VBL - 5. Kapitola

5. prosince 2010 v 20:09 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Víkend pomalu končí a já konečně přidávám pátou kapitolu. Snažila jsem si dát pozor na překlepy, ale nic neslibuju. Navymýšlela jsem si pěkné scény a zápletky, takže se počet kapitol bude zcela jistě posouvat nejméně na 20. Přeju pěkné čtení a napiště mi prosím, co si o tom myslíte, ať vím, jak jsem na tom. Alex

oko
5. Kapitola

            Za celý svůj dosavadní život Abbygail nalhala rodičům tolik jako tento listopad. Začalo to lží o tom, že potřebuje novou knihu, a pokračovalo tím, že jí kniha po cestě domů vypadla zpod mikiny. Ve skutečnosti potřebovala dojít s ukořistěnými obvazy do jeskyně k Michaelovi a stáhnout mu jimi kotník. Zdržela se tam opravdu velmi krátce, ani mezi nimi nepadlo jediné slovo. Doma se radši co nejdříve uklidila do svého pokoje, aby se vyhnula případným nežádoucím otázkám rodičů. Kde byla tak dlouho? Opravdu si byla jen pro knihu, nebo před nimi něco tají? Ano, tají a rozhodně by se jim to nelíbilo. Mají teď přecivilizovaného člověka tak blízko!
            Abby se posadila se zkříženýma nohama na postel, obalila kolem sebe deku a otevřela novou knihu. Nečekala, že by to mohlo být něco pěkného a záživného vzhledem k tomu, že knihu vzala naprosto náhodně, ale čekalo ji překvapení. Nikdy nic tak zajímavého nečetla.

            Příběh byl o dívce, jejíž naprogramování selhalo, tak žila s hnědými vlasy a očima. Jmenovala se Melanie. Lidé se jí štítili a nechtěli se s ní přátelit. Abby ten příběh naprosto pohltil a měla pocit, že se jí Melanie docela podobá a to nejen vzhledem. Bylo to zvláštní. Autor knihy, jistý Stephan Rowner, se stavěl na Melaniinu stranu a popisoval její život jako život mučedníka. Abbygail by něco takového od přecivilizovaného člověka rozhodně nečekala.
            Když se ráno probudila, zjistila, že kniha od Stephana Rownera leží na samém okraji její postele. Musela usnout při čtení.
            Rychle vstala a ještě před snídaní si nacpala pod mikinu nějaké pečivo a vodu pro Michaela. Byla z toho nervózní. Kdyby jí ještě včera někdo řekl, že bude z rodinných zásob krást kvůli přecivilizovanému člověku, zaklepala by si na čelo, ale teď bylo všechno jinak. Rodiče si naštěstí její nervozity nevšimli. Buď ji dobře skrývala, nebo měli rodiče svých starostí dost. Debata u snídaně nebyla tak čilá jako obvykle. Abby to v důsledku událostí ani nepřipadalo divné a už vůbec ne na škodu. Spíš byla ráda, že se nemusí snažit vymýšlet téma hovoru.
            Po snídani se Abby omluvila, že půjde na čerstvý vzduch, a odešla ze skrýše. Bylo jí jasné, že kdyby tuhle výmluvu používala často, začne to být podezřele, ale sem tam toho využít mohla, protože opravdu čas od času jen tak vybíhala do lesa, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a vyzkoušela na vlastní kůži pevnost větví stromů. Dnes měla ovšem jiný program. Již známou cestou se vydala ke své jeskyni a nezapomínala si tisknout bundu a mikinu k tělu, aby jí zpod ní nevypadly potraviny pro Michaela. Pro Michaela! Stále tomu nemohla uvěřit.
            Ještě před vstupem do malé jeskyně se zhluboka nadechla a vydechla a slíbila si, že bude opatrná a prozíravá. Nedovolí mu ani jí ublížit, ani ji okouzlit. Nesmí se mu dívat do očí déle než tři vteřiny.
            "Dobré ráno, Abby," ozval se Michael, hned jak uviděl dívku vejít dovnitř. Nadzvedl se na loktech, aby se posadil a odhrnul si z těla Abbygailu starou deku, kterou se na noc přikryl.
"Ahoj," odpověděla rychle Abbygail. Po paměti došla k lampičce položené v nízkém výklenku a jednou rukou ji zapnula. Část jeskyně najednou prozářilo jemné žluté světlo, přičemž druhou část jeskyně jakžtakž osvětlovala sluneční záře zvenčí.
            Abby si konečně rozepnula bundu a položila lahev s vodou i několik bagetek k lampě.
"Přinesla jsem něco k jídlu. Být tebou, nenechám to na dlouho, pečivo brzy ztvrdne a já nevím, kdy se sem příště dostanu. Možná zítra, pozítří, vážně nevím," vysvětlovala rychle a snažila se neulpívat na Michaelovi pohledem. Bylo to složité. Vždyť kromě něj tu nic na koukání nebylo a on byl tak nějak krásný…ne, kdepak, je jen naprogramovaný, nic jiného za tím není.
"Dobře, děkuju," ozval se Michael, "mrkneš se mi na tu nohu?" Abbygail chvíli jen stála, ale pak se náhle přikrčila a zběžně prohmatala Michaelův kotník přes obvaz.
"Teď na tom není moc co ke koukání," konstatovala, aniž by zvedla pohled, "musíme počkat, až jak pomůže to stažení. Snad to nebude dlouho trvat." Michael pokýval hlavou a předklonil se v sedu. Teď ho od Abbygail dělilo necelých dvacet centimetrů. Abby zvedla hlavu a při pohledu do Michaelových očí ztuhla. Pět vteřin už je moc, to nejde! Ucukla a pak ucítila na své tváři jemný letmý dotek. Když znovu zvedla hlavu, Michael už měl ruku zpátky u pasu.
"Máš tu rodinu, viď?" zeptal se tiše Michael. Abby nakrčila obočí.
"Do toho ti nic není," řekla podrážděně, a když už se chystala zvednout, Michael promluvil znovu: "Jasně, to mi stačí."
"Říkám, že ti do toho nic není," vykřikla Abby, "já nevím nic a tvojí rodině a ty nemáš právo vědět něco o mojí!" Pak vstala a chtěla odejít, ale Michael začal něco říkat: "Můj táta se jmenuje Hugo Boldini a už nějakou dobu…"
"Ale mě to nezajímá," rozkřikla se na něj Abby a rozhodila rukama, "nechci to vědět!" Nepostřehla, jestli na to Michael nějak reagoval. Prostě bez dalšího zdržování vyběhla z jeskyně.
            Měla docela štěstí. Její rodiče byli často nějací roztěkaní, tak jim ani nebylo divné, že Abby mizela z domova. Vymýšlela si naprosto hloupé výmluvy typu, že půjde nabrat vodu ze studánky, dokud není zamrzlá, a že půjde nařezat nové větve na zdi pokojů. Všechno to opravdu udělala, ale ještě předtím vždy zaskočila do své jeskyně. Párkrát se jí tam podařilo přijít brzy ráno, kdy Michael spal. Ani nevěděla, jak ji to napadlo, ale když položila jídlo do výklenku, posadila se na zem, chvíli spícího Michaela pozorovala a přemýšlela. Jeho kotník se hojil skutečně neuvěřitelně pomalu, až to Abbygail překvapovalo. Dělala si starosti, jak dlouho u ní Michael zůstane a co bude, až se mu noha zahojí. Co když její rodiče situaci prokouknou? Bála se snad všeho a to ji děsilo ještě víc. Nikdy si s věcmi příliš hlavu nelámala a najednou vidí ve všem problém.
            Asi týden od Michaelova příchodu nesla Abbygail do jeskyně zase nějaké potraviny a Michael se zdál být docela čilý. Seděl na složené dece a v rukou obracel jednu z knih, které tam Abby měla.
            První, co chtěla Abby udělat, bylo zakřičet na něj, ať nechá být její osobní věci, ale Michael promluvil jako první: "Vážně čteš takové věci?" Abbygail mu knihu prudce vytrhla a odpověděla ostrým tónem: "Obvykle není na výběr!"
"Já jen, že je to dost podobné slaďákům, co čte moje máma," řekl Michael. Abbygail měla nejdřív chuť odseknout, ať nechá řeči o své rodině stranou, ale schovala jazyk za zuby a dělala mrtvého brouka. Vyndala jídlo zpod bundy, dala ho do výklenku a vzala si zpět prázdnou plastovou lahev.
"Mrzí mě to," ozval se Michaelův hlas. Z tohohle byla Abby tedy dokonale zmatená. Nedalo jí to a zeptala se: "Co?" Michael se na ni tak nějak zvláštně smutně podíval a spustil: "Mrzí mě, že máš takový život. Není to správné. Mohla bys mít všechno, co mají ostatní lidé tam v Ibsenu. Mohla bys mít všechno, co mám já."
"Nesnaž se mě dojmout," přerušila ho výsměšně Abbygail, "tyhle řeči si strč někam. Proč myslíš, že takhle žijeme? Protože nemůžeme mít to, co ty. Jsme pro všechny špína a zlo, které je třeba odstranit."
"Ale o tom to přece není," zvolal Michael.
"Ne? Tak o čem tedy?" reagovala vyzývavě Abby.
"Kdybyste se nebouřili a normálně přijali pokrok, mohli byste žít jako ostatní. Vždyť jste to vy, kdo klade odpor," vysvětloval zaníceně Michael.
"Tak pokrok? Ten váš pokrok vás jednou zabije, vždyť už teď nejste skuteční lidé," nesouhlasila Abby.
"Tohle nikam nevede," zakroutil Michael hlavou a Abby si uraženě založila ruce na prsou.
"To teda ne. Jsi stejně zaujatý jako všichni ostatní, jen s malým rozdílem - zatím nemáš po ruce nic, čím by ses mě zbavil," konstatovala Abby. Michaelův výraz se najednou změnil. Vypadal zamyšleně.
"Všimla sis něčeho?" zeptala se vážně. "Svět je jenom jeden, ale my ho rozdělujeme. Mluvíme pořád o dvou skupinách lidí, ale svět jim patří oběma a žijí na něm společně. Nemůžeme ho dělit."
"Nevěřím svým uším. Že by někomu došlo, že tu musíme žít společně?" zaironizovala Abby. "Fajn, tak si ten svět nepřivlastňujte. Je stejně náš jak váš."
"Ale já to myslel vážně," zašeptal Michael, ale to už Abby ani neslyšela, protože odcházela z jeskyně ven.

