Březen 2011

Pokusy o knížku - fotodokumentace

26. března 2011 v 15:09 | Alex |  o mně
Ahoj! Jak jsem tak přemýšlela, co sem dám vzhledem k tomu, že jsem nic nového nenapsala, napadlo mě shromáždit všechny své pokusy o knížku, nafotit je a ukázat vám je. V psané podobě se můžete s mými pokusy seznámit tady, dnes vám je přináším ve foto podobě s komentářem. Hezky se bavte :) Alex

Takže tady je to všechno naskládané na sobě. Slušná kupka, co?
Následuje rozdělení do jakýchsi období, docela jsem si s tím vyhrála.

VBL - 13. Kapitola

18. března 2011 v 21:31 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Zdravím všechny poutníky a čtenáře! Nezaprší a nezaprší (a nebo ta sprostější verze dědy Komárka z Na samotě u lesa, že) aneb taky u vás pořád prší? Déšť by mi až tak nevadil, když bubnuje na okna, je to pěkné, ale to pošmurno už je horší vzhledem k tomu, že mám zrovna psát období měsíce května. No, ale o tom potom.
Uplynulo čtrnáct dní a další kapitola k VBL je tady. Docela mě znepokojilo, když jsem zjistila, že mám Abby a Michaela moc ráda, nejde mi ublížit jim nebo je aspoň odloučit. Dnešní kapitola krásně ukazuje, jak jsem se o to pokoušela, ale nezadařilo se ;) Takže hezké čtení a za vyjádření názoru budu ráda. Vaše Alex

13. Kapitola

Nejdřív Abby vnímala jen příšerné pískání v uších, dokud si neuvědomila, že se může hýbat. Otevřela oči a zjistila, že leží na velké posteli v Michaelově pokoji. Byla jí zima na holé končetiny, ale jinak se cítila naprosto otupělá. Musela se soustředit, aby si vybavila, co se stalo, než ztratila vědomí. Když začala její hlava spolupracovat, ukázala jí sedm křičících lidí ve společenských šatech a pak detailní záběr na doktora Schwarze držícího v ruce pistoli. Abby při té vzpomínce tlumeně vyjekla a ucítila bodnutí v levém rameni. Tam ji zasáhla uspávací šipka z doktorovy zbraně. Michael ji musel odnést sem nahoru.
Abby se rozhlédla po pokoji. Byla v něm tma a nikde ani stopa po Michaelovi. Abby vstala z postele a došourala sek psacímu stolu, kde nahmatala lampu a rozsvítila ji. Až ve světle si všimla, jak se celá třese. Uvědomila si, že to není zimou. Byla stále v šoku z nedávné události, po které mohla klidně skončit na KCPL. Vzpomněla si na honičku s tamní jednotkou a na svůj strach. Když ji Michael tisknul ke zdi domu, byla si už naprosto jistá, že nepřežije. Vybavily se jí úzkostné pohledy Hugova lékaře při jejím zapisování do databáze a zděšení všemožných prodavačů a prodavaček z obchodů, které kdy s Michaelem a s Fredem navštívila. Vzpomněla si, jak měli s Michaelem dnešní večer krásně naplánovaný a jakým fiaskem to skončilo. Michael nic nezmohl, když ji jeden muž chytil, aby nemohla utéct, a druhý na ni vystřelil. Kdyby se jim zachtělo, mohli ji třeba i zabít a nikdo by jim v tom nezabránil. Naopak. Všichni by byli vděční.

Doušek smrti

12. března 2011 v 22:15 | Alex |  povídky

Ahoj, konečně jsem zase jednou dostala nápad na jednorázovku, tak jsem ji během dvou večerů (posledních pár měsíců mi to píše jen po večerech, když už je tma) sesmolila a tady ji máte. Přeju hezké počtení. Alex


