Září 2007

Síla osudu

22. září 2007 v 18:36 | Alex |  povídky

Síla osudu


,,Takhle to prostě dál nejde!" vykřikla jsem. Byla jsem právě u své kámošky Barči, se kterou už dlouhou dobu máme stejného kluka. On si užívá nás obou, každé z jedné strany a mě už to přestalo bavit. Tohle přeci není normální!
,,Tak hele Jitko, nikdy dřív ti to nevadilo. To máš strach, že mě má radši?" Zlobila se. Ani jedna z nás není žádný andílek. Barča má ve vlasech snad všechny druhy melíru a vypadá, že se nečeše. Já se můžu chlubit vlasy odbarvenými na blond. Obě máme děravé džíny a na batohu spoustu spínacích špendlíků. Toho, že by si náš společný kluk Vašek vybere ji, jsem se nebála, jelikož jsem dobře věděla, že milejší jsem mu já!
,,Hele, vypadni!" zakřičela na mě Bára.Sotva mi zavřela dveře před nosem, zadrnčel mi v kapse mobil. Psal mi Vašek a zval mě na párty.
Doma jsem na sebe hodila prima hadry, nalíčila se a oznámila právě nemocné matce, kam jdu. Mamča mi řekla, abych něco snědla, ale já ji odbyla, že na párty bude jídla dost. Ve skutečnosti už třetí týden držím dietu. Všichni mi sice říkají, že jsem hubená, ale já si tak nepřipadám. Piju džusy a jím jen pomeranče.
Na párty to žilo. Vešla jsem do velké místnosti, kde bývaly výprodeje smíšeného zboží. Páry tančily v rytmu hudby a já hledala nějakou známou tvář. Jako první jsem poznala spolužačku Martinu.
,,Zdar Marťas. Nevidělas Vaška?" zeptala jsem se jí.
,,Jo, naposled jsem ho viděla támhle za tím sloupem," řekla Marťa a ukázala na sloup. Rychle jsem se tam vydala, protože mi něco říkalo, že Bára tu bude taky a určitě se bude motat kolem Vaška.
Ten černovlasý usměvavý střapatý bezva kluk, jenž byl pojmenován Václav, tam opravdu byl. Jakmile mě uviděl, usmál se a zavolal:
,,Čau Jituš." Také jsem ho pozdravila a přišla k němu blíž. On mě vzal za pas a začal mi nabízet různé pochoutky a seznamovat mě s jinými lidmi. Pak mě začala bolet hlava, ale nedala jsem to nějak najevo. Ucítila jsem, že Vaškova ruka sjela níž - na můj zadek. Bylo mi nějak divně. A pak přišla Bára. Vůbec mě nepřekvapilo, že si oblékla tričko na ramena s nápisem KISS ME a podprsenku push - up.
Pak začali hrát ploužáka. Začali jsme s Vaškem pomalu tančit. Přitiskla jsem se k němu, abych naštvala Báru a dala jí jasně najevo, že Vašek je můj.Nemohla jsem se zbavit bolesti hlavy.
,,Je ti něco? Jsi nějaká bledá," zeptal se Vašek.
,,Nic mi není. Jen mě trochu bolí hlava," řekla jsem. Hlava mě nebolela trochu, ale hodně. Vašek mě posadil na židli. Téhle příležitosti využila Barča a za chvíli jsem sledovala, jak má Vašek ruce v jejích zadních kapsách kalhot. Ani jsem nevěděla co chci přesně udělat, ale vstala jsem a pak . . . Pak se mi podlomila kolena a omdlela jsem.

Probudila jsem se v nemocnici.
,,Co tady sakra dělám?" říkala jsem si. Vzápětí vešla do pokoje sestřička.
,,Dobré ráno Jitko," řekla a široce se na mě usmála.
,,Dobré ráno. Můžete mi prosím říct, co tu dělám? Vždyť mi nic není," dělala jsem nechápavou. Ve skutečnosti jsem měla tušení, proč ležím v tom odporně bílém pokoji.
,,Zapomněla jsi jíst a tvé tělo to nezvládlo. Co tě to proboha napadlo? Vždyť jsi jako proutek, tak nač chceš ještě hubnout?" vysvětlila sestřička. Tušila jsem to. Naštvalo mě, že už mi zase někdo říká, že jsem hubená, tak jsem se k ní otočila zády. Jenže to jsem ještě nevěděla, jaké potíže si tím přivodím.
Odpoledne jsem čekala, že příjde nazlobený otec, ale místo fotříka přišel psycholog. Posadil se ke mně na postel a ptal se mě, jestli mám kamarádky, kluka, potíže ve škole nebo jestli chci být modelka. Odsekla jsem mu, že tohle neříkám ani vlastní mámě. Užuž jsem se k němu chtěla otočit zády, jenže on mě chytil za ruku, čímž mě přiměl neotáčet se. Pak vyndal ze své brašny mou kabelku, kterou jsem měla na včerejším večírku. Uhodla jsem - našli v ní moje pracně získané prášky na hubnutí.
Pak opravdu přišel otec a před psychologem mi vrazil facku, jen to štíplo. Začal na mě křičet, jaký jsem tele. Psycholog ho uklidnil a já musela všechno vyklopit. Vše o Vaškovi, Báře i o hubnutí.
V nemocnici mě nutili jíst a první tři dny mě pravidelně navštěvoval psycholog.
Čtvrtý den mi přišla vzácná návštěva - Bára.
,,No tě pic, ty vypadáš," pozdravila mě.
,,Zato ty si užíváš," poznamenala jsem a ukázala na cucfleky na jejím krku. Určitě byly od Vaška. Bára mávla rukou, až náramky na její pravici zacinkaly. Pak mi povídala, co se děje ve škole a o co přicházím. Nemohla jsem odtrhnout oči od těch dvou malým flíčků na jejím krku. To by mi Vašek neudělal! Leda by mi lhal.Určitě lhal.
Po týdnu, když se všichni přesvědčili, že jím, jsem mohla jít do školy. V šatně jsem nikoho ,,normálního" nezastihla, ale ve třídě jsem toho viděla moc. Když jsem přišla do třídy, viděla jsem Barču, jak se dívá z okna a pak se k ní přiblížil Vašek. Chytil ji za pas, ona se k němu otočila a usmála se. To ne! Chtěla jsem zabránit dalšímu vyvíjení situace, tak jsem si to namířila rovnou k nim.
,,Čau lidi," pozdravila jsem je už z dálky, aby si mě všimli. Bára se na mě podívala trochu pohrdavě - asi jako já na ni. vašek se na mě široce usmál - asi jako před týdnem na večírku.
,,Ahoj Vašíčku," zamrkala jsem černýma očima a políbila ho na tvář.
Během první hodiny jsem stačila zpozorovat, že Vašek se vyhýbá mému pohledu a věnuje se Báře. O velké přestávce jsem počkala, až bude Bára sama a pak jsem na ni vyjela.
,,Co to má znamenat? Co to s Vaškem je, že se mi vyhýbá? Dělej, o co jde?" Křičela jsem. Bára odpovídala s naprostým klidem.
,,Děje se přesně to, co jsi chtěla."
,,Cože? Tak to mi koukej vysvětlit!"
,,Chtěla jsi, aby Vašek chodil jen s jednou z nás. Tak jo, chodí se mnou. Spokojená?" zvýšila Bára hlas. Měla jsem vztek a nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem si sundala pantofli a hodila ji po Báře.
,,Ty mrcho!" křičela jsem. Barča hbitě přeběhla k tabuli, popadla houbu a midlila mě jí. Já jsem chytila hadr a také jsem ji midlila. Obě jsme byly za okamžik rozcuchané, umazané od kříd a hlavně naštvané. Kolem nás se shlukli lidi. Někteří lidé volali: ,,Jitule do toho!" Jiní ale:
,,Bára vyhraje!"
,,Ty blbko," procedila jsem mezi zuby. Bára mě okamžitě pleskla houbou přes pusu. Pak mě někdo chytil za ruku, ve které jsem držela hadr. Byl to Vašek. Bára mě přestala bít a lapala po dechu.
,,Nech Báru na pokoji!" řekl tvrdě Vašek. Poznala jsem, že tenhle boj mám prohraný. Vašek prostě s Bárou chodil a já jsem pro něj byla vzduch. A co teď? No, učitel zeměpisu taky není ošklivej. . .
. . . K tomuto příběhu mě inspirovaly moje dvě šílené spolužačky.