Prosinec 2010

Veselé Vánoce všem!

25. prosince 2010 v 17:10 | Alex |  poznámky
andílek

Štědrý den byl sice už včera, ale i tak dodatečně přeju Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2011 všem!
Pokud jde o Vánoce u  nás, tak byly pěkné, mamce s bráchou se líbily dárky, které jsem jim pořídila, a mně se zase líbily moje dárky. Letos opravdu nedokážu říct, jaký dárek mi udělal největší radost, protože jsem zkrátka měla radost ze všech. Dostala jsem hlavně oblečení, nový deník (psaní deníku je skvělá věc, nevím, proč to dělá tak málo lidí; je vždy zajímavé moct se vrátit ve svých myšlenkách a zážitcích) a knihu Harry Potter a vězeň z Azkabanu, což je moje druhá HP, kterou vlastním:)
Jestli máte chuť, napiště mi, jaké byly vaše Vánoce, jsem zvědavka. Zatím se všichni mějte. Vaše Alex.

P. S. : Jestli jste si toho ještě v menu nevšimli, tak bych vám ráda na tomto místě oznámila, že patřím k autorům HPFF povídek na blogu www.hp-povidky-pro-kazdeho.blog.cz. Přijďte se tam podívat.

Moderní Popelka

22. prosince 2010 v 18:33 | Alex |  moje povedené slohovky
moon
Ahoj! Není to tak dávno, co jsem se zúčastnila školního kola olympiády z českého jazyka. Z toho dne mi zůstala mimo jiné i moje slohovka na téma Moderní Popelka, kde jsme měli pohádku přetvořit do současnosti. Samožřejmě by to šlo mnohem líp, kdybych to mohla napsat delší, ale nakonec jsem to zvládla namáčknout na 25 řádků mého drobného písma. Pokud jde o výsledek, tam mě moc nepotěšil. Na olympiádě jsem byla spolu s dalšími třemi lidmi (stejný počet bodů) pátá. Je to sice lepší než vloni, ale chtěla jsem být čtvrtá. Snad příští rok:)
Tady už je moje slohová práce:

Moderní Popelka

Psal se rok 2004 a rodina Novákových si v rámci jarního úklidu pozvala domů kominíka, aby prozkoumal stav jejich komína a kamen. Novákovi bydleli už mnoho let ve starém rodinném domku na vesnici a byli milá spokojená rodina. Pan Novák byl schopný podnikatel a se svou milovanou manželkou měli desetiletou dceru Terezu, která získala roztomilou přezdívku Rozárka.
Rozárka byla neposedné zvídavé děvče, a když do domu přišel kominí, motala se neustále kolem něj, aby jí nic neuniklo. Na střechu za ním bohužel nemohla, ale jakmile šel kominík ke kamnům, měl malou Rozárku opět v patách. Zatímco si prohlížel kamna, Rozárka vedle něj poskakovala. V tom však oba uslyšeli podivný šramot vycházející z kamen, a něž stihli cokoliv říct, vyvalil se na ně oblak kouře a popela. Do místnosti se hned přiřítili manželé Novákovi a při pohledu na svou dceru celou od popela souhlasně řekli: "Ty naše Popelko."
Od toho dne měla Rozárka novou přetdívku, avšek ta jí přinesla jen smůlu. Ubohá paní Nováková zemřela na rakovinu a Popelka zůstala sama se svým tatínkem. Ten si uvědomoval, že jestlli chce rodinu finančně zabezpečit a zároveň vychovat z dcery dobrého člověka, potřebuje pro ni najít novou maminku. Znovu se tedy oženil a nová paní Nováková s sebou do domu přivedla ještě svou dceru z prvního manželství. Když se ty dvě dozvěděly o Popelčině přezdívce, začaly ji tak běžně oslovovat. Jenomže to od nich neznělo vůbec hezky. Povyšovaly se nad ni a nynější paní Nováková neměla Popelku nikdo ráda jako svou dceru. Jediné, co Popelku utěšovalo, bylo to, že bude jezdit každý týden na internát, protože udělala přijímací zkoušky na hotelovou školu, a navíc na stejnou školu nastoupí i její kamarád Jan Princ, do kterého byla už nějakou dobu zamilovaná.

VBL - 6. Kapitola

19. prosince 2010 v 21:34 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj všichni internetoví poutníci! Vím, že jsem si s touto kapitolou dala na čas, ale snad se vám bude líbit, protože, i když jsem to krapet přepískla s délkou, myslím, že se mi konečně podařilo vyjádřit to, co jsem chtěla. Šestá kapitola je jako dělaná pro citlivky a romantické duše, ale i vy ostatní si doufám přijdete na svoje. Přeju pěkné čtení. Alex
P.S.: Pokud jde o obrázek, je to jakási atrapa Abbygail a Michaela, i když v mé hlavě vypadají jinak. Dávám sem tu fotku hlavně proto, že se hodí k obsahu kapitoly. Však sami uvidíte.

Abby a Michael?
6. Kapitola

            Uplynul další týden a Michaelův kotník pořádně otekl a bolel ho jako čert. Bylo to, jako by byl zraněný teprve nějaký druhý nebo třetí den, a přitom už to bylo druhý týden.
"Jak je tohle možné?" nechápala tak zvláštní dobu hojení Abbygail.
"Vždyť jsem to říkal už na začátku, že se to bude hojit tak měsíc," řekl sebejistě Michael. Abby mu nohu znovu pevně obvázala a zakroutila hlavou: "Ale to je přece hloupost! Vyvrknutý kotník se hojí maximálně deset dní, ale týden by měl stačit. Ty máš snad nějaké divné kosti nebo co." Michael se nervózně podrbal na hlavě ve vlasech zvláštního odstínu světle fialové.
"Možná to bude tím," začal ze sebe pomalu cosi soukat, "…prostě se nám všechno hojí pomaleji. Je to důsledek programování. Jsme dlouho nemocní a některé nemoci jsou pro nás daleko nebezpečnější než dříve." Abby překvapeně vydechla: "Děláš si ze mě srandu?" Michael zakroutil hlavou.
"Tak k čemu vám to programování je?" vyjekla Abby.
"Nemocem se dá jakžtakž vyhnout. Ve městě bych si kotník tak snadno nevyvrknul. Navíc, díky programování nepodléháme žádným psychickým nemocem a závislostem. Žádný civilizovaný člověk není alkoholik, workoholik a nemá deprese," hájil svou civilizaci Michael.
"To je mi tedy vymoženost," zaironizovala Abbygail, "nebudete mít nikdy deprese, ale zemřete na chřipku."
"Na chřipku se neumírá - většinou," řekl Michael a sledoval, jak jeho věznitelka odchází.

Můj vzor

9. prosince 2010 v 5:59 | Alex |  poznámky
Ahoj, zase jednou za čas  se mi líbí téma týdne. Myslím, že k němu mám co napsat. Takže...

