Leden 2011

Hudba

26. ledna 2011 v 14:00 | Alex |  povídky
Ahoj! Jak se zdá, tak nejsem sama, koho vyčerpává škola a nedostatek času. Přesto jsem dostala nápad na takovou kraťoučkou povídku, je to v podstatě bez dvou slov double drabble - 198 slov. Asi by bylo vhodné zmínit, že mě to napadlo na plese. Není to klasická povídka, chtěla jsem, aby vyzněla tak, jako by přicházela odněkud z dálky a mlhy, jestli mi rozumíte. Snad se mi to povedlo. Posuďte sami. Díky. Vaše Alex

hudba
Seděl u klavíru v potemnělé místnosti a čekal. Ženám vždycky všechno trvá dlouho, natož pak příprava na ples.
Konečně se objevila ve dveřích. Takřka znuděně se opřela rukou o rám dveří a v krátkých nabíraných šatech vynikala její štíhlá silueta.
"Mně se tam opravdu nechce," zakňourala otráveně a pokusila se o psí oči. Zlehka se usmál: "Už máme vstupenky. Bude se ti tam líbit, bude tam pěkná hudba." Přestala se opírat o dveře, přešla lehkým krokem ke klavíru a stiskla několik kláves.
"Ty děláš lepší hudbu," řekla.
"Mám hudbu rád," odvětil. Letmo ho pohladila po tváři a bez námahy vylezla na klavír. Položila se na křídlo, podívala se na muže přes řasy pokryté vrstvou řasenky a promluvila:
"Já jsem tvá tónina, udělej ze mě melodii,
a až budu melodií, udělej ze mě symfonii.
Já jsem tvůj námět, udělej za mě operu,
a až budu operou, napiš mi libreto."
Muž vstal ze židličky a přistoupil blízko k ženě ležící na klavíru.
Pak z ní udělal melodii,
a když byla melodií, udělal z ní symfonii.
Udělal z ní i operu,
a když byla operou, napsal jí libreto.
"Mám rád hudbu," řekl.
"A já mám ráda tebe," odvětila.

VBL - 8. Kapitola 2/2

23. ledna 2011 v 20:27 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj. Uplynul týden a tady máte druhou část osmé kapitoly. Jen připomínám, že devátá bude za dva týdny (leda bych si to rozmyslela a dala ji sem už za týden). Snad se vám to bude i nadále líbit:

oko
8. Kapitola 2/2  
         
Venku na ulici teprve Michael pochopil, jak velký úkol si vzal. Cestou do domu Boldiniových, který stál v úhledné vilové čtvrti nedaleko centra, budila Abby u kolemjdoucích nežádoucí pozornost. Většinu lidí nejdřív zaujalo její ošumělé oblečení, a když si všimli jejích vlasů, popřípadě pih nebo očí, odvraceli se od procházejícího páru. Čím víc takových lidí potkali, tím víc k sobě Michael Abby tisknul a značně si oddechl, když konečně stáli před jejich světlou vilkou s keři ostříhanými do symetrických kuželů podél schodiště vedoucího k hlavním dveřím. Znejistěl. Jak bude jeho matka reagovat, až jí oznámí, že přivedl do domu dívku z divočiny? Napadlo ho hned několik odpovědí - podrážděně, hystericky, vyděšeně…teprve nyní mu došlo, jaké má jeho matka vůči necivilizovaným předsudky a jak se jich hrozí.
            Do domu vstoupili nepozorovaně zadním vchodem a Michael dovedl Abby za dveře jídelny, kde předpokládal, že teď Johanna bude. Abby se kolem sebe od první chvíle užasle rozhlížela a obdivovala každou drobnost v rozlehlé vile. Přestala s tím až za dveřmi jídelny a obrátila se na Michaela s téměř legrační otázkou: "Neměla bych se třeba nějak upravit? Nejspíš jsem celá ušmudlaná a pomačkaná." Michael se pousmál. Měla možná trochu pravdu, ale on si toho doteď vůbec nevšiml. Pořád mu připadala krásná.
"Víš co?" napadlo ho. "Nejlepší bude, když tu zatím počkáš, já mámě všechno vysvětlím a pak tě zavolám, ano?" Abby přikývla a pocítila, jak se jí zmocňuje nervozita.

VBL - 8. Kapitola 1/2

15. ledna 2011 v 14:01 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Tak jsem tento týden ve zdraví přežila a snad ta spousta písemek dopadne i dobře. V pondělí jsme psali slohovku. Až ji dostaneme opravenou a já budu vědět, co jsem tam zvrtala, dám to sem, ať si zas máte co přečíst. Teď přidávám další kapitolu, je ovšem vcelku dlouhá, takže jsem ji rozdělila do dvou přijatelných částí. První je tahle, druhou přidám za týden a devátou kapitolu za dva týdny po zveřejnění druhé části osmé kapitoly. Snad je to jasné. Tak pěkné čtení:

oko
8. Kapitola

            "Budu se vdávat," prohlásila Abby a rozhodila při tom rukama.
"Cože?" vykřikl překvapeně Michael a zvedl se ze země.
"Lucas mě požádal o ruku," vysvětlila Abby. Michael v jejím hlase uslyšel zoufalý podtón, a když uviděl i její uplakaný obličej, pochopil, že nejde o legraci. Neváhal a vzal Abby do náruče. Byl si jistý, že to potřebuje. Po chvíli, když se jakžtakž uklidnila, se jí zeptal: "Co se vlastně stalo?"
"Michaeli, já už s nimi nechci žít. Kdo ví, co bych se všechno ještě dozvěděla. Říkají mi jen samé lži. Lucas tady není proto, že se potřebuje skrýt, ale proto, aby za mě udělal nevěstu," vysvětlovala zaníceně Abby, "naši rodiče to předem domluvili. To proto jsem ho měla celý týden za zadkem. Když jsem jim všem řekla, co si o nich myslím, když na mě ušili takovou boudu, akorát mi dokola zdůrazňovali, jak jsou pro nás domluvené svatby důležité." Abbygail mluvila dál o tom, co jí její rodina udělala, jak jí nevěří a jak jí tím ublížila, a Michael si zatím dával v hlavě dohromady, co všechno může obnášet život necivilizovaných. Když se na to podíval čistě racionálně, byly dohodnuté sňatky velmi dobrá věc. Byl to způsob, jak udržet vzdorující skupinu při životě, jak zajisti existenci další generace. Ale když se podíval na zničenou Abby, všechno spojené s rozumem šlo pryč. Nezasloužila si od svých rodičů takové chování. Ačkoliv se lži mohly zdát jako dobrý ochranný prostředek, jímž chtěli rodiče ubránit dítě před střetem s krutou realitou, odhalení pravdy jejich dítěti jen ublížilo. Ze samé péče docílili Jim s Amandou leda toho, že jim Abby nebude chtít věřit jediné slovo, a Michael se na to všechno musel dívat. Jak rád by vzal svou lásku někam do bezpečí, pryč od toho všeho. V předešlých dnech spolu s Abby uvažovali, že spolu někam odejdou, ale nenacházeli žádnou správnou možnost.

John Wyndham: Den trifidů

9. ledna 2011 v 14:33 Spisovatelé a knihy
Ahoj! Zase jednou za čas jsem se dostala ke čtení knihy, kterou jsem si sama vybrala a tahle stála za to. Jen bych se chtěla předem omluvit za příští týden, protože pro mě bude ve škole dost perný, nepřibude sem nic až do víkendové 8. kapitoly. Ale teď už k jádru pudla (to bylo v té knize):

