Duben 2010

Neskákej!

23. dubna 2010 v 20:13 | Alex |  povídky - fantasy
Ahoj všichni, dneska jsem psala ve škole rozřazovací test do anglického semináře, tak jsem zvědavá, jak dopadnu.
Znenadání jsem dostala nápad, tak jsem vzala papír a propisku a pustila se do psaní. Nakonec jsem dostala směsici humoru, fantasy a kdoví čeho vlastně ještě. Přeju hezké počtení:

Stála jsem vysoko nad městem jako vždy, když jsem chtěla před vším utéct. Dvanáctipatrový dům pode mnou, hvězdná obloha nade mnou. Jak jsem tohle místo milovala! Takhle v noci jsem viděla dole pod sebou každé světélko města, pozorovala jsem, jak auta brázdí silnice, a když jsem zaklonila hlavu, mohla jsem si vychutnat nekonečné noční nebe. Ta čerň sahala až kamsi do neznáma, do míst, o nichž nikdo tady na Zemi, malé nicotné modré planetě, neměl mít ani nejmenší tušení.
Zavřela jsem oči a naplnila plíce čistým nočním vzduchem. Měla jsem pocit, jako bych spolu se vzduchem získávala dětskou nevinnost a sladké nic nevědění. Cítila jsem se uvolněně. Stačilo roztáhnout neviditelná křídla a rozletět se vstříc hedvábné noci. Kéž bych to směla udělat.
"Zadrž, Zoe," ozvalo se najednou. No ovšem, byl tady. Vždycky byl tam, kde jsme byla já, a objevoval se ve chvílích, kdy jsem to nejméně čekala. A co byl vlastně zač?! Duch? Výplod mojí fantazie? Reklamní trik? Nikdy se mnou nemluvil k věci.
"Jdi pryč," zavrčela jsem. Kdepak. Udělal krok ke mně, ještě jeden . . . a položil mi ruce na ramena. Vypadal jako obyčejný kluk. Mohlo mu být tak sedmnáct nebo osmnáct, byl o deset centimetrů vyšší než já a měl pronikavě modré oči. Dříve jsem si stačila prohlédnout i jeho oblečení, které se vůbec neměnilo. Nosil volné rifle s černým páskem a modrošedou károvanou košili. Vlasy mu dorostly k dolnímu okraji uší a abych pravdu řekla, byl vlastně docela pěkný.
"Zoe, neskákej," řekl téměř prosebně. Zacukaly mi koutky. On si tedy myslel, že se chystám spáchat sebevraždu! Bylo to tak legrační, že jsem mu prostě nemohla prozradit, jak se mýlí. Takže jsem nereagovala a on pokračoval: "Ať jde o cokoliv, postav se k tomu čelem. Všechny problémy mají řešení. Zoe, nemusíš skákat. Svěř se mi, mně můžeš důvěřovat."
Ještě štěstí, že mi neviděl do obličeje. Byla jsem celá rudá, jak jsem v sobě dusila smích. Měla jsem chuť udělat krok dopředu, abych ho vylekala. Co by asi udělal, kdybych opravdu skočila? Chytil by mě a povalil na střechu, aby mi zachránil život? Asi bych to neměla pokoušet.
Když už jsem tady tak stála na okraji propasti se záchranářem za zády, vybavila jsem si klip k písni Rette mich od Tokio Hotel, kde se ten rozježenec Bill Kaulitz stavěl na zadní a s útrpným výrazem ve tváři zpíval o pomoc. No teda, to by člověk neřekl, co mu všechno uvízne v paměti. Tušila jsem, že jedna jejich písnička se dokonce jmenovala Spring nicht. Když už jsem byla u toho skákání, vzpomněla jsem si na jeden takový blogový vtípek. 95 % lidí by křičela, kdyby chtěl Zac Efron skočit dolů z mrakodrapu. Já bych patřila k těm 5% lidí, kteří by si přinesli popcorn a volali by: "Skoč! Skoč!"
citron
Nejspíš jsem příliš dlouho mlčela, protože na mě promluvil: "Zoe? Jsi v pořádku?" Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych odbourala smích, a otočila jsem se k němu čelem.
"Uklidni se, nic mi není a v žádném případě se nechystám skočit z paneláku," řekla jsem možná až moc prudce. Téměř nepatrně sebou trhnul a v obličeji se mu objevil překvapený výraz, který posléze vystřídal výraz typu  "to jsem to teda vymňouknul". Opět jsem bojovala s cukáním koutků.