            Michael byl tou dívkou fascinován. Když mu doktor Schwarz vyprávěl o síle lidí z divočiny a o tom, jak jsou potomci ještě zarputilejší odpůrci programování, nedokázal si to příliš dobře představit. Ovšem to, co ho potkalo, naprosto předčilo veškerou jeho představivost. Abbygail nebyla vůbec méněcenná a s divokými zvířaty už vůbec neměla nic společného. Necivilizovaní lidé byli často popisováni jako agresivní tvorové, kteří se na civilizovaného člověka vrhnou, jakmile se ocitne v jejich blízkosti. Abby taková nebyla. No, možná byla trochu agresivní, ale to bylo spíš proto, že měla strach. Nevěděla, co může od Michaela čekat. Strach! Jak zvláštní. Od malička věděl, že strach jde z divokých lidí a každý, kdo nemá odborný výcvik pro KCPL, by se měl vyvarovat jejich blízkosti. Teď ale poznal Abby a viděl věci i z té druhé strany. Stejně jako si on myslel, že ho při setkání s člověkem z divočiny čeká boj o život, ona byla přesvědčená, že jí jde o život při setkání s civilizovaným člověkem. Bylo to oboustranné.
            I když Michael s Abbygail dosud moc nemluvil, poznal, jak je to silná osobnost. Kdyby neměla ty hluboké hnědé oči a pihy, ani by ho nenapadlo, že by mohla být jiná než všichni lidé v Ibsenu a jiných městech. Skvěle jí to myslelo, měla své názory a uměla také číst. Vedla plnohodnotný život. Měla svou rodinu, což mu bylo jasné, i když mu to nepotvrdila, a v ní zázemí. Byla do jisté míry určitě vzdělaná a také fyzicky zdatná, o čemž se přesvědčil už zhruba před dvěma týdny. Žila jako správný člověk, a přesto by si zasloužila víc. Neměla by být odkázaná na krádeže. Zasloužila by si všechno, co mají civilizovaní lidé - pěkný dům, přátele, oblíbené kluby a lásku.
            Přespříští den ode dne jejich malé roztržky o "dvojím lidu na světě" Abby zase přišla. Michael ji sledoval, už když zpozoroval siluetu jejího těla ve vchodu do jeskyně. Naprosto zapomněl na svůj kotník a na jídlo a jen se díval na Abby. Jako vždy se mu snažila vyhýbat pohledem. Nebyl si jistý, proč to dělá, ale na jedu stranu mu to tak vyhovovalo. Mohl pozorovat každý její pohyb, aniž by to zaznamenala.
            V tom ho napadla v podstatě zásadní otázka. Počkal, až Abby položí všechno, co přinesla, do výklenku ke svítilně a pak promluvil: "Abby, jsem teď tvůj vězeň, nebo…host?" Poslední slovo řekl tlumeně, protože si nebyl příliš jistý, jestli vyjadřuje to, co měl na mysli. Abbygail zvedla hlavu a zkoumavě se na Michaela podívala. Zřetelně váhala a pak odpověděla: "To záleží na tom, jak moc jsi nebezpečný."
"Jsem nebezpečný?" podivil se Michael. Seděl na zemi v jeskyni v lese s pochroumanou nohou a byl nebezpečný? Abby to ovšem myslela vážně.
"Přesvědčím se o tom," řekla a přidřepla si vedle Michaela. Samozřejmě opět na bezpečnou vzdálenost.
"Natáhni prst," vyzvala ho a sama proti němu vztyčila ukazováček. Michael udělal totéž a s očekáváním čekal, co se bude dít dál. Netušil, kam tohle povede.
            Abby přiblížila svůj prst k Michaelovu a ještě, než se ho dotkla, na chvíli se zastavila. Michael tuhle hru nechápal. Pak se jejich prsty dotkly a Michael najednou uslyšel tlukot svého srdce, jak se rozléhá jeskyní. Abbygail našpulila rty a napodobila zvuk sršení jisker. Tak takhle jejich dotyk vnímá ona?
"Vidíš, že jsi nebezpečný," konstatovala šeptem a začala se zvedat do stoje. Michael nechtěl, aby se mu zase vzdálila. Chtěl víc, než koneček prstu. Alespoň ji chytit za ruku! Natáhl se ve snaze dostat její dlaň do své, ale vytrhla mu ji. Zatvářila se zmateně a o krok ustoupila dozadu.
"Abby," zašeptal její jméno. Abby se ošila a jako obvykle, když už nevěděla, co dál, chtěla odejít.
"Takže jsem vězeň?" ozval se rychle, aby ji zadržel. Abby k němu pootočila hlavu a přikývla: "Vězeň."
"Zatím," špitl si pro sebe Michael, ale to už byla Abby pryč.

