Květen 2010

Povídky - rozcestník

31. května 2010 v 18:48 | Alex |  rozcestníky
Ke čtení je tu nějaké to množství povídek, a aby to bylo přehlednější, rozhodla jsem se vyrobit rozcestník:
Pod tímto odkazem najdete směsici povídek bez jakéhokoliv zaměření.

Další odkaz vám odkryje povídky s fantasy námětem.

Nejsem sice na HP žádný expert, ale mám moc ráda HP fan fiction.

Přeju hezké počtení!

Sláva nazdar výletu . . .

28. května 2010 v 19:35 | Alex |  poznámky
Ahoj! Včera jsem se ve zdraví, ale pěkně utahaná vrátila z exkurze  v Náchodsku. Bylo to tam skvělé a jsem ráda, že jsem zase o kus vědomostí nejen o historii bohatší. Byli jsme v Hronově (Alois Jirásek), Červeném Kostelci, Babiččině údolí (Božena Němcová), Kutné Hoře, na Ostaši a Broumovských stěnách . .
Nejvíc se mi líbilo v Broumovském klášteře a na Kuksu. Obojí je to baroko a ta výzdoba, obzvlášť v Broumovském kláštěře, je vážně nádherná. Na Kuksu jsou vystavené sochy ctností a neřestí. Zvenčí můžete vidět jen zmenšené kopie, ale když půjdete na prohlídku, uvidíte i originály a to opravdu stojí z to. Když naše třída (pubertální studenti druhého ročníku gymnázia) vstoupila do místnosti plné velkých a nádherných soch, málem jí spadla čelist. Ve všem je strašná symboličnost (včelí úl = píle, opice = smilstvo, zavázané oči = spravedlivost, etc.), ale to se dá všechno strašně rychle vstřebat, za chvíli jsem přesně věděla, co která socha představuje. Jsou to úžasná díla, to byste prostě museli vidět :)
Zajímavé bylo také Portmoneum v Litomyšli, kde jsou dvě místnosti vyzdobené nástěnnými malbami a vyřezávaným a malovaným nábytkem Josefa Váchala. Na první pohled vás do očí štípne ostrá kombinace pronikavých barev, ale když začnete vnímat, co chtěl autor svými výtvory říct, je to úžasné.
Mějte se pěkně a přispívejte na své bločky:) Alex
Pod perexem ještě pár obrázků:

8. Kapitola

25. května 2010 v 11:02 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahoj čtenáři, touhle dobou se potloukám někde po Náchodsku, ale vy si můžete osmou kapitolu vychutnat i beze mě, no ne? Příběh se dostává k jádru věci. To brzy, co? Kapitolka je tady:

"…. zemi Zatracených vládne Simba, je to nejspíš největší ubožačka z nás všech tady. Leas je její bratr, kterého se dotklo, že vládnutí nebylo svěřeno jemu. Vzal tedy Simbě Klíč k její moci a aby ho nepřemohli případní povstalci, hledá a schraňuje bytosti, které soud poslal do špatného světa.
"Takže proto si přišel pro Billa," pochopila Angel, "moment, znamená to, že si přijde
i pro mě?"
"Ano, ale nejprve potřebuje zpátky Klíč. Ten jsi mu naštěstí vzala a díky tomu jsme se mohli setkat," odpověděla Sophie. Angel sklopila zrak a podívala se na přívěsek, který stále svírala v dlani. Ten zářil slabým zeleným světlem.
"Ale co teď?" položila Angel tiše řečnickou otázku.

7. Kapitola

21. května 2010 v 19:14 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahojda, stavte slavobrány, konečně máme doma funkční počítač. Od ledna do včerejška jsme doma všechno dělali jen na notebooku, se kterým ovšem nekomunikovala tiskárna. Takže nyní už normál a obrazovka se mi zdá zbytečně velká :)
Příští týden jedu se školou na třídenní exkurzi, takže nebudu v dosahu počítače, ale vzhledem k hodně otevřenému konci této kapitoly další kapitolu napíšu a nastavím její uveřejnění. Přeju hezké čtení:

7.
Když Angel ráno mamince oznámila, že nevstane a za žádnou cenu nepoletí do školy, myslela to vážně. Maminka o tom ale nechtěla ani slyšet a Angel musela vstát. Nasnídala se, vypila tanní dávku joké, ale zůstala sedět.
"Angel, co sedíš? Už musíme letět," upozornil ji Diego.
"Ne, ty musíš letět," opravila bratra Angel, "já zůstanu tady." Diego se ji samozřejmě pokusil přemluvit, ale Angel se nedala. Diego odletěl do školy a Angel zůůstala sedět. Našla ji maminka a okamžitě ji zvedla.
"Mami, nenuť mě. Ve škole je to strašné. Všichni se mě štítí a Linnie v jednom kuse piští," mručela Angel.
"Zlatíčko, není třeba, aby ses ostatních stranila. Teď poletíš hezky do školy a odpoledne přiletí David. Chce si s tebou promluvit," řekla maminka.
"David? Tak to ani náhodou,"  vykřikla zděšěně Angel a v tu chvíli vylétla vysoko do vzduchu.

Skončila pohoda

18. května 2010 v 19:56 | Alex |  poznámky
Ahoj lidičky, minulý maturitní týden - pro mě týden pohody a volna - skončil a učitelé už si na nás zase brousí zoubky. Dneska mi v němčině učitelka řekla, že mám moc tvrdé l a ch a že mám zakulatit r. To je blázinec, co? Německá výslovnost, anglická výslovnost, francouzská výslovnost - kdo to má pořád přepínat? Jsem ráda, že mluvím česky. Když jsem si odpoledne totiž trénovala tu moji blbou němčinu, úplně mě rozbolela pusa, jak jsem ji z toho měla pořád do šířky:) Není nad české ř! Kam se hrabou německé přehlásky.
Do konce školního roku už jen 5 hodin jógy! Tak málo:(. Aspoň už umím pozdrav slunci a měsíci zpaměti, to byl výkon, nemám paměť na pohyby.
Už delší dobu chci vyměnit design, ale nedaří se mi ani najít, ani vyrobit ideální kousek. Jestli víte někdo o nějaké stránce s designy, na kterých nejsou cizojazyčné popisky a v menu nejsou jen rubriky, ale i nadpisy s odkaz pod nimi, dejte vědět. Díky.
Pro dnešek stačí, ne? Kapitolu přidám, do konce týdne určitě;)

Nakonec ještě obrázky několika lidí, jejichž hlasy často poslouchám:

Literární hrdina (charakteristika)

16. května 2010 v 16:40 | Alex |  moje povedené slohovky
Ahoj! Ve škole už děláme několik týdnů charakteristiku a tahle konečná verze byla na známky. Známku teda ještě nemám, ale pak vám napíšu, co jsem dostala.
Hned, když učitelka řekla, že budeme popisovat literárního hrdinu, chtěla jsem popisovat Rochelle Thallimarovou ze Strážců času, kterou mám prostě nejradši, ale pak jsem si uvědomila, že toho o její povaze zas tolik nevím, tak jsem změnila předmět charakterizování. Isabelu Becketovou jsem měla ráda od začátku trilogie, ale ve třetím díle ji převálcovala Rochelle:) 
Klidně mě můžete oznámkovat:

Literární hrdina
(charakteristika)

Osnova: 1. Moje oblíbená postava
2. Isabelin vzhled
3. Isabeliny vlastnosti a život
4. Bezchybná, avšak skvělá

6. Kapitola

13. května 2010 v 13:05 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahoj, hlásím se s další kapitolou. Věříte, že už je to půlka povídky? No ano, celí Andělé a Zatracení mají 12 kapitol. Takže s chutí do toho a půl je hotovo:

V zrcadle se rýsovala tmavovlasá dívka s křídly. Nejspíš zaké anděl, ale nebyl to Angelin obraz.
Angel zbystřila zral a začala si anděla v zrcadle prohlížet.
"Kdo jsi?" promluvila k zrcadlu. Anděl sebou trhnul, jako by si právě uvědomil, že ho někdo sleduje.
"Já?"ukázala na sebe, " já jsem Sophie. Ty jsi Angel, co? Jsme propojené, jsem tvá minulost a ty moje." Angel tomu vůbec nerozuměla. Nejspíš se úplně pomátla a má halucinace. Nebo ne?
"Co to plácáš? A jak to, že mě znáš?" zeptala se Angel a čekala, co na ni Sophie vybalí.
"Už jsem řekla, jsme propojené. Jenomže tobě vymlaskli paměť," řekla Sophie a máchala při tom rukama. Angel svraštila obočí. Co jí ta andělská holka s černými křídly, černými vlasy, modrýma očima a dlouhým hábitem chtěla namluvit?
"Vůbec tomu nerozumím. Jak můžeme být propojené, když jsem tě nikdy v životě neviděla?" nechápala Angel.
"To máš těžký, vždyť říkám, vymlaskli ti paměť. Nic si nepamatuješ," odpověděla Sophie.
"A co si nepamatuju?" chtěla se zeptat Angel, jenomže spojení se náhle přerušilo. Angel viděla v zrcadle opět jen sama sebe a po Sophie nebylo ani vidu, ani slechu.
Angel se přiblížila k zrcadlu a začala ho dlaněmi ohmatávat. Přece se Sophie nemohla jen tak vypařit!