"No," začal koktat, "tak to je dobře. Bál jsem se, že si chceš něco udělat a . . . ty jsi ze mě udělala kašpara!" Tak tohle nezvládnu! Hej, vy koutky pitomý, přestaňte sebou cukat. No tak!
Už jsem to nevydržela a vybouchla jsem smíchy. Ve smíchu jsem se předklonila a praštila jsem ho hlavou do hrudníku. Nečekal to a zavrávoral. Aby udržel rovnováhu, roztáhl ruce a udělal dva hybridní kroky dozadu. To jsem zase nečekala já. Najednou bylo přede mnou moc volného prostoru, takže jsem začala přepadávat dopředu - přímo na něj. Vzhledem k tomu, že ještě nestačil pochytit rovnováhu a já jsem do něj narazila plnou parou, skácel se zády k zemi - vlastně střeše - a já letěla hned za ním. Naprosto ukázkově jsem ho zalehla.
Očekávala jsem, že mi začne nadávat, ale pletla jsem se. Začal se smát: "Mohla jsi říct rovnou, že chceš zabít mě, a ne sebe." Tak tohle se povedlo! Začala jsem se smát od sdrce jako potrefená. On se ke mně přidal, tak jsme tam na sobě leželi a smáli jsme se. Teprve po chvíli jsem si plně uvědomila, co vlastně řekl, a přestala jsem se smát.
"Děje se něco?" zeptal se, jakmile si všimnul změny mého chování. Sesunula jsem se vedle něj na zem, protože už mi připadalo blbé na něm ležet, a zamyšleně jsem se mu podívala do tváře. Bála jsem se to vyslovit, ale díval se na mě tak moc tázavě, že jsem to prostě musela udělat: "Jen mě napadlo. . . jde tě vůbec zabít?" Jeho tvář se zkřivila. Bolelo ho to, ach ne, to jsem nechtěla.
"Promiň, nechtěla jsem ti ublížit," omlouvala jsem se, "jenom prostě nevím, co jsi zač. Nic jsi mi o sobě neřekl. Nevím, jak se jmenuješ, ani co u mě pořád děláš. Nemluvíš o sobě, staráš se jen o mě." Možná to znělo zmateně, ale takhle to prostě bylo. Přicházel za mnou, dělal si o mě starosti a byl v klidu jedině, pokud jsem byla v klidu i já. Netušila jsem, jak si to mám vysvětlit. Někdy mě to dopalovalo, ale ve své podstatě jsem byla ráda, že mi býval na blízku.
"Naprosto tě chápu, Zoe," přikývl, "jenomže nejhorší je, že já o sobě mluvit ani nemůžu. Já totiž také nevím, kdo jsem. Nemám jméno, minulost, ani vzpomínky, ale obejdu se bez toho. Víš, uvnitř prostě vím, že nejde o mě, ale o tebe." Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Jak to myslíš, že jde o mě?" zeptala jsem se.
Odvrátil se ode mě a zadíval se nad sebe mezi hvězdy. Vypadalo to, že potřebuje najít vhodná slova. Nechala jsem ho tak a čekala. Když si svá slova dostatečně promyslel, řekl: "Žiju ve zvláštní dimenzi. Můžu být kdekoliv, ale jenom, když jsem u tebe, cítím se skutečně. Ty jediná mě vidíš a slyšíš, a můžeš se mě dokonce i dotknout. Mezi námi je nějaké nevysvětlitelné pouto. Já zkrátka vím, že jsem tady pro tebe, a ne pro sebe a to mi stačí k tomu, abych existoval."
Mlčeli jsme, leželi vedle sebe na střeše dvanáctipatrového domu a dívali jsme se jeden druhému do očí. Přemýšlela jsem o tom, co právě řekl, a došla jsem k jedinému závěru.
"Je možné, abys byl můj strážný anděl?" zněla moje nesmělá otázka. Když jsem to vyslovila nahlas, připadalo mi to ještě hloupější, než když jsem nad tím jen přemýšlela. V jeho očích jsem ovšem našla pochopení.
"Také už mě to napadlo a osobně si myslím, že je to nejspíš přesně tak," pověděl. Rty se mi zvlnily do mírného úsměvu. Byl to krásný pocit.
Natáhnul ruku do volného prostoru mezi námi a já jsem bez váhání vsunula svou dlaň do jeho. Přivinul mě k sobě. Bylo nádherné ležet jen tak v objetí strážného anděla a cítit se v bezpečí. Zavřela jsem oči a přála si, aby ta chvíle nikdy neskončila.

4. Kapitola

22. dubna 2010 v 12:17 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahoj, čtenáři! Dneska jsou přijímačky a já mám volno ze školy, jupí. Všem, kdo dělají přijímací zkoušky, přeju hodně štěstí.
Jsem ráda, že mi komentujete Anděly a Zatracené, ale neprozradím, čím Bill ve skutečnosti je, musíte se k tomu dočíst :). Tak do toho, další kapitola je tady:

Když se Angel probudila doma, doufala, že to všechno byl jen zlý sen. Potom ale rozevřela pravou dlaň a v ní uviděla řetízek se zeleným kulatým přívěskem. Zabořila hlavu do obláčkového polštáře a rozplakala se.
"Bille," vzlykala, "kde jsi?" Angel ucítila, jak jí někdo odhrnuje vlasy tmavší než obvykle z obličeje. Byla to její maminka.
"Angel, copak je ti?" ptala se líbezným hlasem. Angel si utřela slzy a místo odpovědi položila mamince otázku: "Co se včera stalo?"
"Myslela jsem, že to se dozvím od tebe,"řekla maminka překvapeně, "doufala jsem, že nám povíš, kde je Bill."

3. Kapitola

12. dubna 2010 v 20:04 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahojda, taky u vás dneska jenom prší? Ráno jsem viděla předpověď, ale stejně jsem neodolala a vzala jsem si svou novou sukni, takže mi krásně mrzly nohy :(. Jinak pohoda. Přidávám další kapitolku:) Doufám, že vás ještě pořád zajímá, proč Billovi tmavnou křídla.

Přišel večer a andělé se převlékli do kostýmů. Angel se b tom svém moc dobře necítila, připadal jí zplihlý a nezajímavý.
"Hlavu vzhůru, vypadáš kouzelně," povzbuzoval ji Bill.
"Děkuju," řekla mile Angel a hned si opravdu připadala jako anděl.
Jelikož tohle byl její první Mikuláš,kdy mohla na Zemi, nevěděla, co se bude dít. Bill jí ale vše ochotně vysvětlil: "Poletíme až k Bráně, kde zkontrolují, jestli je nám patnáct, a pustí nás na Zemi. Tam už na nás budou čekat čerti a Mikuláš. Hlavně nazapomeň, že na Zemi nesmíš létat. A doporučuju ti pořád se usmívat." Angel horlivě přikyvovala a víc než na Zemi se těšila na Bránu. To byl veliký průchod mezi nebem a Zemí. Angel ho ještě nikdy neviděla, ale slyšela od spousty andělů, že je to opravdu nádhera. Představovala si bránu jako velikou zlatavě třpytivou kovanou branku, která se vznáší několik desítek centimetrů nad oblakem.

Stephenie Meyer: Twilight saga

11. dubna 2010 v 15:49 Spisovatelé a knihy
Ahoj lidičky, než přidám další kapitolu k Andělům a Zatraceným, jsem tu s dalšími skvělými knihami. Myslím si, že Stephenie Meyer, ani Twilight sagu nemusím dlouze představovat, ale pro pořádek:

Steph

Stephenie Meyer (* 24. prosince1973, Hartford, Connecticut, USA ) je americká spisovatelka. Vyrůstala ve Phoenixu se svými pěti sourozenci. Je vdaná a má tři syny. Sama již psala jako matka ještě ne ani třech desetiletých kluků. K první knize Stmívání získala inspiraci ze snu. 6. května2008 vydala román Hostitel. 


Twilight sága má čtyři díly: Stmívání (Twilight), Nový měsíc (New moon), Zatmění (Eclipse) a Rozbřesk (Breaking dawn). Jde o romantickou fantasy o upírech. Hlavní hrdinka Isabella se přestěhuje do malého deštivého města Forks, kde se zamiluje do svého spolužáka Edwarda. Zanedlouho se dozví, že Edward i celá jeho " rodina" jsou upíři vegetariáni, ale to ji rozhodně nepřinutí, aby Edwarda opustila. Poblíž se pohybují ovšem i nepřátelští upíři, které láká Bellina krev. Další důležitou postavou je Beliin indiánský kamarád Jacob, který, jak se později ukáže, je stejně jako jeho vrstevníci z rezervace vlkodlak.









knihy

Ze Stmívání jsem četla jen něco přes deset kapitol, a to na internetu a moc mě to nechytilo. myslím si, že to tak bylo, protože jsem nedokázala udržet tak dlouho pozornost při koukání na obrazovku. Kniha je přecejenom kniha:)
Po shlédnutí Stmívání a pak Nového měsíce v kině jsem si od kamarádky půjčila Zatmění a byla jsem dost překvapená. Číst si Zatmění v klidu na pohovce bylo něco úplně jiného, než číst Stmívání na počítače. Kniha mě úplně pohltila, a když se tam toho moc nedělo, byla prostě úžasná. Vlastně jedinou zápletkou bylo, že Victoria vytvořila armádu novorozených upírů a Cullenovi se semkli s vlkodlaky, aby proti ní bojovali. Bella řešila ještě jeden problém - Edward, nebo Jacob? Samozřejmě věděla, že by vždy vyhrál Edward, ale život bez Jacoba si také v žádném případě nedokázala představit. Připadalo mi, že v první polovině knihy se chovali upíři jako magoři, když Alice hlídala Bellu v Edwardově nepřítomnosti, a v druhé polovině knihy se zase jako magor choval Jacob, když zkoušel Bellu přesvědčit, že patří k němu. celkový dojem z knihy byl prostě úžasný a byla jsem ráda, že twilight mánie nepropukla nadarmo (vím o čem mluvím, čtyři moje kamarádky twilight zbožňují).

Zatmění bylo oproti Rozbřesku slabým čajíčkem. Rozbřesk mě totiž naprosto dostal a tím, jak mě upoutal, se posunul na úroveň Strážců času. Kniha je rozdělena na tři další knihy. První z nich vypráví Bella a jde vlastně jen o popis svatby a svatební cesty:). Tato kniha končí ve chvíli, kdy Bella zjistí, že je těhotná. Druhou knihu vypráví můj oblíbený Jacob. Na jeho způsob vyjadřování jsem si téměř okamžitě zvykla a měla jsem ho popravdě řečeno radši, než ten Bellin. Moc se mi líbilo nahlížet do kolektivní myšlenkové debaty smečky, a dokonce jsem se naučila jména všech vlkodlaků z La Push. Když smečka zjistí, že je Bella v jiném stavu, hodlá zaútočit, ale Jacob se Sethem se postaví na obranu Cullenových a ještě se Sethovou sestrou Leou je ochraňují po dobu, než se narodí Renesmée - napůl člověk, napůl upír. Jacob se nastačí divit, když se do toho úžasného stvoření otiskne. Poslední knihu vypráví opět Bella, tentokrát už v upíří podobě. Má nadanou dceru a je šťastná, jako dosud nebyla. Pak má ovšem Alice vydinu - přijdou Volturiovi - a je po idylce.
Posledních padesát stránek jsem dočítala v koupelně opřená o vanu, protože jsem byla tak "zažraná" do příběhu, že jsem nebyla schopná se zvednout a jít si číst do obýváku. Ve tři čtvrtě na jednu ráno jsem knihu dočetla a šla spokojeně chrupkat:)

Kdo máte rádi fantasy, neváhejte a přečtěte si Twilight ságu. Je úplně jedno, jestli se vám líbí, nebo nelíbí film, protože kniha je úplně jiný svět, který vás strhne do světa upírů a vlkodlaků.

2. Kapitola

7. dubna 2010 v 18:04 | Alex |  Andělé a Zatracení
Ahoj čtenáři, chcete říct novinku? Jsem ostříhaná (ale jen o kousek:)) a mám ofinu. Velikonoce spojené letos s Horáckou rally (závody aut) jsem ve zdraví přežila, teď ještě přežít tu školu;) Tady máte druhou kapitolu k Andělům a Zatraceným. Snad se bude líbit:

"Angel, vstávej, dnes je tvůj velký den," probouzela maminka Angel. Angel otevřela oči a řekla: "Velký den? Myslíš, že se nemusí do školy?"
"Ale no tak, sama přeci moc dobře víš, že dnes je Mikuláš a ty jdeš poprvé na Zemi," připomněla jí maminka.
"No jo, vždyť já vím," zabručela Angel a vstala z postele.
Když se převlékla, postavila se před zrcadlo a všimla si, že některé pramínky jejích vlasů od včerejška velice ztmavly.