Rozhodně nepatřím mezi holky, které piští při pohledu na nějakého zpěváka či zpěvačku, herce či herečku (i když Heath Ledger dělá svoje, ale nepištím a neslintám) a chtějí se jim podobat. Jako téměř všechno v mém životě i můj vzor je spojený s psaním.
Jako malá jsem zbožňovala knížky Věry Řeháčkové, pak Bonnie Bryant a pak Marianne Curley. Chtěla jsem se jim v psaní vyrovnat a v podstatě by se v mé tvorbě daly najít stopy toho, koho jsem zrovna obdivovala. Nejdřív jsem psala jen tak o obyčejném životě mladých dívek, pak jsem přešla na romány o koních a skončila jsem u fantasy.
Éra Marianne Curley už mě taky přešla, ačkoliv ji obdivuju stále, a dalo by se říct, že mým nynějším  vzorem je Stephenie Meyer. Samozřejmě se nechystám psát o upírech, to by mě asi moc nebavilo, ale nemůžu popřít, že VBL má maličko inspirace v Hostiteli (ale nápad je můj, nic nekopíruju). Zbožňuju Stepheniin způsob psaní, teda až na popis pouště na začátku Hostitele, to jsem jen přelítávala očima. Její příběhy mají vždy nějakou myšlenku, vítězí v nich osudová láska (až na Bree samozřejmě) a dokáží člověka pohltit. Navíc je téměř neuvěřitelné, jak obrovské slávy dosáhla hned s první knihou a jakou manii jí vyvolala. Myslím si, že je skvělá, a kdybych v životě dosáhla třeba jen třetiny toho, co dokázala ona, byla bych velmi spokojená.
Svým způsobem patří mezi mé vzory také Michaela Burdová, Flavia Bujorová a Christopher Paolini a to proto, že se jim podařilo prorazit v neobvykle nízkém věku. To je úžasné. Mně je sedmnáct a pryč jsou doby, kdy jsem snila o tom, stát se nejmladší spisovatelkou. Také musím smeknout před Ivonou Březinovou, která je podle mého názoru nejlepší současná česká spisovatelka.
A co vy? Docela mě zajímá, ke komu vzhlížíte vy, tak neváhejte a pište.

VBL - 5. Kapitola

5. prosince 2010 v 20:09 | Alex |  Všechny barvy lidskosti
Ahoj! Víkend pomalu končí a já konečně přidávám pátou kapitolu. Snažila jsem si dát pozor na překlepy, ale nic neslibuju. Navymýšlela jsem si pěkné scény a zápletky, takže se počet kapitol bude zcela jistě posouvat nejméně na 20. Přeju pěkné čtení a napiště mi prosím, co si o tom myslíte, ať vím, jak jsem na tom. Alex

oko
5. Kapitola

            Za celý svůj dosavadní život Abbygail nalhala rodičům tolik jako tento listopad. Začalo to lží o tom, že potřebuje novou knihu, a pokračovalo tím, že jí kniha po cestě domů vypadla zpod mikiny. Ve skutečnosti potřebovala dojít s ukořistěnými obvazy do jeskyně k Michaelovi a stáhnout mu jimi kotník. Zdržela se tam opravdu velmi krátce, ani mezi nimi nepadlo jediné slovo. Doma se radši co nejdříve uklidila do svého pokoje, aby se vyhnula případným nežádoucím otázkám rodičů. Kde byla tak dlouho? Opravdu si byla jen pro knihu, nebo před nimi něco tají? Ano, tají a rozhodně by se jim to nelíbilo. Mají teď přecivilizovaného člověka tak blízko!
            Abby se posadila se zkříženýma nohama na postel, obalila kolem sebe deku a otevřela novou knihu. Nečekala, že by to mohlo být něco pěkného a záživného vzhledem k tomu, že knihu vzala naprosto náhodně, ale čekalo ji překvapení. Nikdy nic tak zajímavého nečetla.

Jsem dobrý student?

2. prosince 2010 v 20:53 | Alex |  moje povedené slohovky
Ahoj, s časem to není vůbec dobré a doufám, že stihnu dopsat pátou kapitolu, abych ji sem mohla o víkendu "šoupnout". Zatím se musíte spokojit s úvahou na téma Jsem dobrý student?.  Upozorňuju vás, že je to moje první úvaha. Tentokrát jsme nedostali slovní omezení, takže jsem se dostatečně vypsala a vyřádila se i na dlouhých souvětí, která prý do úvahy patří. Učitelka ji nakonec ani neslyšela, takže bohužel nevím, co by mi na to řekla. Vyjádřete se aspoň vy, díky;) Alex

Jsem dobrý student?