Přelétavá

6. května 2010 v 20:34 | Alex |  poznámky
Ahoj! Na začátek si neodpustím jeden typicky gymplácký vtip, který nám říkala fyzikářka:
Archimedes, Pascal a Newton si hrají na schovávanou. Archimedes piká a Pascal se běží schovat. Newton vezme křídu, namaluje na zem čtverec metr krát metr a stoupne si do něj. Když Archimedes dopiká a otočí se, okamžitě uvidí Newtona a řekne: "Deset dvacet Newton." Ale Newton mu odpoví: "Ne, ne, já jsem Pascal."
Pro ty, co nepochopili, mám nápovědu: jednotka pascal je newton na metr čtvereční. Napiště, za jak dlouho vám to došlo, mně to taky chvilku trvalo ;).

avatar
A teď už k tomu hlavnímu. Připadám si jako přelétavý pták. Napsala jsem prolog, první a část druhé kapitoly k Lektvarům, ale pak jsem se nějak zasekla a začala jsem hodně přemýšlet nad nápadem s pracovním názvem Kóma (tady jsem se o něm ještě nezmiňovala a ani to neplánuju, pokud ho nezačnu psát). Kóma jsem teda psát nezačala, ale po dalším přemýšlení jsem stejně jako o loňských prázdninách přišla na to, že nejvíc jsem prostě rozpracovala Malverin a je to prostě nejlepší nápad. S prvním dílem jsem se nijak nezalamovala a pustila jsem se do druhého dílu s tím, že jsem se nechala inspirovat mojí oblíbenkyní Marianne Curley. V žádném případě nehodlám kopírovat Strážce, aby to někoho nenapadlo, jen jsem si všimla, jakým způsobem Marianne působí na čtenáře. Když čtete jednu knihu už asi po třetí, nejde si nevšimnout, že spisovatelka v podstatě přeskakuje z akce do akce a nezabívá se dlouhými pasážemi vyplňující čas mezi akcemi. Když jsem Strážce četla poprvé, její způsob psaní na mě působil tak, že jsem knihu prostě zhltla za pár dní, ani jsem nemrkla. Moc se mi ten způsob líbí, protože popisování tzv. mezipasáží mě prostě nebaví. Takže zdlouhavé věci chci zkrátit a udělat tak prostor pro víc akčních nápadů. Snad mi to vydrží a zase k něčemu nepřeletím . . .

5. Kapitola

1. května 2010 v 14:21 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahoj všichni! Včera bylo na gymplu poslední zvonění, tak jsem přišla o pár drobných a měla jsem nějakou tu malůvku na ruce, ale bylo to prima :) I když tu není kdovíkolik komentářů, přidávám další kapitolu. Snad se bude líbit:

Do Vánoc si Angel udržovala svou pozici domácího vězně. S nikým až na maminku nemluvila, ale i té odpovídala jen ano nebo ne.
Přišly Vánoce a všichni andělé měli ještě veselejší a milejší náladu než jindy. Pro Angel to bylo příšerné období. Ona rozhodně veselá nebyla. Pronásledovaly ji noční můry o zelených a oranžových světlech, muži v černém a Billovi. Probouzela se mnohokrát za noc a křičela ze spaní.
Štědrý večer proběhl nad Angelino očekávání klidně. Nejprve se všichni andělé sešli před Bránou a zazpívali si koledy. Angel prohledávala pohledem dav andělů, až našla dvojici, kterou hledala. Billovy rodiče. Cassy měla uplakané oči a choulila se pod dekou. Její manžel měl vážnou tvář.
"Když se já cítím hrozně, jak se asi musí cítit oni?" napadlo Angel. Ano, Billovi rodiče měli náladu víc než špatnou. Nevěděli, kam Bill zmizel, a David je nechtěl pustit za Angel, aby si s ní promluvili.