Duben 2011

VBL - 16. Kapitola

30. dubna 2011 v 8:37 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj všichni! Tento týden jsme byli s jógou poprvé cvičit venku, v parku na nás naštěstí nikdo necivěl, ovšem hned druhý den ráno mě překvapila rozbolavělá záda. Nedělali jsme žádné náročné cviky, naopak mi to přišlo dost primitivní, ovšem ten výsledek, no, cítím ho při každém pohybu.
Co se týče VBL, už ho mám dopsané, teď jen zbývá dát vám ho sem. Jak už jsem dříve předesílala, přijde ještě pár šokových situací, takže varování pro lidi "s náchylností k infarktům při čtení" - tato kapitola obsahuje šokovou situaci. A právě proto, že nechci, abyste za 14 dní zapomněli, co se stalo za zlom, přidám 17. kapitolu už za týden. Snad se vám to bude líbit. Alex


16. Kapitola

Ačkoliv se to Abby zdálo neuvěřitelné, červen se pomalu chýlil ke konci a ona stále žila u Boldiniových. Kromě několika výstupů Johanny, během nichž padla spousta krutých a chladných slov, se vlastně nic nestalo a Abby z toho měla skvělý pocit. Marisa ji stále stejně ignorovala, Michael ji stále stejně miloval, jen Hugův postoj k ní se vyvíjel. Když Hugo zjistil, že mají s Abby společnou zálibu v historii, začal se s ní čas od času bavit. Jednou probírali husitské války, jindy zase potopení Titanicu a pokaždé si při tom dobře notovali.
Našla se ovšem i věc, která se Abby ani za mák nelíbila. Musela se starat o potkana. Jolly dostala nové, větší terárium i s jakýmsi dřevěným domkem, kam si často zalézala. Abby si řekla, že pro začátek bude stačit, když bude Jolly doplňovat jídlo a vodu, jenomže Jolly byla hrozně zvědavá, takže pokaždé, když se v jejím domově objevila Abbyina ruka s nějakou dobrotou, vyrazila na průzkum. Abby to pokaždé vylekalo, upustila, co měla právě v prstech, a rychle ruku vyndala. Nechápala, jak si mohl Michael toho hlodavce třeba i posadit na rameno, vždyť byl absolutně odpuzující.

Osud Vrby mlátičky (drabble)

25. dubna 2011 v 9:04 | Alex |  povídky - Svět Harryho Pottera
Ahoj! Všem přeju Veselé Velikonoce a přidávám velikonoční drabble. Chudák Vrba mlátička :). Alex


Dolores Umbridgová vydávala stále hloupější rozkazy a nyní se jí znelíbila Vrba mlátička. Všichni studenti, učitelé a další zaměstnanci bradavické školy se shromáždili na školních pozemcích, aby přihlíželi poražení obrovského stromu. Jejich názory byly rozporuplné.
"Konečně bude po tom příšerném stromu, je nebezpečný," mínil Ron. Hermiona nesouhlasila: "Vrba mlátička patří ke škole, tohle je od ministerstva kouzel hnusné." Ginny jen souhlasně přikývla. Zavalitý Hagrid se na to nemohl dívat.
"Jen ať ji pokácí," ozval se Fred.
"Jak to můžeš říct?" obrátil se na něj Lee Jordan.
"Budou přece Velikonoce," vysvětlil George a Fred ho doplnil: "To bude alespoň pomlázka."

Ve volném čase

21. dubna 2011 v 22:13 | Alex |  o mně
Ahoj, všimla jsem si, že jsem tu poslední dobou nepsala nic moc o sobě, tak jsem se rozhodla to napravit, abyste měli alespoň nějakou představu, kdo že ta Alex vůbec je. Tento článek bude zaměřený na moje koníčky a prostě na to, co dělám ve volném čase, když zrovna nemám honičku kvůli škole.

Psaní
Jasně, to už jste si snad všimli;), takže to nebudu dál rozvádět.

Čtení
Kdo chce dobře psát, měl by i hodně číst, tak s tím naprosto souhlasím. Moje nejoblíbenější autorka je Stephenie Meyer, právě teď čtu Harryho Pottera a vězně z Azkabanu. V blízké době se chystám na trilogii Milénium.
Knížkami ale pojem čtení zdaleka nekončí. Čtu povídky na blozích, hodně HPFF, pak ještě navštěvuji stmivani-ff a anime-manga, kde je úžasný příběh Vampire Knight.



Cizí jazyky
V současnosti vlastně už jenom angličtina, protože na francozštinu bylo letos málo lidí, tak se kurz mé úrovně vůbec neotevřel. Cizí jazyky mě baví, nejvíc angličtina, mám ráda i zmíněnou francouzštinu, ke které se v budoucnu určitě vrátím, (ve škole dělám ještě němčinu) a chtěla bych si ještě něco přidat, třeba až budu na vysoké. Láká mě ruština nebo japonština, ještě uvidím.

