Únor 2011

VBL - 11. Kapitola

26. února 2011 v 15:47 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Nazdárek! U vašich komentářů k 10. kapitole jsem zaplesala, že u čtení používáte mozky a začalo vám zcela správně vrtat hlavou, kdo je Fred, kdo je Stephen Rowner a kdo je Mia. Na to poslední se dozvíte odpověď v této kapitole. Pokud jde o Freda, pohrávala jsem si s myšlenkou, že by byl Abbyin otec, ale nakonec jsem od toho upustila. Abbyini rodiče jsou prostě Jim a Amanda, ona je po nich a přes to nejede vlak.
Takže šup do čtení, za komentáře budu ráda ;) Alex

11. Kapitola

"Kdo je Mia?" opakovala Abby otázku. Fred rezignovaně svěsil ramena a odpověděl: "Mia byla moje dcera."
"Byla?" ujišťovala se Abby, a zatímco Freda zvědavě pozorovala, přešel ke skříni, vyndal z poličky tlustou a na první pohled starou knihu. Otevřel ji přesně uprostřed, vyndal z ní uschovanou fotografii a podal ji Abbygail.
"Mia Stephensová, moje dcera, se narodila před sedmnácti lety. Agnes, její matka, zemřela při porodu a pak se přišlo na to, že má Mia vrozenou srdeční vadu. Věděl jsem, že bude těžké se o ni postarat, ale přísahal jsem si, že to dokážu. Proto jsem taky přišel do Ibsenu, místní nemocnice je vyhlášená. Jenomže s Miou to bylo zlé a doktoři jí nepomohli. Tvrdili sice, že dělali všechno, co mohli, ale já tomu nevěřím. Nechali mou malou Miu umřít," povídal Fred. Abby celou dobu sledovala jeho obličej, který najednou neskutečně zvážněl a zesmutněl.
"Jak to?" reagovala Abby na Fredovy poslední věty. Fred pokývnul hlavou k fotografii a Abby se na ni konečně podívala.
"No to snad," vydechla, když spatřila na snímku asi pětiletou dívenku. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly podél ramen a na čele byly zastřihnuté do ofiny. Z obličeje se unaveně usmívaly velké hnědé oči, tvář a nos mělo děvče poseté drobnými pihami a jeho rty byly lehce namodralé. Celkově působila holčička unaveně a pobledle, bylo však nesporné, že není naprogramovaná.

Stereotypy v psaní

23. února 2011 v 14:05 | Alex |  poznámky
Ahoj, internetoví poutníci! Občas tak přemýšlím o způsobu, jakým píšu a vypozorovala jsem několik stereotypů. Většinou se týkají postav a ty z nich, které jsem schopná nějak srozumitelně zformulovat, vám teď popíšu. Hezkou zábavu ;) Alex.
Michodem, nebylo by špatné, kdybyste mi do komentářů napsali, jestli jste něco podobného zpozorovali i u sebe, je to celkem zajímavé.

Hlavní postava
Srovnala jsem několik svých hlavních postav (Lauru z Pohára pro Lauru, Annu z Malverinu a Abbygail z Všech barev lidskosti) a zjistila jsem, že mají tři společné rysy:
1. Neznají pravdu (např. u Abby o tom, že nejsou jediná nepřecivilizovaná rodina v okolí Ibsenu)
2. Zamilují se (no to snad ani nepotřebuje komentář:-))
3. Jistým způsobem trpí (každá s hrdinek si zažije perné chvilky, i když u Abby je to asi nejvýraznější)
Typ vedlejší postavy
U VBL tomu už tak není (tady tu roli zastává Abbyin ironismus), ale ve všech mých pokusech o knihu předtím se vždy vyskytoval jeden typ vedlejší postavy - potrhlá, veselá dívka s kupou hlášek, která se s ničím nepáře.
Polibek
Pokud jde o první polibek hlavní hrdinky (vždycky to byla dívka, jen v Lektvarech to měl být kluk, ale nakonec jsem to nepsala), vždy začal z iniciativy jejího partnera. Neumím si to nijak logicky vysvětlit, ale je to tak.
Místo děje
Když jsem psala své první pokusy, psala jsem přesná města, ale postupem času mi začalo vadit, že ta místa neznám, tak o nich přece nemůžu psát. Skončilo to tak, že buď vůbec neuvedu, kde se příběh odehrává, nebo si něco prostě vymyslím. Malverin jsem si sestavila v hlavě a nakreslila si k němu mapu (nepřejte si to vidět, neumím kreslit), Loden (viz. Lodenský les nebo několik mých pracovních nápadů) je v podstatě má milovaná Třebíč upravená podle potřeb příběhu a Ibsen existuje taky jen v mé hlavě.

