovat, kdyby na to přišlo, ale už by to nebylo ve stejném duchu a ztratilo by to ten smysl - ukázat, že se Smrtí se nehraje, jinak to špatně skončí.
Znovu upozorňuji, že článek obsahuje popis násilí. Ale jinak pěkné čtení. Alex


III. část

Tera visela ve vzduchu přitisknutá silou ke stěně a oči měl proti své vůli doširoka otevřené. Smrt si vzala Joela, Henrika a Doriana a Tera se na to musela dívat. V bývalém protiatomovém krytu se nyní válela na zemi tři bezvládná mužská těla a Smrt pomalými rozvláčnými kroky zamířila k Teře.
Tera byla vyděšená. Nechápala to. Smrt jí doteď nic neudělala, tedy kromě toho, že ji nutila přihlížet. Pochybovala, že by ji ušetřila, vždyť i ona se podílela na rituálu a stala se nesmrtelnou. Určitě ji zabije, ale proč si s tím dává tak na čas? Je to hrozné.
Smrt natáhla svou vychrtlou ruku v rukávu starého saka a soustředěným pohybem ruky postavila Teru na Zem. Nedovolila jí pohnout se z místa, ale jinak ji nechala volnost v pohybech. Tera si okamžitě promnula unavené oči a rozklepané ruce si založila na prsou. Měla strach. Netušila, co teď přijde, jak dlouho bude ještě Smrt odkládat její zabití.