Ahoj, jsem tu s poslední a nejdelší částí povídky Dopis na rozloučenou. Chtěla bych moc poděkovat Elisss a Lucrecii, že jejich komentáře vidím za každým článkem i v letních měsících, kdy se většina blogového světa vypařila. Díky a užijte si poslední část:
Hermiona byla nejšťastnější za celý svůj dosavadní život. Měla svého Draca a své kamarády, mezi které dělila čas. Ve škole se věnovala výhradně Harrymu a Ronovi a k večeru se snažila být tajně s Dracem. Někdy jim to nevyšlo, ale další den si to vynahradili. Scházeli se v komnatě nejvyšší potřeby, povídali si a mazlili se. Bylo jim spolu moc dobře, ačkoliv ještě nedávno byli zarputilými nepřáteli. Dříve znali jen urážky a výhružky, ale teď k sobě mluvili něžně a zamilovaně.
Občas Hermionu znepokojovalo vědomí, že Draco patří do Zmijozelu a hlásí se k Voldemortovi, ale snažila se na to nemyslet. Nikdy o tomto tématu s Dracem nemluvili.
Fénixův řád byl v pohotovosti, jenomže Smrtijedi bohužel také. V Denním věštci se často objevovaly znepokojivé zprávy o děsivých vraždách a útocích Voldemortových nohsledů na nepřátele jejich pána a čaroděje z mudlovských rodin.
U nebelvírského stolu vždy nějaké noviny kolovaly, takže se Hermiona o všech hrůzách dozvídala. Nedokázala si pomoct, a jakmile si nějakou z takových zpráv přečetla, podívala se po očku ke zmijozelskému stolu. Draco někdy pokrčil rameny, někdy lítostivě sklopil hlavu a někdy uhnul pohledem. Uhýbání pohledem Hermionu znepokojovalo nejvíc. Jak moc si přála, aby s tím neměl nic společného!
Uplynuly dva měsíce a slunce hřálo celé dny. Harry s Ronem se Hermioně smáli, že je nějaká moc veselá. Že by to sluníčko? Naštěstí neznali pravý důvod jejího veselí. Včerejší schůzka s Dracem byla totiž výjimečná. Jako obvykle se sešli v komnatě nejvyšší potřeby, kde si společně lehli na pohodlné kanape. Drželi se za ruce a mluvili o budoucnosti. Hermiona Dracovi nadšeně povídala o svých poškolních plánech, a když se Draca zeptala na jeho plány, Draco pokrčil rameny.
"Konec školy je daleko a budoucnost mě děsí. Vůbec nevím, co se mnou bude. Jistě, otec by mi sehnal nějaké místo, ale podle jeho gusta. Chtěl bych se hlavně odstěhovat od rodičů, ta jejich péče by mě jednou zničila," pověděl. Hermiona ho objala kolem hrudi a přitiskla se k němu.
"Moje péče by ti nevadila?" zeptala se. Draco ji pohladil po vlasech a odpověděl: "Ty jsi jiná, nevnucovala bys mi svoje názory. Navíc tě miluju." Hermiona se na něj překvapeně podívala. Tohle vyslovil poprvé a naprosto vážně. Hermionu to zahřálo u srdce. Cítila se, jako by začínala nový život. Život s Dracovou láskou v srdci.
"Taky tě miluju, Draco," řekla. Pak se nad něj nahnula a políbila ho. Draco jí vsunul jednu ruku do vlasů na krku a druhou na záda a obrátil se s ní o 180°. Postupně se oba svlékli a spojili svá těla v jedno. Od té noci zářila Hermiona víc než slunce. Byla naplněná láskou a skrz úsměvy ji rozdávala na všechny strany. Radost jí pokazily jedině články v Denním věštci ohlašující úmrtí dvou mladých manželů způsobené smrtící kletbou. Vrhla nenápadný pohled na druhý konec síně a vyhledala Draca. Právě také držel noviny v ruce. Když si všiml, že se na něj Hermiona tázavě dívá, odložil noviny a podíval se někam úplně jinam. Najednou měl spoustu práce, ale ne a ne se podívat na Hermionu.
Ten den večer se Hermiona vymluvila na knihovnu a šla se s Dracem projít. Naštěstí už byla tma, takže se nemuseli tolik bát, že je někdo uvidí spolu, a i kdyby, Hermioně už to bylo celkem jedno. Jejich vztah byl vážný a oba si za ním stáli, tak už jí připadalo skoro zbytečné držet to v tajnosti. Největší starost jí dělalo, jak by reagovali její nejlepší kamarádi.
Drželi se za ruce a šli mlčky podél Zapovězeného lesa. Nebylo by tak neobvyklé, že mlčeli, ale tohle mlčení bylo jiné. Hermiona na Dracovi viděla, že se něco špatného stalo.
"Draco, co se děje? Něco tě trápí, nezapírej," řekla. Draco se jí vůbec nepodíval do tváře a opáčil: "Nic se neděje, všechno je normální." Hermiona věděla, že je to lež, ale copak to má z Draca páčit? Až bude chtít, sám jí všechno poví.
Na první pohled se opravdu nic nezměnilo, Hermiona však Draca už dobře znala a všimla si jeho neobvyklé odměřenosti a ztrápeného výrazu ve tváři. Dracovi se něco přihodilo, jen nevěděla, jak zjistit, co to je. Už se Draca neptala přímo, protože věděla, že by se odpovědi vyhnul, ale brala to oklikou. Ptala se ho jednotlivě na rodinu, kamarády a školu. Nic podstatného se bohužel nedozvěděla.