Doušek smrti

Vysoký mladý muž procházel jako jediný zchátralou ulicí. Kolem něj na obrubnících a parapetech posedávalo několik lidí svíjejících se v křečích a klejících na všechny strany. Přes sto let nevypukl ve městě mor, až teď v době moderních technologií. Lidé se před neznámou nákazou zavřeli ve svých domovech. Ti, kdo zůstali na ulici napospas svému osudu, se vydali k lékaři, ale už nedošli. Jejich těla byla natolik oslabená, že nezvládla chůzi. Právě tito lidé mohli být mladému muži, který se jmenoval Dominik a měl na obličeji roušku, nápomocni. Dominik byl student farmacie a byl požádán starostou jménem všech ještě nenakažených, aby našel protilátku. Nejdřív to považoval za nesmysl, ale pak si uvědomil, že ve městě nezůstal nikdo jiný kromě něj, kdo by mohl takový úkol splnit. Jistě, nevěděl, jestli vůbec dokáže onu látku najít, ale byl jedinou nadějí pro všechny ostatní. Musel se o to alespoň pokusit. Dostal k dispozici nemocniční laboratoř, ale než začne s výzkumem, potřeboval vzorky. Musel zjistit, co je původcem moru.
Starý muž se zaschlou krví u nosu značící pokročilé stádium nemoci sebou lehce potřásl na samém okraji obrubníku. Dominik se k němu opatrně přiblížil a s injekční stříkačkou připravenou v ruce muže oslovil: "Pane, slyšíte mě? Mohl byste…" Muž nejevil žádné známky toho, že by Dominika vnímal, tak bez dalších prodlev přiložil jehlu k jeho paži a snažil se napíchnout žílu. Konečně začala téct krev, potřebný vzorek. Muž se však náhle probral z transu a s vypětím všech sil se po Dominikovi ohnal. Když od něj odstoupil, svalil se muž vyčerpaně na chodník. Dominik měl nutkání u něj zůstat, pomoct mu, ale musel pokračovat ve své práci. On se nakazit nesmí. Rychle, aby si to nemohl rozmyslet, se od muže odvrátil a rychlým krokem pokračoval dál ulicí.
Došel k vlakovému nádraží. Jindy to bývalo moc živé místo plné lidí a jejich zavazadel, ale teď bylo vše opuštěné, jen na lavičce před vchodem ležela nějaká dívka. Vypadala velmi slabě, a tak si Dominik pomyslel, že se nebude bránit, když jí vezme trochu krve.
Přišel až k dívce a vzal ji za ruku. Vhodně ji nastavil a jehlou zajel pod hebkou kůži. Dívka otočila hlavu a bledýma zelenýma očima se podívala na Dominika. Nebyla vyděšená ani překvapená, spíš jen oddaná na milost a nemilost svého osudu. Nechala Dominika, ať dělá, co potřebuje, a postupně ho přestávala vnímat.
Dominik brzy odlepil oči od injekce naplňující se krví a pozoroval dívku. Nevšímala si ho, byla duchem nepřítomná a její rty se najednou začaly pohybovat. Něco říkaly, někoho k sobě volaly.
Dominik vysunul jehlu z dívčiny žíly a vystříkl krev do jedné z ampulek, které měl u sebe. Ještě jednou se na dívku podíval a bylo mu do pláče. Takovou bezmoc a zároveň smíření ještě u nikoho neviděl. Nemohl si pomoct, alespoň pro ni musel něco udělat. Vytáhl z kapsy kapesník, namočil ho v kalužině pod okapem připoutaným k nádražní budově a pak ho přiložil dívce na čelo. Snad se jí aspoň trochu uleví, i když vlastně nevěděl, jestli studený kapesník vůbec cítí. Nepoznal v její tváři žádnou změnu, tak vstal a zamířil k nemocnici, aby započal s výzkumem.

Věděl, že by to neměl dělat, že se musí soustředit na svůj úkol najít protilátku, ale nechtěl se úplně uzavřít před realitou. Vycházel z budovy mezi nemocné a zamířil vždy ke stejnému místu. Nosil dívce u nádraží lahev s vodou a snažil se tekutinu vpravit do jejího těla. Nebylo to snadné, ale čas od času pila. Při svém třetím zastavení se u ní ji přenesl dovnitř do nádražní budovy. Byl by ji vzal k sobě do nemocnice, ale to už by bylo příliš. Nemohl riskovat nakažení, jeho život mohl být příliš drahý, jestli je opravdu schopný vynalézt tu správnou látku.
Dívka byla v jeho náručí jako hadrová panenka. Byla také tak lehounká. Měla hubené tělo zhruba osmnáctileté dívky, teď navíc velmi zesláblé nemocí. Bylo mu při pohledu na ni úzko. Mohla mít šťastný život, měla ji potkat ještě spousta věcí, ale ona o všechno přijde kvůli moru. Umře, o tom není pochyb, a Dominik díky svému výzkumu věděl, že ta chvíle nastane nanejvýš do dvou týdnů.
Byly chvíle, kdy dívka blouznila v horečkách, a chvíle, kdy s vypjetím sil vnímala okolí a snažila se promluvit. Kromě chrapotu však z jejích úst nic nevyšlo. Dominik, pokud nepracoval na protilátce, sedával u dívky opřený o chladnou zeď a pozoroval ji. Jednou jí zkusil dát jídlo, ale bylo to marné, nepolkla jediné sousto. Tak zůstal u vody, v níž začal rozpouštět nejrůznější výživné tablety. Nechápal, čím si ho k sobě tak připoutala, ale časem začínal být rád. Alespoň si nepřipadal sám. Jistě, nemluvila s ním, nejspíš ho i téměř nevnímala, ale jemu to stejně stačilo. Byla tam a to bylo důležité.

V laboratoři byl ve stojáncích nespočet zkumavek s průhlednými tekutinami. Látka už byla téměř hotová, práce se Dominikovi překvapivě dařila.

S dívkou to šlo z kopce. Svíjela se ve svalových křečích a lapala po dechu. Dominik se jí snažil pomáhat a přísahal, že až vyvine protilék, okamžitě jí ho vpíchne. Nerad ji viděl trpět, ale dosud nemohl nic moc udělat. Dával jí prášky proti bolesti, nutil ji pít. Říkal si, že by k ní už neměl chodit, stejně jí nepomůže a akorát se vystavoval riziku nakažení a čekal s ní na smrt, jenže nějak nemohl přestat. Patřila už do jeho života, byla jeho jedinou rodinou, jeho záchytným bodem uprostřed chaotického vesmíru.

Seděl a díval se do jejích vytřeštěných očí. Bylo jí zle, ale on už jí dal všechno, co mohl. Nepomohlo to. Natahovala trhaně ruku Dominikovým směrem, až ho to mátlo. Co chtěla? Zkusil natáhnout svou ruku a chytit tu její. Ucukla. Dobře, tohle tedy nebylo to, co chtěla. Podíval se jí do ztrápených očí a zjistil, že je upírá na nějakou věc. Snažil se sledovat pomyslnou trajektorii jejího pohledu a ať to opakoval, kolikrát chtěl, pokaždé skončil u stejné věci. Děsilo ho to. Dívka se totiž dívala na drobnou lahvičku připevněnou k jeho opasku. Byl v ní přesně jeden lok jedu. Dominik ho měl u sebe pro případ, že by se nakazil. Nechtěl si projít těmi sériemi záchvatů kašle, krvácení z nosu, křečí a nevědomých stavů. Byl připravený vše urychlit, jakmile by u sebe rozeznal příznaky oné smrtelné nemoci. Teď však před sebou viděl něco, co celé dny přehlížel. Mohl by trápení urychlit té dívce. Nebyla daleko smrti a Dominik věděl, co ji v poslední fázi čeká. Uleví se jí, bude mít pocit, že jí nic není a vyběhne ven do ulic. Bude se radovat z uzdravení jako už stovky lidí před ní. Pak jí náhle selže srdce a nebude na světě moci, která by ji přivedla zpět. Tohle Dominik nechtěl, tohle si nezasloužila. Ale bylo by to řešení, nechat ji vypít jed?
Dívka zmučeně zaskučela a nepřestávala se dívat na onu lahvičku. Dominik po ní pomalu sáhl a odepnul si ji od opasku. Dívka ještě víc natáhla ruku. Dobrá tedy, udělá to a bude to považovat za dobrý skutek.
Vložil jí lahvičku do dlaně, odšrouboval víčko a pomohl jí s ní k ústům. Dívka se dychtivě nadechla, polkla a Dominik se díval, jak v jejím těle mizí jediný doušek smrti. Vzal ji za hlavu, přes roušku ji políbil na čelo a zavřel jí víčka nepřítomných zelených očí.

Uplynuly dva dny. Dominikovi bylo nezvykle smutno a byl stále zavřený v laboratoři. Jeho činnosti se smrskly na minimum. Pracoval na protilátce, když měl hlad, jedl, a když byl unavený, šel spát. Takhle žil následující týden, dokud ve vítězném gestu nezvedl jednu ze zkumavek.
"Ano!" zvolal plný nadšení a zadostiučinění. Vlil látku do uzavíratelné lahvičky a okamžitě vyrazil ven. Řítil se jako šílený k radnici a byl neskutečně zklamaný, když tam nikoho nenašel. Se skloněnou hlavou odešel a řekl si, že se vrátí následujícího dne.