John Wyndham (pseudonym) byl anglický průkopník sci-fi literatury 2. poloviny 20. století a právě román Den trifidů je jeho nejznámějším dílem.
den trifidů
Příběh začíná v  londýnské nemocnici, kde leží hlavní hrdina William Masen (nebo prostě jen Bill) po operaci očí a právě kvůli svému zranění prošvihnul údajně nejkrásnější nebeskou podívanou v historii, protože Země se dostala do meteorického roje komety a každý se chce na ten div podívat. Jenomže něco není v pořádku. Nikde nikdo, všude je ticho.
Jak se brzy ukáže, kometa způsobila u všech lidí, kteří se šli podívat, slepotu a z celého světa se pomalu stávají trosky. Toho navíc využijí trifidi, zvláštní druh chodících květin s jedovatými žahadly, a začnou napadat lidi.
Bill není slepý a naštěstí není sám. Potkává mladou ženou Josellu a společně se snaží z této situace najít nějaké východisko. V noci je upoutá světelný signál a následujícího dne pak na místě, odkud signál vycházel, objeví skupinu vidoucích, jež se chystá opustit Londýn a založit novou společnost. Zdá se to být dobrý nápad, jenže tato skupina není jediná, která se rozhodla něco udělat.

Podle mě je na této knize nejzajímavější sledovat, jak si v katastrofální situaci počínají různí lidé, co všechno jsou schopni vymyslet a co jim naopak vůbec nedojde. Kromě Billa a Joselly jsem si oblíbila například jistého Cokera, který nejprve chtěl nevidomé lidi dělit do skupin a přidělovat jim vidomého vůdce, aby se o ně staral, ale později změní názor a vydá se spolu s Billem hledat skupinu, co chtěla založit novou společnost. Cestou ale narazí ještě na jinou skupinu, která je založená na křesťanských principech.

I když podle názvu jsem čekala, že půjde především o trifidy, nebylo to tak. Připadali mi tam spíš jako vedlejší zápletka, důležití byli spíš až ke konci.

Takže závěrem: Den trifidů byla první (vlastně druhá, když budu počítat Hostitele) sci-fi, co jsem četla a moc se mi líbila, je to kniha, která vás donutí přemýšlet a zároveň vás upoutá dějem. Ocenila jsem nečekaný a náhlý zvrat na konci, takže vám Den trifidů doporučuji.

VBL - 7. Kapitola

1. ledna 2011 v 8:59 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Přeju všem šťastný nový rok 2011 a začínám ho sedmou kapitolou Všech barev lidskosti. K Robinsovým přichází Lucas a Abby se nebude stačit divit. Hezké čtení;) Alex

oko
7. Kapitola

            Do konce listopadu zbývalo asi deset dní a na větve stromů se snášel sníh. Nebylo ho mnoho a vždy zase brzy roztál, ale stačilo to na to, aby se Abby zdálo o tom, jak spolu s Michaelem dělají ve sněhu andílky a koulují se. Ze spaní se usmívala a úsměv jí vydržel, i když vstala a šla se nasnídat. Stačila ovšem jediná věta a bylo po radosti.
"Dnes přijde Lucas," oznámil Jim a Abbygail se s otráveným povzdychnutím svalila na matraci v obývacím pokoji.
"Nech si to divadlo," napomenul ji Jim, ale vlastně to neřekl nijak důrazně. Abby jemu ani Amandě ještě dočista neodpustila, že jí lhali. Z čistě lidského hlediska by to i byl schopný pochopit, ale Abby by zase měla chápat důvody svých rodičů. Všechno dělají pro ni, pro její bezpečí a ona je pak celé dny jen uražená, má ironické poznámky a vyhýbá se co možná největšímu počtu rozhovorů.
"Divadlo tu hrál někdo jiný, já ne," odsekla Abby. Rodiče po ní střelili pohledem. Měli jejího uraženého chování plné zuby a Abbygail s ním při své tvrdohlavosti nehodlala jen tak přestat. A do takové situace měl přijít někdo další! Někdo naprosto cizí, kdo neví o Robinsových naprosto nic.