Ahoj! Jak se zdá, tak nejsem sama, koho vyčerpává škola a nedostatek času. Přesto jsem dostala nápad na takovou kraťoučkou povídku, je to v podstatě bez dvou slov double drabble - 198 slov. Asi by bylo vhodné zmínit, že mě to napadlo na plese. Není to klasická povídka, chtěla jsem, aby vyzněla tak, jako by přicházela odněkud z dálky a mlhy, jestli mi rozumíte. Snad se mi to povedlo. Posuďte sami. Díky. Vaše Alex
Seděl u klavíru v potemnělé místnosti a čekal. Ženám vždycky všechno trvá dlouho, natož pak příprava na ples.
Konečně se objevila ve dveřích. Takřka znuděně se opřela rukou o rám dveří a v krátkých nabíraných šatech vynikala její štíhlá silueta.
"Mně se tam opravdu nechce," zakňourala otráveně a pokusila se o psí oči. Zlehka se usmál: "Už máme vstupenky. Bude se ti tam líbit, bude tam pěkná hudba." Přestala se opírat o dveře, přešla lehkým krokem ke klavíru a stiskla několik kláves.
"Ty děláš lepší hudbu," řekla.
"Mám hudbu rád," odvětil. Letmo ho pohladila po tváři a bez námahy vylezla na klavír. Položila se na křídlo, podívala se na muže přes řasy pokryté vrstvou řasenky a promluvila:
"Já jsem tvá tónina, udělej ze mě melodii,
a až budu melodií, udělej ze mě symfonii.
Já jsem tvůj námět, udělej za mě operu,
a až budu operou, napiš mi libreto."
Muž vstal ze židličky a přistoupil blízko k ženě ležící na klavíru.
Pak z ní udělal melodii,
a když byla melodií, udělal z ní symfonii.
Udělal z ní i operu,
a když byla operou, napsal jí libreto.
"Mám rád hudbu," řekl.
"A já mám ráda tebe," odvětila.
Páni, na to jak je krátká, je úžasná. Líbí se mi to, co z ní dýchá. Vlévá do žil energii, jen tak dál