Kaštanová álej

26. srpna 2009 v 14:18 | Alex |  povídky
Ahoj, asi si říkáte, co je to za blog spisovatelky, když tu nepřibývá skoro žádné psaní, ale věřte, že já si říkám to samé. Povídek už moc nepíšu, většinou jen nějaké útržky, co mě zrovna napadnou. Co se týče psaní knihy, konečně mám jasno. S Malverinem jsem se psala přes rok a už mě začal nudit, tak jsem ho odfláknutě ukončila a chtěla jsem psát něco dalšího. Minulý týden se mi to rozleželo v hlavě a přišla jsem na to, že nejlepší příběh, co jsem ze sebe zatím vyplodila, je prostě Malverin. Takže až budu mít v provozu notebook, což bude snad koncem září, pustím se do renovace malverinu naplno. Držte mi palce, díky.
Povídka Kaštanová álej je stará něco málo přes rok, ale myslím, že se mi celkem povedla, posuďte sami:

Etela seděla ve stínu opřená o kmen stromu. Vítr jí foukal do tváře a pročesával jí vlasy. K nohám jí padalo suché listí. Občas zaslechla i nějaké kroky na cestě. Tohle vnímat mohla, ale víc ne. Mohla cítit, hmatat, slyšet, chutnat, ale ne vidět. Tenkrát, když o svůj zrak přišla, jí bylo sedm let. Hádky rodičů vrcholily v šílenství již třetí den. Rozbíjely se vázy i talíře, hlasy sílily a Etela nic nechápala, byla z toho zmatená.

Jak už bylo řečeno, hádky vyvrcholily v šílenství. Etela zmateně sledovala rodiče, jak na sebe křičí a přetahují se o různé předměty. Nemohla uvěřit, že i toto jsou ti lidé, kteří ji brali do zoo a kupovali jí zmrzlinu.
"Vypadni, už tě nechci nikdy v životě vidět!" vykřikla maminka.
"Taky že jdu," řekl rázně tatínek a začal si do cestovní tašky házet oblečení a toaletní potřeby. Maminka si založila ruce na prsou, poklepávala nohou, sledovala svého manžela a čekala, kdy už konečně vypadne.
Etela nechala svou panenku panenkou, když jí došlo, že tatínek odchází,
a rozběhla se k němu. Maminka ji zadržela , protože ji chytila za ruku, a řekla:
"Počkej se mnou, Etelo, tatínek musí odejít."
"Kam?" zeptala se podiveně Etela. Maminka neodpověděla. Etela se jí vytrhla
a rozběhla se k tatínkovi. Objala ho kolem pasu a zašvitořila:
"Tatí, nechoď pryč. Já slibuju, že do baletu klidně budu chodit." Tatínek se pousmál, přikrčil se a řekl Etele:
"Ale ne, nemusíš tam chodit, když nechceš. Kvůli tomu neodcházím." Podíval se koutkem oka po mamince a zašeptal:
"Chceš jít se mnou? Zajdeme spolu třeba do hvězdárny, co říkáš?" Etela ho místo odpovědi znovu objala. Maminka ji však odtáhla se slovy:
"Etela zůstane se mnou, je tady doma." Tatínek vzal Etelu za druhou ruku a pravil:
"Kdepak, se mnou jí bude líp."
"Ty bys ji akorát tak rozmazloval, ale co výchova? Etelu mi nevezmeš," zvolala maminka.
"Je stejně moje jako tvoje," vykřikl tatínek. Každý držel etelu za jednu ruku
a přetahovali se o ni, dokud nezačala plakat a křičet. Nakonec ji tatínek mamince vytrhl, vzal ji do náruče, přibral cestovní tašku a hbitě vyšel za dveří. Maminka se za ním rozběhla, chtěla mu Etelu vzít, ale on jí zabouchl dveře před nosem. Když doběhla před dům, viděla už jen odjíždějící auto.

"Tatí," vypískla Etela, "já nemám botky." velmi ji totiž znepokojovalo, že má na nohou jen ponožky. Tatínek, který se soustředil na cestu, jen odvětil:
"Koupím ti nové." Etela se usmála:
"Tak jo. A koupíš mi ty růžové, co má Valounková z naší třídy?"
"Třeba zrovna ty. Koupím ti, co budeš chtít," ušklíbl se spiklenecky tatínek. To se Etele líbilo, tak začala na zadním sedadle pohupovat nožkami. Líbilo se jí také, že dnes nemusí sedět na dětské sedačce a být připoutaná. Tatínek ji zkrátka jen posadil na sedadlo a jeli. Obyčejně to bylo samé:
"Mazej do své sedačky, jsi ještě malá. A nezapomeň se připoutat." Ale dnešní změnu si Etela užívala.
Potom si uvědomila, že ještě něco bylo dnes jinak, ale to ji netěšilo. Vždycky totiž, když někam s tatínkem jela, se s ní maminka rozloučila a dala jí pusu. Dnes ne, byla nazlobená.
"Tatí," vypískla Etela znovu, "proč je maminka nazlobená? Něco jsme jí provedli?" Tatínkův obličej se zakřivil a on řekl :
"Ale ne, maminka jen moc ráda přehání." Etela zavrtěla hlavou:
"Maminka je náhodou moc chytrá."
"Možná až moc," prohodil tatínek. Co tím myslel, Etela nevěděla.
Po chvíli ji přemohla zvědavost. Natáhla se a zatahala tatínka za rukáv.
"Tatí, kam jedeme? Do hvězdárny?" V ten okamžik to přišlo. Hluk, náraz, světlo a pak najednou tma a ticho. Naprostá nicota a bezmoc proudila celým tělem holčičky, která nebyla v sedačce a nepřipoutala se. Jen tma a ticho...

Etela sebou škubla a probudila se. U toho stromu se jí spalo hezky, ale byla jí už docela zima. Začala tedy třít dlaně o sebe, aby je zahřála. Za chvíli uslyšela kroky. Někdo šel k ní a ona brzy podle způsobu chůze poznala maminku. Maminka se
o Etelu s láskou a péčí starala, ale nikdy neodpustila jejímu tatínkovi za to, co zavinil. Vlastně ani on sám si to nedokázal odpustit. Vyčítal si, že své dceři zničil život. Etela to však odmítala a vždy řekla:
"Ne. Život bys mi zničil, kdybys zemřel."
Maminka přišla až k Etele a oznámila:
"Etelo, půjdeme už domů, je chladno."
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se s úsměvem Etela, protože, i když to místo neviděla, líbilo se jí.
"Jsme v kaštanové áleji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni, žes tu byl/a

Schválně, kolikátý/á jsi?

Komentáře

1 Elisss-SBnQoo:D Elisss-SBnQoo:D | Web | 26. srpna 2009 v 16:43 | Reagovat

to je krásná povídka:*něco mi připománá,ale nemohu se rozpomenout,co to je...:D
jinak přeji s úpravami Malverinu hodně štěstí:)*
jsem ráda,že sjem měla možnost si po dlouhé době zase něco tady přečíst:)

2 Elisss-SBnQoo:D Elisss-SBnQoo:D | Web | 26. srpna 2009 v 16:43 | Reagovat

*jsem

3 Elisss-SBnQoo:D Elisss-SBnQoo:D | Web | 29. srpna 2009 v 19:39 | Reagovat

jj,už ji cvičím taky tak skoro třetí měsíc:)ale efekt to má:)moje maminka na ní byla(ještě když jsem byla malá)jednoho času naprosto závislá:D
jinak ti moc děkuji ke komentářům k povídkám:)moc mě potěšily:)

4 kamilka kamilka | E-mail | Web | 30. srpna 2009 v 15:06 | Reagovat

článok:-) krásna poviedka a držím palce.

5 Yanishca Yanishca | Web | 3. září 2009 v 17:40 | Reagovat

Jsme v kaštanové aleji... krásné zakončení.

6 ElaMi ElaMi | Web | 13. září 2009 v 15:41 | Reagovat

fíííha. super poviedka, naozaj. zatiaľ prvá čo som tu čítala, ale vydarená a aj poučná. ten záver nemal chybu.:)

7 lucrecia lucrecia | Web | 2. července 2010 v 18:31 | Reagovat

je to moc krásné a smutné a poučné zárověň

8 fanny19 fanny19 | 19. října 2010 v 19:10 | Reagovat

moc hezký...sice trochu melancolický, ale jinak se mi to líbí...někdy to prostě k životu patří a já sam a taky píšu povídky takovýho typu..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama