Květen 2011

Aspoň chvíle oddychu

25. května 2011 v 13:18 | Alex |  poznámky

Ahoj, všichni! Tento týden je posledním maturitním týdnem, který si užívám. Příští se budu před komisí smažit já. To je ale až za rok, ale teď mám volno. Je to super a mám konečně čas na to, co kvůli škole nestíhám.
Před pár dny jsem dočetla knihu Zavržený od Beccy Fitzpatrickové a až dočtu druhý díl, napíšu o obou knihách zvláštní článek, protože je to tak skvělý příběh, že si to zaslouží.
Už jsem shlédla dvě řady Lovců duchů a dnes se chystám započít třetí, přičemž na primě cool každý pátek sleduju čtvrtou:) Eric Kripke, autor celého příběhu, je geniální, že tenhle seriál vymyslel.
Pokud jde o psaní, dokončila jsem minisérii (3 díly) s námětem smrti, tak se na ni můžete těšit, i když ještě přesně nevím, kdy ji přidám. Také píšu pro HP povídky pro každého kapitolovou povídku na přání, kterou se na svém blogu chystám uveřejnit po skončení VBL.
Práce na knize postupuje celkem dobře a já cítím, že tentokrát už to musí vyjít. S tímhle dílkem prorazím, i kdybych se o to měla pokoušet několik let.
A co děláte vy?
Vaše volno užívající Alex

VBL - 18. Kapitola

20. května 2011 v 18:14 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj, jak se máte? Opravdu "originální" začátek, jen co je pravda :) Tento týden jsem získala místo na výukový zájezd do Anglie se školou, takže jsem strašně šťastná.
Dnešní kapitola popisuje dobu letních prázdnin a je tak nějak veselá. Přeju příjemné počtení. Alex
P. S. : Moc děkuju Páji (Sayuri Kuran), že mi dovolila použít její roztomilý letní zážitek.

18. Kapitola

"To snad není možné! Chci odvetu," prohlásil Michael, když nad ním Jim už po třetí za sebou vyhrál v dámě. Přitom doma byl v téhle hře přeborník.
"A co takhle přiznat porážku?" ušklíbl se Jim a spokojeně se rozvalil na matraci. Michael už však chystal figurky na novou hru.
Zpoza jehličnaté stěny dělící obývací pokoj a Abbygailin pokoj vyšla Amanda a zavrtěla hlavou: "Že vás to pořád baví." Hned za ní se vynořila Abby. Obě měly teď o několik centimetrů kratší vlasy, než když do Abbyina pokoje vcházely. Na chvíli si z něj udělaly kadeřnictví, protože jít ke skutečné kadeřnici ve městě pro ně nebylo možné.
Abby přišla ke stolku, shrnula všechny figurky, které Michael pečlivě vyskládal na políčka, na jednu stranu a ohnula přes ně hrací desku. Tak, a žádná hra už nebude! Pak si okatě prohrábla hnědé vlasy a zašvitořila: "Jak vypadám?"
"No," zamručel Jim, "já nevidím rozdíl." Amanda se tomu zasmála a řekla: "Máš to hezké, Abby. Tvoje vlasy dlouho nevypadaly tak dobře." Abby si při té poslední větě vyměnila významný pohled s Michaelem. Ještě štěstí, že Robinsovi neznají jejich tajemství. Nejsou to ani tři dny, co měly její vlasy zlatou barvu a v obličeji bez vady zářily růžovofialové oči. Abby při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech, ale naštěstí měla v paměti i veselejší chvíle. Chvíle, kdy k ní doktor Schwarz znovu přistoupil s injekcí v ruce a ona se tentokrát nebála, protože znala účinky onoho séra, a navíc ji Michael držel za ruku. Pak na několik minut usnula a probudila se zcela zmatená. Ordinace, kde ležela na lehátku, se celá prohýbala v podivných vlnách a otáčela se v nepravidelných vírech. Před obličej jí kdosi dal nějakou plochou věc a ona si uvědomila, že je to zrcadlo. Podívala se do něj a uviděla svůj obličej posetý pihami a s bystrýma hnědýma očima.
"Ty vole!" vyslovila první slova, která jí přišla na jazyk. Hned na to dostala pusu od Michaela, který šťastně zvolal: "Jsi to ty, Abby."

Třebíč - moje město

15. května 2011 v 20:10 | Alex |  o mně
Ahoj, čtenáři! Dnes se hlásím se článkem na téma týdne "Moje město". Tak tedy:


Třebíč je nejspíš známá především kvůli aféře s vyměněnými holčičkami v porodnici nebo s nálezem marihuany, ale zaslouží si vyzdvihnout díky naprosto jiným věcem.
Počátky Třebíče spadají až do roku 1101, kdy byl na místě dnešního renesančního zámku postaven benediktýnský klášter. Románsko-gotická gazilika sv. Prokopa, Židovská čtvrť a hřbitov jsou zapsány do UNESCO. Za zmínku stojí i má oblíbená městská věž, která se pyšní největším ciferníkem ve střední Evropě. Pak jetu ještě Karlovo náměstí - třetí největší v ČR.
Další takovou "památkou" je gymnázium, kde studuji. Říká se mu gymnázium básníků, protože zde studovali například Vítězslav Nezval, Jakub Deml nebo Jan Zahradníček. Bylo založeno roku 1871, takže je, jak ráda poznamenávám, staré jako Německo:)
Já mám své město moc ráda, na historické budovy v centru se pěkně kouká, akorát už neexistuje mé nejoblíbenější místo. Zbožňovala jsem Měsíční čajovnu, ovšem teď je z ní irský pub Lucky´s :(. Dále mám ráda náš gymplík (no fakt, i když je tam zima, je to pěkná budova), Libušino údolí (bohužel nyní spojeno s úmorným běháním v tělocviku), restauraci Holiday a čajovnu u Zeleného draka. Samozřejmě nad tím vším je náš panelákový byt, kde je to nejlepší - moje postýlka :).
A co vaše město (popř. vesnice)?