Na ulicích ležela mrtvá těla lidí, které dostihl mor. V celém městě a také širokém okolí nic nefungovalo. Jen jeden vysoký mladý muž se stopami zaschlé krve u nosu běhal na střeše radnice stále dokola a neúnavně křičel: "Je mi dobře! Je mi skvěle." Po několika minutách běhu se zastavil a zapřel se rukama do kolen, aby se vydýchal. Pak sáhl pro něco ke svému opasku, ale nenašel to tam. Hořce se ušklíbl. Jeho jediný doušek smrti byl pryč. Pak ho napadla zvláštní myšlenka a musel se ironicky zasmát. Ta myšlenka zněla: "Daroval jsem smrt." Všechno bylo najednou zvláštní a neskutečně paradoxní. Vyvinul protilátku, o níž nikdo nevěděl, pomohl zemřít dívce, která ho k sobě neznámou silou připoutala, a teď cítil hrozivý tlak přímo u srdce.

VBL - 12. Kapitola

5. března 2011 v 8:59 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Elfiku, Illian, co já bych bez vás dělala? Děkuju za všechny komentáře a snad vydržíte i nadále. Jak Elfik správně podotkla, slíbila jsem jí, že 12. Kapitolu přidám už tento týden, takže je to tady, přeju pěkné čtení a za ten konec mě prosím nezabijte, jsem na něj hrdá, něco takového se mi ještě nepovedlo. No, uvidíte sami. Alex
P. S. : Na dnešním netradičním obrázku jsou šaty a náramek, který měla Abby na sobě 23. prosince, snad se mi to povedlo popsat. Mimochodem, je to vytržené z katalogu, tak se nedivte, že to vypadá tak zvláštně.


12. Kapitola

V ulicích Ibsenu ozdobených nejrůznějšími světelnými řetězy se lehce snášel sníh a do Vánoc zbýval pouhý týden. Lidé útočili na obchody, dožadovali se skvělého zboží a Abby s Fredem to šílenství pozorovali pěkně z povzdálí. Seděli doma na gauči u čaje a sušenek a Abby položila Fredovi otázku: "Jak vlastně slavíš Vánoce?"
"Ve skutečnosti je neslavím," pokrčil rameny Fred, "už léta nemám s kým, a tak mě to nadšení ze svátků klidu a míru přešlo. Na Štědrý den se zkrátka projdu osvětleným Ibsenem, pak si doma uklohním řízek se salátem, podívám se, co dávají v televizi, a jdu spát."
"Vlastně proč ne," řekla Abby a zabloudila očima k oknu. Uviděla tam sníh poletující kolem pouliční lampy. To doma v lese se sníh snášel na větve statných stromů, a když proběhla těsně kolem nich tak, že rozechvěla větve, začalo sněžit přímo na ni.
"A co ty, Abby? Jak slavíte Vánoce vy?" chtěl vědět Fred. Abby mu to s ochotou pověděla: "Ráno navěsíme ozdoby na větve, co nám ve skrýši tvoří zeď, pak si během dne zpíváme koledy a večer po večeři si dáme dárky. Dáváme si jen věci, které sami vyrobíme, připadá mi to hezké, obzvlášť když normálně věci krademe. A když skončíme s dárky, povídáme si o všem možném až do noci."
"Mrzí tě, že to letos nezažiješ?" ptal se Fred. Abby se potřebovala zasmát, aby se uvolnila, protože při vyprávění o Vánocích s rodiči na ni usedla lehká nostalgie. Pak odpověděla: "Já ani nevím. Vždycky to u nás bylo o Vánocích moc krásné a moc mě mrzí, že jsme se s rodiči nerozešli zrovna v dobrém. Máma mě asi pochopila a věří, že vím, co dělám, ale táta to nevzal dobře. Chtěla bych si s ním promluvit, všechno si vysvětlit, ale mám strach. Třeba by mě ani neposlouchal. Navíc, kdybych přišla domů, nemusel by mě pak už pustit zpět. Samozřejmě bych dokázala zmizet, ale tím by se to všechno vrátilo ke starému." Pak chvíli mlčeli, Abby se najednou ohnula ke své skříňce a vyndala z ní tři předměty. Rozložila je na stůl, a tak Fred mohl vidět náhrdelník ze smotaných proužků sušené pomerančové kůry, malý lampion ze starých vánočních pohlednic a jakousi kolébku z proutí a bavlnky.