VBL - 10. Kapitola

18. února 2011 v 20:54 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Jak jsem tak přemítala, tak jsem dospěla k závěru, že už bylo dost stěžování a já musím udělat spíš tohle: Illian, Elfiku, strašně moc vám děkuju, že čtete příběh, který mě tak baví psát a moje hlava je jím stále zaměstnaná, aniž by jí to vadilo. Jsem ráda za vaše komentáře a jestli vytrváte až do konce, budu ještě šťastnější.
Mimochodem, chtěla bych změnit design, ale jak to tak u mě bývá, nejdřív musím vyzkoušet aspoň pět verzí, než budu konečně schopná udělat nějaký pořádný.
Snad se vám bude kapitola líbit, dozvíte se něco málo zase o jiné postavě a to o Fredovi. Pěkné čtení:

oko

10. Kapitola

            Jestliže se dům Boldiniových podobal zámku a Abby si tam připadal nepatřičně jako smítko uprostřed naleštěné podlahy, u Freda v bytě 2+KK, kde byl mírný, avšak příjemný chaos, se brzy začala cítit jako doma. Fred ji přijal až s překvapivou samozřejmostí a choval se, jako by vždy počítal s tím, že u něj bude jednou Abby žít, i když to mělo být jen na krátkou dobu. V obývacím pokoji spojeném s kuchyňským koutem stál velmi pohodlný, i když naprosto obyčejný rozkládací gauč, na kterém Abby spála, a vedle gauče byla nízká skříňka a k Abbyině údivu byla prázdná.
"Sem si můžeš dát svoje věci…až nějaké budeš mít samozřejmě," vysvětlil Fred. Abby to nechápala. Copak mohl tušit, že bude jednou poskytovat azyl necivilizované dívce? Co ho k tomu vůbec vedlo? Abby se stále nemohla zbavit pocitu, že má Fred ke své dobročinnosti ještě nějaké jiné důvody, než jen slib jejím rodičům. Muselo jít o něco osobnějšího.
           
Tyto nejasnosti chtěla Abbygail s Fredem probrat druhý večer svého pobytu u něj, ještě než odejde do práce hlídat sklad. Seděli naproti sobě na gauči a Abby se ujala slova: "Frede, mohla bych mít dotaz?"

Těhotná (drabble)

8. února 2011 v 13:47 | Alex |  povídky
Ahoj! Uvítejte můj historicky první drabble (útvar o 100 slovech). Sto slov mi sice vždy připadalo strašně málo, ale myslím, že jsem pochopila, v čem tkví krása právě tak krátké povídky. Nejde o nějaký bezvadný děj, ten by se ani nevešel, jako spíš o vyjádření nějaké myšlenky nebo pocitu v málo slovech. Žádná omáčka, jen to hlavní.
Vzhledem k tomu, že tohle je můj první drabble, není to nic moc a hrdá na něj nejsem, ale třeba si ho rádi přečtete;). Vaše Alex
P.S.: Jestli máte rádi Stmívání a drabble k tomu, neváhejte a klikněte na www.stmivani-ff.cz. Nejvíc mě dostal tenhle.

Těhotná

Přišlo to tak náhle, usídlilo se to ve mně a zůstalo to tam.
Jen tak bez optání, bez ohlášení. Neptalo se mě to, jestli chci.
Nezajímalo to, že mi zničí život. Bylo tomu úplně jedno, co budu dělat, až přijde.
Jen ať si už nějak poradím. Ale jak? Nevím, co s tím mám dělat.
Chtěla jsem toho ještě v životě tolik udělat, tolik toho zažít, ale teď je tu tohle a se vším je konec.
Když už teď je to tak bezohledné, jaké to bude dál?
Kruci, jsem těhotná.

VBL - 9. Kapitola

4. února 2011 v 13:44 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Chtěla bych vám říct, že už jsem přemýšlela o tom, že si dám s blogem na nějakou dobu pauzu nebo že přestanu přidávat VBL, ale nakonec jsem od obojího upustila. Od toho prvního proto, že jsem jednoduše závislá, a i když sem skoro nikdo nechodí, což mě mrzí, nedokážu přestat. Od toho druhého jsem upustila proto, že i to minimum komentářů prostě potřebuju, pomáhá mi, když vím, co si čtenář o mém dílku myslí, a navíc bych nechtěla Illian (a samozřejmě ani Elfika, ale to je "zvláštní případ") připravit o počtení, popřípadě i ostatní, kdyby si náhodou vzpomněli a přišli si počíst.
Takže abych to shrnula: zbožňuju blog, psaní - VBL teď obzvlášť - a vaše názory v komentářích.
Přidávám devátou kapitolu a doufám, že se bude líbit:) Hezké čtení. Vaše do psaní zblázněná Alex.

oko
9. Kapitola

            Dům rodiny Boldini působil na Abbygail jako zámek. Na hlavních dveřích bylo klepadlo jako na zámku a za hlavními dveřmi se rozléhala obrovská hala s kruhovým stolem uprostřed a dvěma nádhernými lustry u stropu. Od Michaela se Abby dozvěděla, že právě zde v hale hostí Johanna vybranou společnost, protože jde o nejreprezentativnější místo domu. Nalevo se dalo z haly dostat do kuchyně a pokojíku služebné Marisy Augustýnové a napravo se nacházel příjemný obývací pokoj, jídelna a knihovna, která sloužila zároveň jako pracovna Huga Boldini, jenž vlastnil dvě prosperující cestovní kanceláře.
            Z haly vedly v elegantním oblouku schody do horního patra. Tam bylo vedle sebe několikero bílých dveří s pozlaceným kováním a za jednotlivými dveřmi se skrývala ložnice manželů Boldini, koupelna, pokoj pro hosty a Michaelův pokoj s vlastní koupelnou. K tomu byla ještě k domu připojena garáž.
            Všechno bylo naleštěné a zároveň to dýchalo starobylostí. Abby vila uchvacovala, chvílemi si tam připadala docela nepatřičně, ona, dívka zvyklá žít v jeskynní skrýši v lese, se zničehonic ocitla v nádheře a přepychu a měla tu začít nový život. Život bez lží a především s Michaelem.