            Abbygail byla celá roztřesená a nastupující zima za to nemohla. Neměla své pocity vůbec pod kontrolou, nevyznala se v nich a situace doma jí příliš nepomáhala. Když se vrátila do skrýše a uvelebila se na jedné z matrací v obývacím pokoji, rodiče byli právě v ložnici uprostřed nějakého rozhovoru. Příchod dcery ani nezaznamenali, tak mluvili dost nahlas, i když Abby poznala, že tento rozhovor nebyl určen jejím uším.
"Celé se mi to nezdá. Měli jsme to naplánovat jinak, bude to všechno tak náhlé," pochybovala o něčem Amanda.
"Teď už není čas něco měnit, na to je pozdě," stál si za svým Jim.
"No dobře, to je pravda, ale myslíš, že bude týden stačit?" zeptala se Amanda.
"Bude stačit, Amando, bude muset. Vzpomeň si na nás. Také nás postavili před hotovou věc a museli jsme to zvládnout. Už to tak prostě chodí," řekl Jim a znělo to, jako by vyslovoval nějaký verdikt. Abbygail z toho byla naprosto zmatená, ale tak nějak vnitřně tušila, že se diskuze týkala jí. Nevěděla proč, nevěděla jak, ale zkrátka to tak bylo.
            Druhý den večer nešlo Abbygail usnout, tak se zvedla z postele a prošla kolem jehličnaté zdi do obývacího pokoje, aby se trochu napila vody. Jako malá to tak dělávala téměř obden a Amanda ji vždy zaháněla zpátky do postele s tím, že si jen vymýšlí, aby nemusela spát. Když Abby ten večer přišla do pokoje, věděla, že tam nejspíš její rodiče ještě budou, ale přesto ji něco překvapilo.
            Jim stál u východu z jeskynní části jejich obydlí, v ruce svíral nějakou černou krabičku a Abby by přísahala, že slyšela, jak jde od té krabičky tiché chrastění. Pak se Jim natočil k dceři bokem, a tak mohla jasně vidět, že ta krabička v jeho ruce je vysílačka.
"Tati?" ozvala se tázavě Abby a přiběhla k otci. Vzala ho za ruku s přístrojem a přitáhla ji k sobě. "Ty máš vysílačku!" Jim se ošil, ale ruku nechal, kde byla.
"Ehm, Abby…ta vysílačka není funkční. Má vlastně jen sentimentální hodnotu, je to krám." Abby nastražila uši, ale žádný zvuk z vysílačky neslyšela. Předtím se jí to bohužel jen zdálo.
"To je škoda," rezignovala, "mohla být sranda." Potom se šla ještě napít té vody a zaplula zpět k sobě do pokoje.
            Spánek nepřicházel, tak začala Abby jen tak v duchu o všem přemítat. Představovala se sebe sama jako hrdinku Rownerova románu Melanii a odhadovala, jak by se zachovala v situacích, do kterých se Melanie v knize dostala. Zjistila, že většinou by reagovala stejně jako ona. Tak trochu se v té postavě viděla.
            O slovo se přihlásilo také Abbygailino snění o životě ve městě. Znovu si představovala svůj útulný dům v příjemném prostředí, krásné obrazy na zdech a také teplý krb. Před krbem stála měkká sedačka a Abby se na ni spokojeně posadila. Tentokrát tam nebyla sama. Vedle ní seděl Michael Boldini a Abby se utápěla v oceánu modři jeho očí, dokud neucítila, jak kolem ní omotává paže a tiskne si ji k sobě. Uvelebila se v jeho objetí, zavřela oči a konečně usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 6. prosince 2010 v 18:32 | Reagovat

Aach...ten sen je tak krásný. Jak vidíš, promluvila moje romantická duše. Líbí se mi tahle kapitola moc a moc. Nemůžu se dočkat další. Zajímalo by mě, co kují její rodiče za pikle :-)

2 lucrecia lucrecia | Web | 6. prosince 2010 v 18:52 | Reagovat

Je to hrozně moc krásný příběh a taky romantický, co víc bych si pak mohla přát :-)

3 Elfik Elfik | 8. prosince 2010 v 17:00 | Reagovat

já se moc omlouvám, že jsem sem ještě nic nenapsala, tak doufám, že tohle stačí :D

4 Elfik Elfik | 8. prosince 2010 v 17:01 | Reagovat

promiň, blbej humor :-D
samozřejmě, že ti to musím pochválit, a moc moc moc se těším na pokračování Michaelova malého dobrodružství

5 hp-povidky-pro-kazdeho hp-povidky-pro-kazdeho | Web | 8. prosince 2010 v 18:00 | Reagovat

Ahoj,nechtěla by ses registrovat na mém blogu a psát tam povídky nebo překlady?? Založila jsem na to blog a chtěla bych ho rozjet, takže tuhle reklamku" dávám všem o kom si myslím, že dobře píšou povídky...Předem díky za odpověď :) a promiň za reklamu

6 Puppi Puppi | Web | 8. prosince 2010 v 21:20 | Reagovat

Ahoj, překládat můžeš odkud chceš... např.: http://www.fanfiction.net/
nebo http://www.harrypotterfanfiction.com/

Víc bych ti doporučovala tu druhou adresu, ale záleží na tobě..klidně i pokud nějakou stránku znáš, můžeš i s tama..

7 Eillienessis Eillienessis | Web | 1. ledna 2011 v 15:54 | Reagovat

čaj mi stydne v kuchyni,ještě jsem se nedonutila k tomu,abych si pro něj šla:D.
nezbývá mi nic jiného,než jen obdivně vzdychat:).
Jim určitě kecá.ta vysílačka určitě funkční bude;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama