Červen 2009

Christiane F. : My děti za stanice ZOO

27. června 2009 v 20:16 | Alex |  Spisovatelé a knihy
Hlásím se s další úžasnou knížkou. Řekla mi o ní kamarádka, která ji měla jako povinnou četbu. Našla jsem si mezi svojí povinnou četbou čas a My děti ze stanice ZOO jsem si přečetla. Stálo to za to.

My děti za stanice ZOO by se dal zařadit mezi psychologické romány. tato kniha byla napsaná na základě výpovědí narkomanky Christiany F. a vypráví celý dívčin příběh od dětství až po její "nový život" u příbuzných mimo Berlín.
Příběh se odehrává v Berlíně za doby studené války. Christiana žije v panelovém domě s rodiči a se setrou. Otec se ukáže jako surovec a dívky bije. Christianina matka se rozvádí a Christianě slibuje nový život. JIstě, nový život to nakonec byl. Christiana začala s partou kamarádů, kteří jí připadali cool, kouřit hašiš, bylo jí dvanáct let. Brzy zkoušela jiné drogy a často byla na tzv. tripu.
Na diskotéce Soundu se dostala ve třinácti letech k heroinu, nejdřív ho jen šňupala, ale pak si začala píchat, to byl začátek konce, jak se říká.
Christiana se stane na heroinu závislá, a aby předešla absťákům, začne i se svým přítelem Detlefem s prostitucí. Připadá mi to jako kolotoč. Prostituce, píchnutí, prostituce, píchnutí . . .
Jak to dopadlo, si přečtěte, myslím si, že tuhle knížku by si měl přečíst každý.

Nejlepší je, že všechno vidíte z pohledu Christiany. V některých situacích jsem ji chápala, ale většinou (hlavně když už byla závislá) mi připadala pěkně praštěná. Zajímavý je, že Christiana si uvědomovala, co s ní fet dělá, ale přesto se ho nedokázala zbavit. Četla jsem, že i v součastnosti, když už má myslím jedenáctiletého syna, se neumí od drog úplně separovat.
U některých kousků jsem brečela, konkrétně u pasáže o Atzem, Christianině první lásce, který si dal zlatou ránu.
Ta knížka mě dostala a občas se mi vybavují úryvky, nejhorší to bylo na očkování. Jak mi doktorka přiložila jehlu k ruce, okamžitě jsem měla před očima Christianu, jak se jí ucpala jehla a vystříkla jí krev, brrr.

Jestli moje povídání o knize My děti ze stanice ZOO nedává smysl, tak se omlouvám, ale jednoznačně z ní mám silný zážitek. Doporučuju, určitě přečtěte. Alex

Jen krátce

23. června 2009 v 21:18 | Alex |  poznámky
Ahoj, vzhledem k tomu, že už jsem dlouho nepřidala článek a že povídku Jak chutná život jste komentovali, píšu alespoň jen krátce. Můj blog má v tomto období (nevím to na den přesně) druhé narozeniny :). Založení blogu mám dodnes spojené s pobytem v Dánsku, kde jsem se k založení blogu o psaní rozhodla.

Dneska jsem se nechala ostříhat, nebo spíš zviditelnit, že mám vlasy postupně sestříhané.
Blíží se vysvědčení, jeden čas to vypadalo, že budu mít trojec z dějepisu, ale "věci se v dobré obrátily" a měla bych mít jen tři dvojky.

Psaní fantasy knihy jde ztuha. Píšu ji moc dlouho (asi rok a dva měsíce) a už mě to tolik nebaví. Naplánovala jsem si dvě části, ale to už vážně nedám. Všechno to mám v hlavě, příběhy postav se mi líbí, psát to je ovšem dost zdlouhavé. Asi před měsícem jsem byla dokonce rozhodnutá, že Malverin (pracovní název pro knihu) přestanu psát a pustím se do něčeho úplně jiného, dokonce jsem si vymyslela nové hlavní postavy. Jenže tentokrát nedokážu zahodit takovou dobu práce jen tak za hlavu. Zkrátka chci dopsat alespoň první část. V současnosti dělám na třicáté kapitole, dvoustá sedmdesátá první stránka (ručně psaný blok A4).

Jak se tak koukám, tak moje "krátce" se mírně rozrostlo. Buďte prosím trpělivý s mým nepříliš častým přidáváním článků a určitě nechte komentář. Zatím. Alex.

Jak chutná život

2. června 2009 v 19:12 | Alex |  povídky
Ahojda, dávám sem povídku, se kterou jsem soutěžila v Literární soutěži o cenu Filipa Venclíka. Je docela dlouhá, tak snad ji vydržíte přečíst celou a necháte mi komentář ;). Když jsem ji napsala, připadala mi úžasná, ale když jsem na vyhlášení vítězů soutěže slyšela vítězné práce, bylo mi jasné, že jsem to přepískla. Posuďte sami.


Tu, tu, tu …. Zvuk přístroje kontrolujícího Viktorovu činnost srdce procházel celým Iviným tělem. Věděla, že Viktor leží tam za tím nesmyslně bílým závěsem a žije. To bylo pro ni uklidňující, proto vydržela bez ustání poslouchat zvuky tu, tu, tu. Iva sama na tom byla přece jen lépe než Viktor. Pípající přístroj u sebe neměla, ale snad ze všech míst na těle jí vedly všelijaké hadičky. Ona a Viktor byli tam, ale co Šimon? Kde je čtrnáctiletý bratr Viktora, Iviny největší lásky, jakou kdy měla? Vždyť byl v autě s nimi, když se vraceli z oslavy Viktorových osmnáctin!
Iva zaslechla na chodbě kroky. Zastavily se u dveří a tlumené hlasy si něco vykládaly. Iva jim nerozuměla. Měla za to, že to jsou její nebo Viktorovi rodiče. Nebyla si sice jistá, na jakém oddělení leží, ale už si stačila všimnout, že návštěvy nesmí k pacientům na pokoj, vždy se jen zastaví u dveří a zírají dovnitř skleněnou výplní.
Návštěvy, které neviděla, Ivu nezajímaly, tak unaveně zavřela oči a snažila si vzpomenout na tu noc. Viktor se Šimonem se pro ni stavili kolem osmé. Vzala si nový top, pořídila si ho speciálně pro příležitost Viktorových narozenin. Viktor sice ještě nedostal řidičský průkaz, jemuž s oblibou říkal "růžovej papír", ale zkoušky měl už téměř hotové. Běžně jezdil se škodovkou svého otce, takže si ji vypůjčil i ten večer. Měli namířeno na diskotéku, kde na ně čekalo ještě několik kamarádů.
Večer se slibně vyvíjel. Všichni se bavili, tančili a oslavovali Viktorovu plnoletost. Viktor si nejprve řekl, že nebude pít alkohol, aby mohl řídit také cestou domů, ale jak čas plynul, pozměnil názor a dal si pivo. Kamarádi si z něj začali utahovat a schválně mu dělali chutě. Mávali před ním panáky a předčítali mu složení nápoje z etikety lahve.
"Tak si dej, Viktore, nebuď měkota, pár panáků ti nic neudělá," pobízeli ho kamarádi dál. Viktorovi jejich řeči lezly na nervy, tak vzal jednomu z nich z ruky panáka a vyklopil ho do sebe. Iva se tomu jen smála, smála se jako šílená.
Jak to tak bývá, u jednoho panáka samozřejmě nezůstalo. Když Viktor někdy po půlnoci sedl za volant otcovy škodovky, měl v krvi nějakou tu promili. Iva chtěla požádat některého z Viktorových kamarádů, aby řídil místo něj, ale střízlivější než Viktor sám bylo jen pár šestnáctiletých chlapců, co autoškolu neviděli ani zvenčí, natož pak zevnitř.
"Šimone, koukej se připásat," houkla Iva na Šimona, který si vynutil, že bude sedět vepředu, a starostlivě se podívala Viktorovým směrem. Viktor si toho všimnul a prohlásil:
"Můžeš být v klidu, lásko, přece nejsem tak nalitej, abych neto … neodřídil ten kousek k nám dom."
"Jeď opatrně," řekl Iva a co nejpohodlněji se opřela.
Dál si Iva pamatuje, že jeli po silnici docela rychle, a když už viděla auto, jak vybočuje z vozovky a naráží do stromu, Šimon se připletl Viktorovi do řízení.
"Bacha!" vykřikl a současně s výkřikem strhnul volant prudce doleva. Nic by se nestalo, ale v levém pruhu právě přijížděl kamion. Iva si pak pamatuje ostrá světla kamionu
a křik:
"Viktore! Šímo! Ivo! Pozor! Né!"
Tu, tu, tu... Ten zvuk mluví za vše přesně jako ve filmech. O tom, co se dělo po nárazu, měla Iva v paměti černou díru. Zkrátka nic pohlcující zbylé něco. Ivě připadalo, že zbylých vzpomínek stále ubývá, jako by měla začít žít znovu s vyčištěnou hlavou.

Iva se probudila ze spánku a opět uslyšela na chodbě kroky. Tentokrát se však nezastavily u dveří. Iva ke svému překvapení uslyšela cvaknutí kliky a návštěvníci vešli dovnitř. Kdyby Iva mohla vstát, už by nenápadně vykukovala za bílou plachtou, aby zjistila, kdo přišel.
Postavy prošly kolem Viktora, také kolem závěsu a zastavily se až u Ivy.
"Tati," poznala Iva jednoho ze dvou mužů v pláštích, rouškách a čepicích. Tatínek přišel k dceři a neohrabaně ji objal.
"Tak doktore, jak to s ní vypadá? Kdy už si ji budu moct odvést domů?" obrátil se na lékaře. Jak mluvil, rouška mu na ústech předváděla břišní tanec.
"Ne tak zhurta," usměrnil ho doktor. "Ivin stav se sice zlepšuje, ale ještě si u nás poleží. Ivo, máš otřes mozku, zlomenou nohu a při bouračce se ti protrhl …" Iva si představila, jak asi může vypadat vnitřní krvácení a už jen z té představy se jí dělalo zle.
"Prosím, ušetřete mě detailů. Jak jsem na tom laicky?" řekla unaveným hlasem. Každé slovo ji stálo velké úsilí, ale skutečně nestála o podrobný popis dlouhé operace. Toho si užila dost v maminčiných oblíbených seriálech.
"Tak dobře," souhlasil doktor, "pokud nenastanou komplikace, zítra tě převezeme na jednotku intenzivní péče." Iva přikývla a okamžitě měla další otázku: "A co Viktor, jak je mu?"
"S Viktorem to bylo horší, ale jeho životní funkce byly obnoveny. Podrobnosti mohu sdělovat pouze rodinným příslušníkům, je mi líto," omluvil se doktor. Iva užuž chtěla namítnout, že si ji Viktor vezme za ženu, až jí bude osmnáct, ale radši si to rozmyslela.
"A co Šimon? Kde je, když ne tady?" ptala se dál. Oba mlčeli a sklopili hlavy. Ivě se stáhlo hrdlo a doufala, že to co ji napadlo, není pravda. V místnosti bylo náhle ticho, všude se jen nesl zvuk tu, tu, tu. Iva se musela hodně nadechnout, aby vůbec mohla promluvit:
"Žije?" Její oči nervózně těkaly z otce na lékaře a z lékaře na otce. Pak doktor konečně odpověděl:
"Nežije. Když jsme přijeli, bylo už pozdě." Jeho hlas jako by měl tisíce ozvěn, které hučely Ivě v hlavě.
Iva se zoufale opřela do polštáře a zavřela oči. Události po srážce s kamionem se začaly vytvářet v její fantazii. Na místo dorazila celá zásahová služba. Záchranáři museli zdeformované dveře auta otevřít pomocí nějakých strojů, než se dostali ke dvěma lidem v bezvědomí a jednomu mrtvému.
"Rychle, masáž srdce a umělé dýchání!" zavolal kdosi, aby ještě zachránili život čtrnáctiletému Šimonovi. Jenže ať se snažili sebevíc, chlapec zemřel. Přikryli ho bílým plátnem a snažili se získat kontakt na jeho ubohé rodiče. Viktora a Ivu položili na lehátka, naložili do sanitky a spěchali s nimi do nemocnice, kde už připravovali operační sál.
"Ivuško, neplač," řekl tatínek uklidňujícím hlasem a utřel dceři slzy. Iva se kousla do spodního rtu a pokusila se přinutit, aby přestala ronit slzy. Jenomže tohle bylo něco jiného, než když jí umřelo morče.

Iva byla sice unavená, ale nějak nedokázala usnout. Dívala se na bílý závěs, nyní v noci spíš šedý a poslouchala tu, tu, tu…. Prstem hladila prostěradlo, a aby bylo její šílenství dokonalé, začala mluvit na Viktora:
"Viku, Šíma to nezvládl. Ale my vydržíme, že jo? Vím, že mě neslyšíš, ale potřebuju na někoho mluvit. Zítra mě odvezou jinam a tam budu určitě sama. Viku, miluju tě, strašně moc a věřím, že se z toho dostaneš. Pak si konečně uděláš papíry a naučíš se pořádně řídit." Mluvila tiše, protože mluvení ji stále vysilovalo. Tu, tu, tu ….
"Řeknu ti, Viktore, že takhle v noci je ten zvuk docela otravný," prohodila Iva.
Tu, tu, tu … túúúúúú.
"Viktore?" vylekala se Iva táhlého zvuku. "Viktore! Sestři! Doktore! Kde jste kdo?"
Během okamžiku byla místnost plná lidí, všichni se motali kolem Viktora a snažili se, aby se ze zvuku túúú stal opět zvuk tu, tu, tu. Iva ležela v posteli mezi těmi všemi hadičkami, předstírala spánek a celá se třásla. Tam za nesmyslně bílým závěsem umíral její Viktor a ona pro něj nemohla nic udělat.

Iva seděla na posteli v pokoji jednotky intenzivní péče a pozorovala holuby za oknem.
"Kam pořád koukáš? Vy mladí se už nedovedete sami zabavit, hrůza," kroutila hlavou paní Šulcová, staromódní stará dáma, která ležela na vedlejší posteli. Neustále vedla řeči o tom, jak je mladá generace zkažená.
"Neumíš odpovědět, když se tě na něco ptám?" pokračovala paní Šulcová a zadívala se na Ivu přes veliké brýle sahající do poloviny tváří. Iva se s ní nechtěla hádat a chystala se odpovědět, když v tom se doslova rozletěly dveře a do pokoje vrazila vysoká dívka ostříhaná na ježka se dvěma piercingy. Paní Šulcová se rychle pokřižovala.
"Zduř, Ivo, co tady sedíš jak slepice? Sleduj, přišla ti návštěva," zahulákala dívka a prudce se posadila k Ivě na postel.
"Ahoj, Lenko," pozdravila Iva, aniž zvedla hlavu.
"Co je s tebou? Vypadáš, jako bys měla za dvě minuty umřít," prohlásila Lenka. Iva složila hlavu do dlaní a řekla: "Z toho si nedělej legraci. Hele, neuraz se, ale měla bys jít." Lenka chytila Ivu za ramena a zatřásla s ní.
"Ivule, prober se. Slyšela jsem doktora, jak říká, že seš na tom dobře. Až tě pustěj a zbavíš se tý sádry, půjdem zakalit, co? Holka, bez tebe to není ono …," mínila. Rozhazovala kolem sebe rukama, až se paní Šulcová musela několikrát schovat za křížovky.
Iva měla Lenčiných řečí právě dost. Podívala se jí do tváře a zvýšila na ni hlas:
"Přestaň už kecat! Copak ty to nevíš? To o Šímovi a Viktorovi?"
"Vím," odpověděla zahanbeně Lenka. "Myslela jsem si, že potřebuješ vzpruhu. Všichni kolem tebe jenom poplakávaj nad jejich koncem, určitě potřebuješ jiný přístup. Sakra, Ivo, mě to taky sebralo, ale kvůli tomu …" Iva skočila Lence do řeči:
"Ale tys je tak neznala. Tys Viktora nemilovala! Vůbec tomu nerozumíš a pleteš se do toho. Víš co, vypadni. Táhni, Lenko!" Při mluvení o Viktorovi Ivu opět zabolelo u srdce a do očí se jí nahrnuly slzy.
Právě když Lenka odcházela, ve dveřích se objevila zdravotní sestra s Ivinými rodiči v patách a byla celá rozčilená:
"Co je to tady za křik?" Lenka kolem ní proklouzla a uraženě odešla. Myslela to s Ivou dobře, chtěla, aby si přestala připouštět Viktorovu smrt. Pro dobrotu na žebrotu.
Sestřička odešla a rodiče obklopili Ivu.
"Co ta tady chtěla?" dotazoval se tatínek.
"Ale nic," řekla Iva utírající si oči rukávem pyžama. Maminka dceru pohladila a mluvila na ni konejšivým tónem:
"Hlavně se nerozrušuj, musíš být v klidu. Máš co číst, nebo ti máme přinést nějaké knížky?" Iva odpověděla, že má čtení dost. Pak povídali rodiče, pak zase Iva a potom zas rodiče. Návštěvní doba byla ta tam a museli se rozloučit.
"Ivo," opakovala často maminka, "hlavně musíš mít chuť do života."
Jakmile se za rodiči zaklaply dveře, paní Šulcová se na Ivu podívala nepřirozeně soucitně
a zeptala se: "Tobě zemřel chlapec?" Tvářila se jakoby provinile. Nejspíš ji zamrzelo, že se k dívce chovala tak panovačně a snažila se ji poučovat, zatímco prožívala veliké vnitřní drama.
Iva se uvelebila v posteli s knížkou, ale její děj nevnímala. Přemýšlela nad smyslem maminčiných slov. Jak si má představit chuť do života? Například chuť na zmrzlinu si dovede vybavit úplně přesně. To se těší, až jí prodavačka podá kopeček zmrzlé krémové sladké pochutiny zasazený v oplatkovém kornoutu, ona si lízne a nechá si zmrzlinu rozpustit na jazyku. Ano, to je chuť na zmrzlinu, ale jak si jen má představit chuť do života? Copak život nějak chutná? Zmrzlina chutná sladce, naložené okurky kysele, kakao po čokoládě, jablko šťavnatě, tyčinky slaně, povidlí po švestkách, mošt po jablkách, smaženice po houbách a tak dále. Jídel a nápojů znala Iva spousty, mohla by tedy vyjmenovat spousty chutí. Ale jak chutná život? Kéž by jí na to někdo dokázal odpovědět.
Ať už život chutná tak či onak, Iva bude mít v hlavě stále zvuky tu, tu, túúú.