Červen 2007

Lucie a talent

26. června 2007 v 14:54 krátké příběhy

Lucie a talent

Lucie začala v září chodit do šesté třídy. Její velké kamarádky Kateřina a Pavlína se přihlásily do pěveckého kroužku. Lucie chvíli váhala, ale nakonec se tam přihlásila také. Bavilo ji sice kreslení a chtěla se naplno věnovat výtvarnému kroužku, ale tam nešla žádná její kamarádka. Lucie se do výtvarného kroužku sice přihlásila, ale víc pozornosti věnovala zpěvu, jelikož chtěla být stejně dobá jako její kamarádky.
Na prví hodině zpěvu si učitelka každého vzala k mikrofonu a vyzkoušela si ho. Kateřině řekla, že má skvělý hlas s velkým rozsahem a navrhla jí několik písniček, z kterých by si měla vybrat jednu nebo dvě, jež bude nacvičovat. Pavlína podle komentáře učitelky neměla takový hlasový rozsah jako Kateřina a navrhla jí písničky.
Lucie přistoupila k mikrofonu a zazpívala jednoduchou písničku Zavři oči, když se červenáš.
,, Máš pěkný hlas. Zkus něco ze žlutých desek," řekla učitelka zpěvu. a to bylo všechno. Lucie nahlédla do žlutých desek s texty písní a zašklebila se. V deskách byly ty nejjednodušší písničky ze všech. Našlo se tam i Kdybych byla vlaštovkou nebo mravenčí ukolébavka. Lucie se závistivě podívala na Kateřinu. Ta hledala svou píseň v modrých deskách mezi středně těžkými písněmi jako jsou například .: Párty, Bílý měsíc, Věřím náhodám nebo Holka magor. Lucie se se svým nevelkým talentem na zpěv nakonec smířila a vybrala si píseň Sladké mámení. Jak ale brzy zjistila, zpívání do mikrofonu před tucty lidí nebylo pro ni. Padala na ni tréma a strach, takže zpívala velice potichu a hlas se jí často kymácel. Kateřina i Pavlína si vedly mnohem lépe.
Zato hodiny kreslení byly pro Lucii rájem. Její výtvory byly vždy jedny z nejlepších. Učitel kreslení byl s Lucií velmi spokojen.
Lucie nepřestala chodit do zpěvu, který jí opravdu moc nešel.Chodila tam jen kvůli kamarádkám. Pokaždé si odzkoušela svou písničku a pak už jen poslouchala, jak krásně zpívají ostatní - zejména Kateřina. Po dvou měsících měla být pěvecká soutěž a každý se na ni pečlivě připravoval. Pavlína nacvičovala dokonce duet s jedním chlapcem ze sedmé třídy. Po skončení hodiny zpěvu přišla za Lucií učitelka a řekla jí:
,, Lucko, nezlob se, ale myslím, že by sis tu soutěž měla rozmyslet. Je vůbec z tvé hlavy, že chodíš do mého kroužku?"
,, Vlastně sem chodím kvůli Kateřině a Pavlíně. Abychom měly něco společného," přiznala Lucie. Ani nevěděla proč, ale ulevilo se jí, když to řekla.
,, Nejspíš jsi už poznala, že ti zpívání moc nejde, viď?" usmála se učitelka zpěvu.
,, Ano. Já na tu soutěž nepůjdu a přestanu chodit do tohodle kroužku," rozhodla se Lucie.
,, To po tobě nechci," špitla učitelka.
,, Ale ano, přestanu sem chodit a budu se věnovat výtvarce," řekla Lucie. A jak řekla, tak udělala. Zpívání nechala lepším a sama zvítězila ve Výtvarném klání do čtrnácti let.
Kateřina vyhrála pěveckou soutěž s písní Bílý měsíc. Pavlína se se svým duetem umístila na třetím místě. Lucie to svým kamarádkám přála.

André a Andrea

26. června 2007 v 13:58 krátké příběhy

André a Andrea

V cirkuse Caramba se narodilo hříbátko. Byl to malý bílý hřebeček André.
,,Z tebe vycvičím hvězdu cirkusu," řekl ředitel.
Sotva byl André schopný běhat a zvykl si na ohlávku, začal ho ředitel cvičit.
Vehnal koníka do manéže, hřebeček klusal dokola a když udělal chybu, ředitel práskl bičem o zem. André se vždy lekl, ale věděl, že musí poslouchat. Potom mu ředitel dal bič před nohy. André zazmatkoval a zastavil se. Ředitel práskl bičem - jenže ne o zem, udeřil hříbě!
,,Musíš skákat!" křičel. André se lekl a lehl si. Uvědomoval si bolest.
,,Vstávej, dělej!"křikl ředitel.
Když André nechápal další pokyny, ředitel se rozzuřil a vykřikl:
,,Ty lemro, koukej sebou hnout! Za trest dnes nedostaneš najíst!" Jenže to myslel vážně. André ten den nedostal najíst a protože ředitelovým pokynům nerozuměl, nedostával najíst velmi často a navíc byl bit.
Když cirkus Caramba přijel do jisté vesnice, desetiletá Andrea přemluvila tatínka, aby se s ní šel podívat na zvěřinec.
Když přišla Andrea k výběhu pro koně, hned si všimla malého bílého hřebečka i jeho modřin a šrámů. Bylo jí ho líto a chtěla ho pohladit, ale zarazil ji hrubý hlas.
,,Nehladit! Nekrmit! Nerozmazlovat! Tenhle kůň potřebuje tvrdou školu."
Andrea se podívala na pána v cirkusáckém saku a usoudila, že to musí být ředitel. A také to byl on. Andrea poznala, že se hříbě má u cirkusu zle. Z batůžku vyndala digitální fotoaparát a pořídila několik snímků Andrého šrámů.
O pár hodin později nasedla Andrea na kolo a vydala se na nejbližší stanici ochránců přírody.Na stanici ochránců přírody otevřel Andree starší pán a zeptal se :
,, Copak potřebuješ děvenko?"
,,Chtěla bych nahlásit týrání zvířete,"odpověděla Andrea a pán ji vyzval, aby šla dovnitř. Andrea tedy vstoupila do místnosti se dvěma psacími stoly, jedním počítačem, klecí s andulkami a plakátem s žirafami.
,,Posaď se," řekl pán a on i Andrea se posadili ke stolu. Andrea pánovi popsala, co viděla a podala mu svůj fotoaparát. Pán se podíval na fotografie Andrého šrámů a pak pověděl:,, Ano, to nevypadá dobře. Hned zítra se do toho cirkusu vypravíme. Děkuji ti."
Andrea se spokojeně vrátila domů a byla ráda, že vykonala dobrý skutek.
Hned ráno začal ředitel cirkusu Caramba Andrého hned cvičit. André byl zesláblý kvůli nedostatku potravy a svého cvičitele neposlouchal. Ředitel se patřičně naštval a práskl bičem o zem tak, že se hříbě leklo a poplašeně kolem sebe kopalo a třáslo hlavou. Ředitel to zkoušel znovu a znovu, ale André ho nevnímal, tak řediteli došla trpělivost a udeřil hříbě bičem. Po Andrého jemné bílé srsti stekl potůček krve. Ředitel k hříběti poklekl, utíral mu krev a špital:
,,Tohle ne, to nechci. Nechci ti ublížit."
V tom mu někdo poklepal na rameno a zeptal se:
,,Jste ředitel tohoto cirkusu?"
,,Ano, jse-jsem to já," zakoktal ředitel a otočil se. Za sebou uviděl dva muže od ochránců přírody.
,,Jste zatčen za týrání zvířat," oznámil řediteli jeden z mužů. Pak si ho odvedli do auta a odvezli. A co se stalo s cirkusem? Zaměstnanci si našli nová zaměstnání, zvířata byla převezena do zoologických zahrad a farem, André byl svěřen do zvláštní péče a když se vyléčil, Andrea ho dostala k jedenáctým narozeninám a pečlivě se o něj starala.
(dvanáct let)

Staré Řecko

19. června 2007 v 19:05 moje povedené slohovky

Staré ŘeckoStaré Řecko

Staré Řecko je kolébkou filozofie a kultury. Stará řecká kultura je základem té dnešní evropské. Již po staletí čerpáme z řecké literatury, vědy, umění, architektury a často i z řeckého jazyka. Právě Řekové položili základy demokracie, lékaři dodnes skládají Hippokratovu přísahu a ve škole se děti dodnes učí Archimédův zákon a Pythagorovu větu. Dnešní filozofové stále čerpají z děl řeckých filozofů.
Ve Starém Řecku se zrodily i Olympijské hry. Konaly se jednou za čtyři roky a byly obdobím, kdy se zapomínalo na všechny nepokoje a přerušovaly se války. Všichni účastníci závodů poměřovali své síly pouze sportem, ne zbraněmi. Sportovci z celého starořeckého světa dostávali zvláštní průvodní list, aby mohli projít všemi územími a samotná oblast kolem Olympie byla chráněna před vojenskými oddíly.
Symbolem Řecka jsou bezesporu řečtí filozofové. Pythagoras byl zakladatelem řecké školy matematiků. Sídlo duše umístil do mozku a ovlivnil Platóna, Aristotela a západní racionalistickou filozofii. Demokritos jako první vyvinul teorii, že svět se celý skládá z atomů. Sokrates se zabýval etickými a metafyzickými otázkami jako spravedlnost a složení duše. Platón byl řecký filozof a Sokratův student, který vyvinul dualistický metafyzický systém. Aristoteles byl řecký filozof a Platónův žák, pozorovatel přírody a zakladatel systému, který platil až do doby nástupu vědy. Cicero byl římský řečník a tvůrce latinské filozofické prózy.
Hlavním městem Řecka jsou Athény. Athény jsou městem, jehož historie sahá daleko do starověku, kdy se prolínají fakta s legendami a mýty. Město bylo zasvěcenu kultu Pallas Athény.Athény nejsou nijak zvlášť okouzlujícím městem, ale vše vynahrazuje jedna z nejvýznamnějších památek starověku - athénská Akropole. Tady se totiž zrodily základy naší západní civilizace. Akropole byla ústřední částí a hlavní svatyní města. Je to nejstarší část Athén. Od 10. století př.n.l. již bylo místem uctívání a významným náboženským střediskem. Kolem roku 1400 př.n.l. již byly Athény mocným mykénským městem. K největšímu rozkvětu došlo v 8. století př.n.l., který pokračoval až do 5.
Po vrcholném období v 5. století př. n. l. odrazili Řekové útoky Peršanů. Dva nejmocnější městské státy, Athény a Sparta, mezi sebou soupeřily. Toto soupeření přerostlo v peloponéskou válku, která skončila porážkou Athén a oslabením městských států.
Řecko vzkvétalo i za období Římské říše, která ovládla Řecko roku 146 př.n.l. a dokonce i v období Byzantské říše od roku 330 n.l. Roku 1460 se Řecko dostalo do rukou Turků. Většina řeckého území se stala součástí Osmanské říše a zůstala pod tureckou nadvládou téměř 400 let. Po devítileté válce se Řecko stalo nezávislým královstvím, ale jeho dnešní hranice byly vytyčeny až po 2. sv. válce.
Dosud jsem psala o Starém Řecku jen samé pěkné věci, ale teď k těm špatným. Všechen ten krásný filozofický a vědecký život prožívali jen muži. Ženy se pouze starali o domácnost a v domě jim byly dokonce vyhrazeny jen některé místnosti. Nesměli chodit do lázní, ani do divadla, a když vyšly z domu, musely být zahaleny, aby na sebe neupoutaly zraky jiných mužů. Ženy v domácnosti byly pouze služkami a manželé byli jejích pány. Tak je také musely oslovovat a ctít.
Součastní Řekové jsou jistě rádi, že Řecko je republikou, ve které mají všichni stejná práva a rozsáhlou historii.

Globální oteplování

19. června 2007 v 18:58 básničky

Globální oteplování

Toho rána starý medvěd,
s chutí brzičko vstává.
Je to známý bručoun Vševěd,
na kamaráda mává.

Jsou to ti medvědi lední,
jsou jen ledovců králové.
Jejich život není všední,
jsou Antarktidy pánové.

Kamarád však horlivě nemává,
snaží se jen plavat.
Nad hladinu se stěží dostává,
chce S.O.S. volat.

Vševěd podá kamarádovi packu,
kamarád pak nevnímá.
Na probuzení dá mu velkou facku,
pak se na něj podívá.

,,Co se tady děje?"
ptá se Vševěd.
,,K záhubě se spěje,"
poví medvěd.

Tenhle medvěd na ledovci žil,
ledovec roztál.
Pak se medvěd lední ponořil,
hrůzný jev se stal.

Kdyby nebylo Vševěda,
ach jen to ne.
Přišli bychom o medvěda,
ach jen to ne.

Vševěd nepomůže každému,
nemůže být všude.
Pojďme tedy k tématu vážnému,
kde on nebude.

Globální oteplování je problém lidstva,
může za to každý.
Problém je to i vodstva a živočišstva,
problémy budou vždy.

Lidičkové, zkuste pomoct,
šetřete sáčky, třiďte odpad.
Vždyť toho nechceme tak moc,
nepřejte si špatný dopad.

Udělejte si procházku,
auto nechte v garáži.
Nešetřete na lásku,
budete hnedle v ráži.

Dělejte to pro zdraví,
dělejte to pro zemi.
Medvěd Vševěd k vám praví:
,,Nechtějte žít pod zemí."

( třináct let )

Lenka

19. června 2007 v 18:50 krátké příběhy

Lenka

Lenka žila od narození u cirkusu. Její otec byl principál a její matka pracovala s malými pudli. Přišla k cirkusu z městské pošty. Lenka je artistka a břišní tanečnice. Cirkusácký život má ráda a zvířata také, ale co jí opravdu vadí je časté střídání škol. Na soukromého učitele bohužel rodiče nemají dost peněz, tak musí Lenka často přeskakovat učivo. Jednou musela dokonce opustit svou dosud jedinou lásku Maťeje.
Když přijel cirkus do Velkého Meziříčí, kde Lenka samozřejmě chodila do školy, mluvilo se jen o volbě povolání. Lenka totiž chodila do deváté třídy. Když každý řekl, čím by se chtěl živit, obrátila se paní učitelka na Lenku se slovy:
,,Chudáčku, ty asi nebudeš moct studovat. Chápu, že máš ráda zvířata, ale mít jen základní vzdělání je v této době dost špatné."
Všichni se na Lenku podívali. Cítila se trapně.
,,Ale já chci studovat!" řekla odhodlaně.

,,Cože? Studovat?" nevěřil svým uším principál, když mu Lenka sdělila svůj nápad.
,,Ano, mohla bych být veterinářka a léčit naše zvířata. Ušetřilo by se tak spoustu peněz za veterináře," hájila svůj názor Lenka.
,,Ale utratilo by se za studium a veterinářské vybavení. Nemysli si, není to levná záležitost," stál na svém principál.
Toho večera hledala Lenka útěchu u matky.
,,Neplač. Podle mého jít studovat můžeš, s cirkusem nám pomůže tvůj bratr a jako veterinářka nám ušetříš peníze. Uvidíš, že táta bude co nevidět také souhlasit," chlácholila paní principálová dceru.
A opravdu! Po dlouhém přemlouvání a spoustě slz principál nakonec dovolil Lence studovat veterinární prevenci. Lenka bydlela na internátě i přes víkendy a studovala. Byla moc ráda, že se jí podařilo přesvědčit otce.
Po celé čtyři roky studia si Lenka s maminkou dopisovaly a volaly. Také se navštěvovaly. Lenka měla přesné zprávy o úspěšnosti cirkusu.
,,Cirkusu se vede báječně. Celý téměř kvete," smála se paní principálová do telefonu.
,,To jsem ráda," řekla vždy Lenka.
Poslední rok Lenčina studia už nevolala matka tak často. A když, tak jen řekla, že se všichni mají dobře a vše je v pořádku. Lence to bylo divné, ale na rozjímání nebyl čas, měla před sebou maturitu.

,,Jo! Mám to v kapse!" jásala Lenka, když úspěšně složila maturitu. Šla tuto událost oslavit s kamarádkami do oblíbeného baru. Tam si k nim přisedl jistý Štěpán Kořínek a když mu dívky řekly, co oslavují, zvolal nadšeně:
,,Já budu za rok promovat na veterině, tak to pak dáme dohromady a zachráníme spousty ubohých zvířat!"
Slavilo se dál. Pak si dívky se Štěpánem vyměnily telefonní čísla a Lenka řekla:
,,Víš, že ten tvůj nápad není úplně špatnej? Určitě ti někdy brnknu."
Štěpán se zasmál. ,,Klidně,"řekl.

Lenka přijela na místo, kde podle matčina dopisu má momentálně stát cirkus. Jenže tam byl jen malý dům. Lenka zazvonila na zvonek a otevřel jí otec.
,,Lenko!" usmál se její otec a objal dceru.
,,Ahoj tati, kde máš cirkus?" divila se Lenka.
Otec odpověď oddaloval, ale nakonec šel s pravdou ven.
,,Cirkus zkrachoval. Celou dobu jsme ti lhali, aby ses zbytečně nestresovala. Trochu jsme tušili, že to takhle dopadne, tak jsme nechali postavit tenhle baráček. Žijeme tady všichni cirkusáci," odpověděl.
Lence bylo jasné, že s jejím snem léčit zvířata v cirkusu je konec. Rozhodla se však, co udělá. Zavolala Štěpánovi a řekla mu, že je pro, aby si otevřeli ordinaci. Štěpán byl rád.
Než Štěpán odpromoval, Lenka pomáhala na veterině u doktora Polačky. Potom se Štěpánem otevřeli veterinární ordinaci a pomáhali spoustě zvířatům. Lenka zjistila, že Štěpán je nejen skvělý kolega, ale i skvělý muž. Netrvalo dlouho a ti dva se dali dohromady. Nad ordinací si postavili ještě byt a žilo se jim báječně. Nejšťastnější však byli, když se jim narodila dcera Barunka.
( třináct let )

Nechte slony žít!

18. června 2007 v 18:02 moje povedené slohovky

Nechte slony žít!

Drazí lidé,
zkuste se vcítit do role volně žijícího slona. Jste velký slon, vůdce stáda se svou vlastní sloní rodinkou. Každý den máte šťavnatou travičku a další pochoutky. Kdykoliv si můžete pěkně od chobotu zatroubit a kdykoliv si můžete pořádně zadupat. A když narazíte na vodu, nejdříve se hltavě napijete a pak se osprchujete.
Je toho spoustu, co můžete jako krásný veliký slon dělat. Jenže pozor, idylka sloního života končí! To proto, že se někde objeví bohatý člověk, který si usmyslí, že chce na svou poličku v pracovně za tři čtvrtě miliónu slonovinovou sošku.
Přesně tohle je začátek vašeho konce, jelikož si ten bohatý člověk zaplatí specialistu, aby nějakého slona zabil a z jeho klů nechal vyrobit sošku.
No a tak jednoho slunného odpoledne, až budete se stádem odpočívat po vydatném obědě, po vás nebo vašich blízkých lovec vystřelí.
Potom vás jeho poskokové zabalí do sítě a odvezou, aby vám odebrali vaše kly, vaši chloubu.
A ten bohatý člověk si na svou poličku v pracovně za tři čtvrtě miliónu postaví sošku z vašich milovaných klů.
Až přijdou k tomu bohatému člověku jeho přátelé, on se bude chlubit krásnou soškou ze slonoviny a vůbec ho nenapadne, že připravil o život skvělého slona a vůdce stáda. Jde mu jen o to, že má svou vysněnou slonovinovou sošku.
Tak, a teď se prosím přeneste zpět do obyčejného života. Už nejste slon, ale člověk. Už se nesprchujete chobotem u řeky, ale ve sprše ve svém bytě nebo domě.
Zkuste se nyní zamyslet. Jsou opravdu výrobky z pravé slonoviny tak důležité? Stojí za to ten ubohý sloní život? Vyberte si:
Soška v pracovně za tři čtvrtě miliónu, nebo živý silný slon, vládce stáda?
Figurky na šachy ze sloních klů, nebo šťastná sloní rodinka uprostřed divočiny?
Zvuk střelby a útěk slonů před smrtí, nebo zvuk troubení šťastného slona?
Tak jak se rozhodnete? Zvolíte nelidské chování, nebo necháte slony žít?
Prosím, nechte slony žít. Jsou to také živí tvorové jako vy.
Sloni umí lidem i pomáhat. Například při sběru tropického ovoce vysoko ve stromech si zemědělci vylezou na sloní hřbet a mohou pokračovat v práci. I turisté mají rádi projížďky na slonech, zvlášť když jsou všelijak nazdobeni. Tihle turisté si slony nadšeně fotografují a obdivují je.
A když uvidí nějaké dítě slona například v cirkuse, začne tahat rodiče za rukáv a prosit, jestli nemůže jít ke slonovi blíž. Je pro něj skvělé, když se smí na konci představení se slonem vyfotit.
I když si někdo myslí, že sloni jsou hromotluci, kteří všechno ničí, není tomu tak. Ano, za svůj život sloni něco zničí, ale to jen proto, že jsou tak velcí a potřebují pro sebe prostor.
Nezabíjejte slony a neničte jim životní prostředí. Vždyť nikdy nemůžete vědět, jestli se vám takový slon někdy neodvděčí. Může se klidně stát, že vám nějaký slon zachrání život. Jenže když ho někdo zabije, nemůže být ve správný čas na správném místě a nemůže vás zachránit. Pak tedy zahynete i vy.
Zbývá tedy nechat slony žít a radovat se z toho, že žijí. Sloni přeci nosí štěstí.



Povedená dvojčata

18. června 2007 v 17:49 krátké příběhy

Povedená dvojčata

Věra a Sára jsou dvojčata a jsou si podobná jako vejce vejci. Žijí jen s maminkou v dostatečně velkém bytě pro ně tři.
Jednoho dne si dvojčata usmyslela, že chtějí mít doma kotě. U večeře to řekla mamince.
,,No, nechám si to projít hlavou. Možná to koťátko dostanete za vysvědčení - když bude pěkné," řekla na to maminka. Tak se sestry začaly více učit, aby měly krásné vysvědčení a dostaly koťátko.
30.6. se rozdávalo vysvědčení a Věra se Sárou se loučily se svou třídní učitelkou, která v září, až budou v sedmé třídě, bude na mateřské dovolené. Sára měla na vysvědčení samé jedničky a Věra jen jednu dvojku.
Maminka byla ráda, že mají děvčata tak dobré výsledky a slíbila jim, že si zítra půjdou vybrat koťátko.
Sestry chtěly velice malé koťátko, aby ho mohly vychovávat. V útulku je na první pohled upoutala velká strakatá kočka. "Jmenuje se Hany a čeká koťata," ozvala se za dívkami ošetřovatelka.
Tohle dívky nadchlo.
" Až se koťata narodí, mohly bychom si jedno vzít?" zeptala se Sára.
" Jistě" souhlasila ošetřovatelka.
Věra kýchla a za chvíli jí teklo z nosu. Maminka rychle ošetřovatelce napsala telefon a všechny tři odjely. Doma už bylo Věře dobře.
Sára a Věra se na kotě moc těšily a vymyslely mu jméno.
Za tři týdny, když se dívky s maminkou vrátily z campu, zazvonil v obývacím pokoji telefon. Volala ošetřovatelka z kočičího útulku, že si mohou přijet pro kotě.
Malého mourovatého kocourka dvojčata pojmenovala Čaky. Maminka podepsala několik papírů, celá rodina nastoupila do auta a jelo se domů. Věra kýchala a smrkala. Sára se s Čakym mazlila.
Doma už na Čakyho čekal košík na spaní a miska mléka. Kocourek s chutí pil.
Večer už bylo Věře dobře a vzala si Čakyho na chvíli k sobě do postele. Začala se s ním mazlit, ale opět se rozkýchala. Sára se posadila k Věře a zeptala se jí .
,, Jak to, že pořád kýcháš?"
"Nevím, asi jsem chytla rýmu," odpověděla Věra. Sára si vzala kocourka k sobě. Věra celou noc kýchala a smrkala. Dokonce se jí na kůži objevila vyrážka. Maminka u Věry celou noc seděla.
Ráno šly maminka a Věra na alergologii. Po několika hodinách se dozvěděly, že Věra má alergii na kočičí, psí a králičí srst. Znamenalo to, že si nemohou Čakyho nechat. Věra se rozplakala.
Jakmile se tu smutnou zprávu dozvěděla Sára, objala Čakyho a řekla: "Ale já nechci, aby šel Čaky pryč. Mám ho ráda."
Ale Čaky pryč musel. Sára brečela a vztekala se. Nemohla s tím však nic dělat. Tak každý víkend za Čakym chodila do útulku.
Maminka chtěla, aby její dcery byly veselé a koupila každé z nich křečka. Věra byla ráda, že nemá alergii na křečky a pečlivě se o něj starala. Sára se o křečka starala, ale mnohem raději by měla doma Čakyho.
Jednou v sobotu, když byla Sára opět v útulku, tam uviděla malou holčičku, která brečela a stále smrkala. Přistoupila k ní a zeptala se jí na jméno.
" Já jsem Romana," řekla dívenka.
" Já jsem Sára, proč pláčeš?" zeptala se Sára Romany.
"Protože jsem chtěla mít doma kočičku Tinku, ale mám na kočky alergii," odpověděla Romana. Sára dívenku objala a řekla jí:
"Neplač, moje sestra má taky alergii na kočky a chtěla mít doma kocourka Čakyho." Romana se usmála a řekla:
"To jsem ráda, že nejsem sama."
Když přišla Sára domů, řekla Věře, co se jí přihodilo. Potom si hrála s křečkem. Z Věry, Sáry a Romany se staly nerozlučné kamarádky.

Veronika

18. června 2007 v 17:35 krátké příběhy

Veronika

Veronika sesedla z hnědáka Toluse a kývla na svou kamarádku Blanku. Blanka Veronice naznačila, že je čistý vzduch a sesedla z černého Tasmana. Pak se obě dívky pustily i s koňmi po cestě, o které věděly jen ony dvě, na koňskou farmu , kam Tolus s Tasmanem patří. Veronika totiž ke koním nesmí a Blanka, která sem chodí už od svých deseti let, své nejlepší kamarádce nabídla, že jí pomůže.
Tak se Veronika ,,nahlásila" do kroužku výtvarné výchovy, který je každý pátek od tří do pěti odpoledne. Místo do kroužku však chodí Veronika sem a Blanka jí ve všem pomáhá a učí ji všemu, co by měla o koních vědět.
Zadní cestu na farmu si kamarádky za dva měsíce dokonale vychodily a koně už se nediví, že neprochází pod nápisem HARYKOVA KOŇSKÁ FARMA..
Veronika přelezla hbitě plot a otevřela branku, která měla kliku jen zevnitř. Nikdo neví, proč tady ta branka vůbec je, když se nepoužívá.Veronice a Blance se teď ovšem náramně hodila. Tolus prošel brankou dovnitř a hned za ním šli Tasman s Blankou.
,, Za půl hodiny se vrátí Haryk. Musíme s sebou mrsknout," připomněla Blanka a Veronika přikývla.
,,Máš pravdu," řekla a odepnula Tolusovi podbřišník. Za deset minut už kamarádky koně hřebelcovaly v jejich stání. Koně spokojeně přežvykovali slámu a pili vodu.
Pět minut před příjezdem pana Haryka už byly Veronika s Blankou na půli cesty k domovu. Pod kopcem zatočily doleva a mířily ke svému sídlišti.
U večeře se maminka se zájmem zeptala:
,,Co jste dnes v kroužku malovali?"
Veronika rychle hledala odpověď. ,,Dodělávali jsme práci z minula. Ty slunečnice, víš?"
Maminka řekla:
,,Aha," a utřela Veroničině malé sestře Lucce ruku, kterou si zamazala jogurtem.
Tatínek vrhl na Veroniku zvláštní pohled. Veronika si opět vzpomněla na včerejšek.
Když přišla ze školy, doma byl jen rozčilený otec. Chytil Veroniku pevně za ruku a ukázal na její deník.
,,Co to má znamenat?"
,,A co? To je jenom můj deník," dělala Veronika nechápavou. Došlo jí, že táta si deník určitě přečetl - a to je narušování soukromí - a nelíbil se mu odstavec o jejích výletech na Harykovu farmu.Otec se nedal zviklat, otevřel deník na stránce s textem o Tolusovi, Tasmanovi, Jasněnce, Bleskovi a dalších koních a zeptal se ještě důrazněji:
,,Opravdu nevíš? Tak proč nám lžeš? To si myslíš, že jsme všichni hluchý a slepý?"
Pak musela otci slíbit, že to co nejdřív poví mamince a dokud se neumoudří, na farmu nevstoupí ani palcem od nohy. Veronika byla ráda, že jí otec nezakázal stýkat se s Blankou.
Další den byla sobota a Veronika pomáhala své mamince s vařením.
,,Mami, musím se ti k něčemu přiznat," začala. Měla v úmyslu přiznat se ke svým tajným návštěvám Harykovi farmy. Maminka kývla hlavou, jako že poslouchá a Veronika řekla:
,, Promiň mami, že jsem ti to neřekla dřív, ale do toho výtvarného kroužku jsem se nepřihlásila a každý pátek chodím s Blankou na Harykovu farmu ke koním."
Pak se odmlčela a podívala se na matku. Ke svému překvapení nezaznamenala na její tváři známku rozčilení nebo dotčení, tak pokračovala.
,, Víš, mami, chodím tam už od září a za tu dobu jsem se naučila hodně věcí. Umím koně hřebelcovat, krmit, míchat jim krmné směsi, měnit podestýlku a čistit boxy. Taky umím dobře jezdit a nic se mi nestalo. Tolus je moc hodný kůň, nikdy by mi nic neudělal. Mami, já bych byla moc ráda, kdybyste s tátou souhlasili s tím, že bych tam chodila. Pan Haryk by jistě nebyl proti, každá pomocná ruka je dobrá. Mami, prosím."
Maminka se tvářila stále stejně, jako by se jí to netýkalo. Najednou zvedla hlavu a usmála se na Veroniku.
,, Ty se na mě nezlobíš?" divila se Veronika. Maminka odpověděla:
,, Copak se můžu zlobit, když mi tu povídáš o koních tak pěkné věci? Hele, Verunko, já vím všechno už týden. Mluvila jsem s Ilonou a ta mi to všechno řekla."Ilona byla Blančina maminka a s Veroničinou maminkou byly kamarádky. Blanka měla jen matku a kočku Robby.
Veroniku tato zpráva zaskočila, protože si myslela, že Blanka drží pusu na zámek. Dostala na ni vztek, rychle oznámila mamince, že si musí zavolat a už byla pryč.
Ve svém mobilním telefonu hbitě našla Blančino číslo a stiskla zelený telefonek.
,, Ahoj Veru, co potřebuješ?" ozvala se Blanka. Veronika místo pozdravu vyštěkla:
,, Jsi zrádce! Říkala jsi, že to nikomu neřekneš a řeklas."
,, A co jako?"
,, Co jako! Přece koně. Přísahala jsi, že to nikomu neřekneš a řeklas."
,, A komu prosím tebe? Já jsem svý slovo dodržela."Veronika se nestačila divit, že Blanka ještě zapírá.
,, Řeklas to svý mámě a ta to řekla mý, takže budu mít nejspíš pěknej průser."
Veronika už už chtěla stisknou červený telefonek, ale Blanka ještě něco dodala:
,, Tak promiň, máma mě úplně prokoukla, tak jsem jí to vyklopila. Ona říkala, že to nikomu neřekne, ale prostě to nevydržela. Promiň."
Veronika se kousala do spodního rtu a nakonec řekla:
,, Odpuštěno, ale příště si dej bacha."
Pak stiskla červený telefonek. Ulevilo se jí a vrátila se do kuchyně.
,,Mami, zašla bys se mnou k Harykovi? Když mu podepíšeš nějaký papíry, tak už nikdy nebudu muset lhát," prosila Veronika v ložnici rodičů, kam večer za maminkou přišla.
,, Než něco podepíšu, chtěla bych tě vidět na Tolusovi jet. Co tomu říkáš?" navrhla maminka. Veroniku její odpověď zaskočila. Znamenalo to, že by se její maminka musela spolu s ní a s Blankou proplížit na Harykovu farmu.
Veroničino uvažování přetrhl tatínek, který vstoupil do ložnice. Zahleděl se na Veroniku, ta přikývla a špitla: ,, Maminka o tom ví a souhlasí s tím, abych jezdila."
Tatínek Verču krátce pohladil po rameni a řekl: ,, Tak je to správně."
Veronika a Blanka šly v pondělí společně do školy a Veronika Blance všechno pověděla.
,, Páni, to bude něco, až budeme tvou mámu schovávat v boxu u Toluse," chichotala se Blanka.
,, No právě. Bojím se, že nás tam někdo načapá a budeme mít ještě větší malér, než kdyby našli jen mě," strachovala se Veronika.
,, Neboj se, něco už vymyslíme. Hlavně řekni svojí mámě, že ji tam nikdo nesmí vidět. Ona je schopná tam nadšeně vyprávět o podniku, kde pracovala, než odešla na mateřskou."
,, Vždyť já vím."
Ve čtvrtek, když šla Veronika ze školy, zastavil ji muž v modré větrovce a křikl:
,, Nemysli si, že jsme všichni hlupáci!"
Veronika dostala strach, ale i přes to se muži podívala do tváře. A poznala ho. Byl to Harykův syn Šimon.
,, Co chcete?" zeptala se.
,, Co chci?"osočil se na ni.,, Chci, abys bez souhlasu rodičů a vědomí mýho táty už na farmu nelezla. Jasný?"
,,Jo," pípla Veronika a klidila se mu z cesty.
Nešlo jí z hlavy, jak to, že Šimon o ní věděl. Musel ji tam vidět, takže ji mohl vidět kdokoli. Klidně i pan Haryk . Veronika se začala obávat. Jestli ji tam viděl, nemusel už by její svolení od rodičů přijmout.
Potřásla hlavou, aby chmurné myšlenky zahnala, ale nepodařilo se jí to.
Přišel pátek. Veronika, její matka i Blanka nepozorovaně vklouzly na farmu. Blanka šla do sedlovny pro postroje a Veronika vedla svou maminku podél stěny k Tolusovu boxu. Nikdo je neviděl. Vklouzly dovnitř a Verča řekla:
,, Tak mami, to je Tolus, že je krásný?" Tolus natáhl hlavu k Veronice a vzal si od ní kousek mrkve. Pak natáhl hlavu k Veroničině mamince. Ta ho krátce pohladila a radši o krok ustoupila.
V uličce se ozvali kroky.
,, Mami, přikrč se," špitla Veronika a skrčila se, aby ji nikdo z uličky nemohl vidět.
Pak ten někdo promluvil:,, Ahoj Blanko. Přišla ses projet na Tasmanovi?" Byla to Monika, sedmnáctiletá jezdkyně.
,, Čau Moniko. Jo, přišla jsem si zajezdit," odpověděla Blanka. Monika si naštěstí nevšimla, že Blanka nenese Tasmanův postroj, ale Tolusův.
Blanka strčila do Tolusova stání hlavu. ,, Už můžete vstát. Monika je pryč,"řekla. Veronika i její maminka vstaly.
Veronika s Blankou Toluse rychle osedlaly a vyvedly zadní brankou ven. Maminka šla tiše za nimi.
Na louce se Veronika vyhoupla do sedla a zajela s Tolusem zahřívací kolečko. Pak zavolala na maminku:,, Teď se pozorně dívej."
Pobídla Toluse do cvalu a namířila si to ke spadlému stromu, který tu sloužil jako překážka
,, Vždyť sletí!" vykřikla Veroničina matka.
,, Neboj se teto, nesletí," uklidňovala Blanka Veroničinu maminku.
A Veronika opravdu nesletěla. Spolu s Tolusem se ladně přenesla přes překážku a hbitě zpomalila. Pak klusala přes klády a nakonec přiměla Toluse k úkloně, kterou dlouho trénovala. Maminka se usmívala.
Náhle z křoví vylezl pan Haryk a tleskal. ,,Bravo!" volal. Veronika i Blanka zkoprněly. Pan Haryk ale začal s vysvětlováním sám.
,, Vím o vašem tajném ježdění už pěkně dlouho a vždycky vás pozoruji. Veroniko, ty máš talent,"vysvětlil.
,, A vy se na mě nezlobíte? Jako, že jezdím bez povolení?" divila se Veronika.
,, Jo, zlobím, ale jde ti to. Vidím, že tady máš maminku. Tak to povolení hned vyřídíme," usmál se pan Haryk.
Do kanceláře přišel i Šimon a Veronika na něj s radostí udělala dlouhý nos.
… Takže teď tráví Veronika každou volnou chvíli na farmě s Blankou a …s vlastním trenérem, který ji připravuje na závody.
(třináct let)

Můj velký sen

17. června 2007 v 19:12 o mně

Co je mým velkým snem?

Už od té doby, co jsem se naučila psát (takže zhruba na konci první třídy), píšu samé alespoň krátké příběhy. Třeba posledně jsem se příšerně nudila při chemii, tak jsem vyškubla dvojlist a začala jsem psát příběh. Mnoho z takových příběhů, které napíšu někde jen tak z nudy, často někde ztratím nebo je někam založím s tím, že jsou podivné. Mám pak velkou radost, když je někdy objevím, přečtu si je a zjistím, že se mi vlastně líbí.
Stává se, že se o téhle své zálibě před někým rozpovídám a jeho to hrozně zajímá a hned si chce něco mého přečíst. Zatím všem, co si nějaký můj příběh přečetli, se líbily. Například před letošními Velikonocemi jsme jeli s rodinou k dědovým známým, kde probíhal masopust a právě ten den byl průvod. Ten dědův známý mě uvítal se slovy: ,,Ty jsi ta spisovatelka, že jo?"
Prý jsem toho pána viděla, když jsem byla menší. Já si ho vůbec nepamatovala, ale on mě znal jako spisovatelku.
Myslím, že je dost velká škoda, když se všem mé články líbí a nikdo s tím nic neudělá.(Stejně si myslím, že kariéra každého člověka záleží na známých.) Tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám sama. Mým velkým snem je stát se slavnou spisovatelkou, jejíž knihy by lidem něco přinesly. Kéž by tento blog někoho zaujal a ten někdo se mi rozhodl pomoct. A pokud právě vy nevíte, jak byste mi mohli pomoct, napište mi něco do komentářů (to bude pro mě znamení, že vás můj blog zaujal.) a povězte o mém blogu jiným lidem.

Mimochodem, četli jste někdo knihu Báro, nedej se! od Vlasty Svobodové? Jestli ano, tak určitě pochopíte, proč bych chtěla napsat alespoň tak pořádnou knihu, jako je tahle. Je tak krásně napsaná, že jsem u ní brečela i se smála. Takhle bych jednou chtěla umět psát.

Hlavně si prosím nemyslete, že se chci vychloubat. To vůbec ne. Jen bych si ráda splnila svůj velký sen.

Děkuji.

Zpěvačka

16. června 2007 v 20:49

Zpěvačka

Z pokoje mé sestry Zuzky se ozývá krásný zpěv. Vešla jsem dovnitř. Zuzka poslouchala kazeťák a zpívala do mikrofonu. Její zpěv se nahrával na kazetu.
"Proč nahráváš svůj zpěv? Máš strach, že dostaneš kašel?" zeptala jsem se Barbie Zucky, své sestry. Ona vypnula magneťák a řekla:
"Dnes večer zpívám v Peach pitu po setmění." Pochopila jsem jí. Peach pit po setmění je senzační klub. Má sestra v něm občas vystupuje.
"A teď bych na pódiu rád uvítal Zuzku," řekl David. Zuzka přišla na pódium a pozdravila diváky. Potom začala zpívat. David si šel sednout za Donnou. Sedím s nimi
u stolu. Zuzka zpívá moc krásně. "hello, baby. Hello baby!
I Love you! Tvoje kočka stojí tady a zná píseň úžasnou!" Když dozpívala, všichni jí tleskali. I já.
(devět let)



Velikonoční ovečka

16. června 2007 v 20:45

Velikonoční ovečka


Jablunkov je u Moravskoslezských Beskyd a v těchto končinách se chovají ovce. Blíží se 12. dubna a třicetiletý pan Mrkvička shání velikonoční ovečku. Konečně ji našel, malou roztomilou ovečku Dáju. Když bylo 12. dubna, pan Mrkvička si oblékl kroj a ovečce pověsil na krk zvoneček, na ocásek jí dal stužku a na nohy také. Vzal si pomlázku a už šli. Pan Mrkvička zvonil. A až děvčatům našupal, mohli si pohladit Dáju. Za chvíli už ovečku obdivovala celá ulička. Najednou se všichni rozešli.
"Kam jdete lidi? Pojďte si ještě pohladit velikonoční ovečku," volal zoufale pan Mrkvička. Kolem nich běžel chlapec a pan Mrkvička se ho zeptal:
"Kam všichni běžíte?"
"No přeci podívat se na velikonočního zajíčka," povídá chlapec. Pan Mrkvička se podíval na dvorek paní Douškové a vše pochopil. V tom dostal báječný nápad.
"Uvolněte místo pro kamarádku velikonočního zajíčka," říkal pan Mrkvička. Dal ovečku Dáju do ohrádky za zajíčkem. Všichni byli rádi ještě víc. Obzvlášť, když zajíček vyskočil Dáje na záda a cinkal jí se zvonečkem.
(devět let)

Psům vstup zakázán!

16. června 2007 v 20:41

Psům vstup zakázán!


Sourozenci Lenka a Michal bydlí v Ústí nad Labem. Nedávno dostali štěňátko. Je to černý knírač a jmenuje se Aron. Teď je červenec a Lenka, Michal, jejich rodiče a Aron jsou na koupališti.
"Michale, zabal se do ručníku, ať nenastydneš," strachuje se maminka. Lenka Michalovi hodila ručník. Aron do ručníku šťouchnul, aby na něj Michala upozornil. On se rychle zabalil.
"Tati, myslíš, že by Aron mohl jít do bazénu?" zeptala se Lenka.
"Můžeš to zkusit," odpověděl jí tatínek. Lena vzala Arona do náruče a šla s ním do vody. Pejsek hned začal plavat. V tom slyšeli pískat plavčíka. Aron se lekl a vyskočil z vody. Plavčík ho vzal a někam odnesl. Lenka se za ním rozběhla. Michal odhodil ručník a běžel také. Plavčík zmizel i s Aronem v kabince pro personál. Děti bušily na dveře až jim otevřela nějaká paní.
"Co potřebujete děti?" ptá se mile.
"Jeden plavčík nám vzal Arona, naše štěně," vysvětluje Lenka.
"Ten chlap měl zrzavou bradku," řekl Michal.
"To bude určitě Leoš. Leo! Prý jsi těmhle dětem vzal štěně," volala paní. Plavčík přišel
a řekl:
"Ten lotr je váš? Příště ho do bazénu nepouštějte, mohlo by vás to mrzet!" Leoš vrátil dětem psa a už to bylo v pořádku. Jen tatínek se moc neradoval, protože mu maminka vyhubovala, že navádí děti k takovým lumpárnám.
"Příště budu moudřejší," řekl tatínek i když si tím moc jistý nebyl.
(devět let)

Čtyři kamarádi na farmě

14. června 2007 v 18:30

Čtyři kamarádi na farmě

Ve městě Brno je čtveřice dětí. Jsou to Jakub a Lucka (sourozenci) a jejich kamarádi Tomáš a Martina. Jsou to nejlepší kámoši a znají se už sedm let.
Lucčin tatínek vede farmu koní a proto by se tam mohli jít podívat. Šli lesem a uviděli malého vystrašeného pejska. Byl to malý bílý pudl. Martina se koukla na známku a tam bylo napsáno: Cemrik - Rudolf Bazala.
"Ten pejsek někomu patří," řekla Martina.
"Vezmeme ho na farmu a dál se uvidí," rozhodl Tomáš. Jakub vzal Cemrika do náruče a šli. Došli až k červené tyči, kde bylo napsáno: KOŇSKÁ FARMA PANA TABÁŠKA. Tam je zastavil nějaký chlap.
"Co tady vopruzujete. Koukejte vypadnout!"
"Pane Doubek, já jsem Lucka, dcera vašeho šéfa. Kámoši si chtějí prohlídnout farmu," vysvětluje Lucie.
"Tak to řeknu rovnou. Vstupte," řekl hlídač. Lucčina tatínka našli hned. Zrovna hřebelcoval hnědáka. "Ahoj. Dobrý den," pozdravily děti.
"Co to máte za bafíka?" zeptal se pan Tabášek a čupl si k Cemrikovi.
"Našli jsme ho v lese. Byl dost vystrašený," řekl Tomáš. Pan Tabášek si prohlídl známku a řekl. "Toho Rudolfa znám. Vede koňskou farmu jako já. Nedávno mně prodal jednoho grošáka."
Děti se zaradovaly.
"Nechcete se svést, když už jste tady?" nabídl pan Tabášek.
"Jen jestli nespadneme," strachoval se Jakub. Martina a Jakub měli bílé koně, Lucka černého Bleska a Tomáš krásného plaváka. Pan Tabášek si osedlal grošáka od pana Bazaly a mohli jet. Pan Tabášek říkal dětem co mají dělat, aby koně zvládli. Jakubovi se zatočila hlava a pustil uzdu. Když kůň ucítil, že je volný, vzepjal se. Jakub spadl rovnou do potoka. Všichni seskočili z koní a společně ho vytáhli z vody. Jakub měl zavřené oči a vykašlával vodu. Pan Tabášek s ním třásl jak mohl a Jakub se konečně probudil.
"Jsi v pořádku?" ptal se pan Tabášek.
"Už je to dobrý tati," odpověděl Jakub. Už nechtěl jet dál a tak se s běloušem vrátil na farmu za Cemrikem. Ostatní pokračovali v jízdě. Když se vrátili, pan Tabášek řekl:
"Vy se vraťte domů a já vrátím panu Bazalovy Cemrika." Děti tedy šly a cestou jim Jakub vyprávěl co se dělo na farmě.
,,Jeden kůň chtěl pokopat Cemrika, ale já se mu postavil. ….."
(devět let)

kdo jsem

14. června 2007 v 18:17 o mně

Kdo jsem?

Jmenuji se Radka a je mi skoro čtrnáct let. Ráda poslouchám hudbu, čtu, chodím ven s kamarády a také píšu příběhy. Také ráda zpívám. Mám ráda modrou a bílou barvu, svou rodinu, kamarády a zvířata - hlavně koně.
Kam půjdu na střední školu, to ještě nevím. Vím ale, že chci jít na vysokou školu na žurnalistiku. To proto, že bych se chtěla stát spisovatelkou. Doufám, že mi tento blog pomůže, abych nemusela čekat, až dostuduju.