Škola je základ života a základy čehokoliv, obzlášť když jde o život, by měly být pevné. Nestačí do školy jen přijít, sednout si do zadní lavice a počkat, až to přejde. Takhle se dobrý student nechová. Já se tak nechovám, a přesto se musím ptát, zda jsem dobrá studentka.
Existuje mnoho faktorů, podle kterých by mohl být student hodnocen. Jako první věc každého určitě napadně školní klasifikace. Učitelé své studenty hodnotí známkami ze škály 1 až 5 a vlastně tím vyjadřují, jak je onen student dobrý. Pokud jde o mé známky, myslím si, že nejsou vůbec špatné. Prozatím se mi daří mít pokaždé na vysvědčení vyznamenání a o známce různé od jedničky nechci v cizích jazycích, ba ani v tom mateřském ani slyšet. Lidé, kteří jsou zvyklí dělat rychlé závěry, by se podívali na mé známky a mohli by prohlásit: "Ano, to je dobrá studentka." Jenomže podle mého názoru  nejsou známky všechno.
Aby člověk mohl být v něčem dobrý, musí z toho mít dobrý pocit. K čemu by byl zahradník, kdyby neměl rád přírodu? K čemu by byla kadeřnice, kdyby jí byla lhostejná péče o vlasy? A k čemu by byl student, kdyby ho trýznila výuka? Chci říct, že každý je dobrý především v tom, co ho baví a co ho zajímá. Proto se také názor na to, jaká jsem studentka, liší předmět od předmětu. Učitelé humanitních předmětů, a to zejména jazyků, by se pravděpodobně shodli na tom, že jsem v učení dobrá, ale učitelům přírodovědných předmětů nejspíš neuniklo, že se na ně občas dívám s podivně vyboulenýma očima, jako by mluvili nějaku záludnou neznámou řeší. Předměty jako matematika, fyzika, bilolohie a chmie nejsou vůbec můj šálek kávy, což se jistě prjevuje i na mé pozornosti. Rozhodně není zrovna příkladné pozorovat dění za oknem, bavit se nebo se v hlavě přehrávat a vylepšovat scény z povídek, zatímco učitel píše na tabuli nějaké šifry, které musím nejpozději do příští písemky rozluštit nebo se je prostě naučit nazpaměť.
Kdybych se mohla ve škole věnovat pouze jazykům, společenských vědám a popřípadě ještě dějepisu, byla bych velmi šťastná, a tudíž dobrá studentka. Přírodovědné předměty tu ovšem jsou, takže až tak skvělá nejsem.
Na druhou stranu se však snažím plnit si své školní povinnosti a to se jistě cení. Dělání domácích úkolů, protokolů a referátů není sice žádná zábava, ale také to ještě nikoho nezabilo a ten, kdo chce být ve studiu úspěšný, se těmto věcem nevyhýbá. Samozřejmě se mi čas od času stane, že na úkol zapomenu a neudělám ho, ale rozhodně to není záměr. V tomto ohledu jsem, pokud mohu soudit, vcelku svědomitá.
Dobrý student se o studium zajímá a vyhledává příležitosti, jak se intelektuálně obohatit. Nejsem si tak úplně jistá, kolik dnešních studentů čte dobrovolně odborné časopisy, chodí na výstavy a zajímá se například o chráněné rostliny a živočichy, ale já mezi ně nepatřím. Jediné, co vyhledávám a souvisí to se školou, jsou některé knihy a kurzy angličtiny. Na tomto místě se znovu dostávám k zájmům, které velmi ovlivňují to, zda je student špatný či dobrý. Moje koníčky jsou orientovány jazykově a literárně, a tak mě za dobrou studentku může opět prohlásit jen někdo.
Nakonec jsem dospěla k názoru, že jsem celkem dobrá studentka, i když by na některých místech neškodilo přidat. Ale abych se věnoval chemii, kterou nechápu, to po mně nikdo nemůže chtít. Hlavní je, že se i na předmět, který je v mých očích zelený mužíček s tykadly na hlavě, dokažu obstojně naučit a získat z něj známku, která mi nezkazí vysvědčení. O tohle všechno ve studiu přece jde, no ne?