VBL - 17. Kapitola

7. května 2011 v 8:08 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj človíčci! Školu jakž takž zvládám a konečně jsem se pustila do psaní knihy. Bližší informace si nechám prozatím pro sebe, nebojte, až půjde do knihkupectví, dozvíte se to :D.
Dnešní kapitola bezprostředně navazuje na předchozí, kterou jsem usekla uprostřed scény, tak si přečtěte, jak to bylo s naprogramovanou Abby dál. Alex

17. Kapitola

Pan Schwarz lapal v polosedu na zemi po dechu pod Michaelovým pevným stiskem. Johanna vstala vcelku roztřesená z křesla a snažila se Michaela taháním za ramena přimět, aby jejího přítele pustil. Nedařilo se jí to. Michael nepovoloval stisk, dál doktora urputně dusil. Před očima měl stále onen obličej, který před chvílí poprvé uviděl. Do očí se mu draly slzy. Tak takhle vypadá skutečné zoufalství! Michael si už několikrát v životě připadal dost zoufalý, například ve dnech před maturitou, ale tomuhle se žádný z jeho dřívějších pocitů nevyrovná.
Johanna zničehonic přestala tahat syna za ramena a hlesla: "Už se probouzí." Ta věta vyzněla v Michaelově hlavě jako úder mohutného zvonu. Okamžitě pustil doktora, odstrčil od sebe Johannu, která se mu snažila domlouvat, a stoupl si těsně k lehátku za poodhrnutým závěsem. Dívat se na to, co se stalo z jeho Abby, mu rvalo srdce, ale přece jenom se cítil o něco lépe, když se dívka zhluboka trhaně nadechla a otevřela oči. Vzápětí je zase zavřela, nejspíš jí nebylo příjemné světlo, a Michael se natáhl k její ruce. Abby sebou polekaně pohnula a trhla rukou směrem k sobě, jakmile se jí dotkly Michaelovy prsty. Pak se na Michaela vyděšeně podívala a on uviděl její oči. Byly temně růžové až fialové. V tu chvíli Michaela něco uvnitř hrudníku bodlo a z očí mu už opravdu vytryskly slzy. Abby sklopila vyděšený pohled, ale jakmile uviděla doktora Schwarze ležícího se zarudlým obličejem na zemi a vedle něj povalenou židli, cukla sebou nanovo. Tentokrát se jí do zorného pole dostaly její vlasy, a když si všimla jejich barvy, plačtivě knikla.

Fred a pudink

4. května 2011 v 13:04 | Alex |  povídky
Ahoj! Dnešní povídka je v podstatě přídavek k 16. kapitole VBL, ale znalost VBL k pochopení není nutná. Prostě se pokochejte, jak chlap dělá pudinkové bábovičky. Původně to měl být drabble, pak mě napadlo zapracovat tam návod ze zadní strany pudinku a nějak se stalo, že vznikla povídka o necelých tři sta padesáti slovech. Tak si ji užijte. Alex

Fred a pudink

"Z odměřeného půl litru mléka odlijeme asi dvě třetiny do varné nádoby," předčítal si Fred návod na zadní straně sáčku s pudinkem. Vytáhl ze skříňky kastrol a odlil mléko.
"Přidáme dvě lžíce cukru a zahříváme k varu," pokračoval ve čtení a natáhl se po nádobě s cukrem.
"Do zbytku mléka vsypeme obsah sáčku, tak to zní rozumně," konstatoval a řídil se instrukcí. Dělal to tak vždy a dnes se obzvlášť snažil, protože připravoval pohoštění pro návštěvu.
"Dobře rozmíchanou směs nalijeme do vroucího mléka - tak už se sakra začni vařit - a za stálého míchání vaříme asi dvě minuty. Hotový pudink je určen k rychlé spotřebě, jasně," dočetl návod a zuřivě míchal pudink. Když byl hotový, s největší pečlivostí ho nalil do plastových forem ve tvaru bábovek a jednu po druhé nastrkal do lednice. S úlevou, že první část úkolu má za sebou, se posadil na gauč, a co nevidět usnul. Když se probudil, s hrůzou zjistil, že je za pět minut pět. Ale ne, za chvíli přijdou Abby s Michaelem a on nemá hotové své překvapení! Rychle vyletěl z gauče, rozrazil dveře lednice a vytahoval pudinky. Roztřesenýma rukama rozprostřel na kuchyňskou linku talířky a chystal se na ně bábovky vyklepnout. Jenomže to nešlo. Několikrát praštil rukou o linku pokoušeje se využít zákon setrvačnosti, ale bábovky potvory držely ve formách jako přibité.
"No tak," zaskučel Fred a pudink se konečně pohnul. Na talířek dopadla neforemná hromada různorodých kousků jahodové hmoty. Fred se zasmušil. Bohužel neměl štěstí ani se zbylými bábovkami a na všech talířích viděl jen růžové hroudy. Co s tím? Bude vypadat jako nemehlo a Abby se mu bude smát.
V tom dostal spásný nápad. Okamžitě se vrhnul k lednici a vyndal z ní šlehačku ve spreji.
"Ano!" zvolal vítězně a hodlal dokončit své dílo. Užuž mačkal tlačítko, když v tom se ozvalo zaťukání na dveře. Ne, ještě ne, tohle musí stihnout!
"Moment!" zavolal za sebe do chodby a bleskově postříkal hromady pudinku ještě větší hromadou šlehačky.
"Tak, a nikdo nic nepozná," vydechl spokojeně a mohl jít otevřít.