Hudba
Hudbu poslouchá asi každý a každý má rád jiný styl. Mezi moje oblíbence patří Avril Lavigne, Evanescence, Paramore, 30seconds to Mars (Jaredův hlas zbožňuju) a spousta nejrůznějších písniček. Taky ráda jezdím na muzikály a největší veřejnou pochvalu si zaslouží Dracula, mohla bych ho vidět xkrát a neomrzelo by mě to.
Jóga
Už přes rok navštěvuju na škole kroužek jógy a občas si i zacvičím doma. Kvůli těláku jsem se i naučila stát na hlavě, což považuju za velký úspěch. Někteří lidé si o józe myslí, že se tam jen sedí a dělá óm, ale ona existuje spousta druhů jógy. V tom našem kroužku kloubíme všechno dohromady - cvičení, mantry, relaxace a na závěr roku zasloužené sufijské víření. Jestli ho letos učitelka neplánuje, tak ho na ní prostě vykňučím :).

Lovci duchů
Tenhle seriál o bratrech Deanovi a Samovi Winchesterových, kteří bojují se zlem, zbožňuju. Záhady, zábava, napětí a zápletky v jednom, jako bonus krásní herci. Vřele doporučuju.


VBL - 15. Kapitola

15. dubna 2011 v 20:44 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Jsem tu zase s další kapitolou Všech barev lidskosti. Jen bych vás chtěla upozornit, že jsem v ději oněch pět měsíců, které měli Abby s Michaelem vydržet od sebe, přeskočila a příběh pokračuje až po Michaelově maturitě, tak se nelekněte ;). Jinak, pokud vás to zajímá, tak konečný počet kapitol bude přesně 20. Máte se ještě na co těšít. Hezké čtení přeje Alex.


15. Kapitola
Amanda drtila Abby v náručí a hlasitě vzlykala.
"No tak, mami, neloučíme se přece napořád," ozvala se přidušená Abby. Amanda ji pustila.
"Já vím, ale prostě…odcházíš, vyrostla jsi, stavíš se na vlastní nohy…všechno to tak rychle uteklo," vysvětlovala a sušila si oči kapesníkem. Ano, rychle to uteklo. Abby si už jen matně pamatovala na den, kdy se jí pět měsíců zdálo jako nekonečná doba, a dnes stojí v jejich skrýši Michael s maturitním vysvědčením v jedné ruce a Abbyinou taškou v druhé ruce. Bylo posledního května a on si přesně podle domluvy uzavřené s jeho rodiči přišel vyzvednout svou snoubenku.
Abby ten den brala zcela jinak než její rodiče. Neprožívala okamžiky loučení, nýbrž okamžiky shledání a začátku života jako budoucí paní Boldini. Po dlouhém loučení s rodiči vyšli s Michaelem směrem z tunelu a Abby se hned začala vyptávat: "Co mám čekat? Jak tví rodiče vzali to, že jsme jejich podmínky splnili?"
"Samozřejmě je to překvapilo, nečekali, že by mohli prohrát, takže bude nejspíš dusno. Ještě že neprasklo to naše scházení, pěkně bychom to schytali," řekl Michael. Oba si v hlavě na chvíli promítali vzpomínky z jejich tajných schůzek, o nichž ovšem věděli Jim, Amanda a Fred, a pak měla Abby další otázku: "A co Johanna? Myslíš, že bude hodně zuřit?" Michael zavrtěl hlavou: "Ne, záchvaty vzteku už ji nějak přešly. Poslední týden, když už jí bylo jasné, že se k nám vrátíš, jenom mlátí všemi dveřmi v domě a všechny propaluje pohledem. Nejsem si jistý, co dnes udělá, ale na scénu bych to neviděl."

Démon

7. dubna 2011 v 19:29 | Alex |  povídky - fantasy
Ahoj, človíčci! Tak si tak říkám, kam já za nějakého tři čtvrtě roku budu podávat přihlášku? Mám sice vybrané nějaké obory a vím, do kterého města chci jít studovat, ale když nad tím přemýšlím, pokaždé se dostanu do stejné situace. Zeptám se sama sebe Co chci dělat? a pokaždé dostanu stejnou odpověď: Psát. No, to je hezký, ale psaní se jaksi nestuduje. (Jestli se teď někdo chystá vyslovit slovo žurnalistika, tak upozorňuju, že něco jiného je psát články o faktech a událostech a něco jiného si vymýšlet příběhy) Takže fakt nevím, snad si příští rok vyberu správně.
Dnes přidávám krátkou povídku s fantasy námětem, jde spíš o jeden bleskový nápad, který jsem prostě musela sepsat. Možná jsem se nechala unést seriálem Lovci duchů, na němž právě ujíždím, tak mi to prosím kdyžtak promiňte. Tady to je:



Démon

Stála ve tmě a ztěžka dýchala. Nevěděla, co má čekat. Vlákal ji sem jako kořist. Už mnohokrát se na něj snažila vyzrát, ale nikdy neuspěla. Byl příliš chytrý. Nebyla na to zvyklá u lidí...tvorů, jako byl on. Ostatní se jen pídili po strachu nevinných lidí a mnozí i po jejich mase nebo krvi. On ne. On byl jiný. Nechápala proč, ale on nechtěl lidi děsit. Spíš si svou existenci...užíval. Byl vždy o krok napřed před lovci, vždy je přelstil a pak si našel ji. Proč právě ji?
Ucítila za sebou pohyb a vzápětí horký dech na krku. Zatnula zuby, když se jí postavily chloupky na zátylku. Jak tohle dělá? Stačí, aby se objevil, a po celém jejím těle se rozběhne vzrušivé mrazení. Přitom si uvědomuje, kdo to je. Člověk bez duše, kterou nahradila duše démona, pokud se dalo říct, že je to duše.
V tom už stál před ní a držel ji za paži.
"Jsem rád, že jsi přišla," promluvil svým hlubokým podmanivým hlasem.
"No tak, nehraj to na mě, věděl jsi, že tu budu," odsekla. Snažila se vyznít suverénně, aby ho nenapadlo, že mu podléhá. Stejně věděla, že je to marné. Už dávno věděl, jak silně na ni působí.
"Jo," přiznal, "ale člověk si nemůže být nikdy jistý." Pak znovu ucítila jeho dech, tentokrát na tváři. Horký dech na čelisti, na krku a hrubě rty na krku.
Stála jako přikovaná a čekala. Přece ho už jednou musí dostat. Jistě, je tady sama a nemá s sebou žádné vybavení, ale alespoň zranit by ho mohla. Na druhou stranu - nemusí ho likvidovat jen proto, že ho objevila. Není nebezpečný, tedy v tom smyslu, že nevyvražďuje rodiny. Pokud jde ovšem o nebezpečí jeho osobního kouzla, to už bude horší.
Další polibek, do jamky nad klíční kostí. Tak to už je moc. Strčila do něj. Odpovědí jí byl pobavený úšklebek.
"Trocha vzdoru neuškodí...je to sexy," zašeptal. Nevěřila svým uším.
"Nech si ty kecy!" ozvala se. "Radši mi řekni, co chceš, ať můžu..."Nestihla domluvit, umlčel ji polibkem přímo na rty. Shoří, určitě shoří, ten žár nemůže vydržet.
Když žár zmizel, mohla znovu promluvit: "Proč to děláš? Proč si se mnou takhle zahráváš?"
"A proč si ty zahráváš s námi?" opáčil.
"Je to moje práce, jsem lovec," odpověděla.
"To je dobře, aspoň si nebudeš nic nalhávat...o mně," řekl. Pak zjistila, že jí rozepnul nejhornější knoflík košile. Jeho prsty se jí téměř dotýkaly.
"Jsem lovec," zdůraznila.
Druhý knoflík.
"Ty jsi démon."
Třetí knoflík.
"Mým úkolem je zlikvidovat tě."
Čtvrtý knoflík.
"Jsme od přírody nepřátelé, tohle..." snažila se odmítat.
"Co?" chtěl vědět.
"Asi už nic," hlesla. On se uchichtl a hladově ji políbil.
Pátý knoflík, poslední.

VBL - 14. Kapitola

1. dubna 2011 v 19:05 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Omlouvám se, že vám minulá kapitola některým málem přivodila srdeční příhodu, a předem upozorňuju, že několik infarktových situací ještě bude ;). Zrovna takové scény se mi píšou moc dobře. Ještě bych chtěla říct, že jsem s psaním v poslední době celkem pohnula, už píšu sedmnáctku, takže je pravděpodobné, že patnáctka bude už za týden, ale radši nic neslibuju, kdybych si to ještě rozmyslela. To by bylo všechno k úvodu, tak šup do čtení. Snad se bude líbit, Alex.

14. Kapitola

První se pohnul Jim.
"No to snad…" chtěl něco namítnout a vykročil směrem k Michaelovi. Amanda ho však zastavila, když mu udělala rukou závoru před hrudníkem.
"Počkej," obrátila se na manžela, "nech ji odpovědět." Abby se na ni uslzenýma očima vděčně podívala. Pak se očima vrátila k Michaelovi.
"Ano, chci," odpověděla a pak hypnotizovaně sledovala, jak jí Michael navléká zásnubní prsten a stoupá si. Moc ho chtěla obejmout, políbit ho a říct mu, že ho miluje, ale znovu se ozval nabroušený Jim: "Co to má znamenat?"
"To znamená, že jsem požádal vaši dceru o ruku a ona souhlasila," vysvětlil obezřetně Michael.
"Jak si to představuješ?" zvolal Jim jako by to byla ta největší drzost, jakou kdy slyšel. Znovu ho zadržela Amanda a zeptala se starostlivě: "Chceš vzít Abby zpět do města, kde málem přišla o život?"
"My to zvládneme, paní Robinsová. Když nebude Abby všem na očích, nic se jí nestane. Dám na ni pozor, časem třeba najdu nějaké bezpečnější místo dál od centra nebo…" hájil své přesvědčení Michaela a Fred mu skočil do řeči: "Nebo budou bydlet u mě, pokud se Michaelovi rodiče neumoudří." Abby vyslala k Fredovi děkovný úsměv.