na Blog.cz

Tablo visí, písemnou maturitu mám za sebou, a když jsem si přečetla definici frusrace, celkem to vystihovala můj pocit z přípravy na ústní maturitu. To vše jsou nejspíš známky toho, že se mě gympl už vážně hodlá zbavit.

Abych řekla pravdu, ani jsem si ještě neuvědomila, že mám část maturity za sebou. Zajímá vás, jaké to bylo?

Češtinu jsem měla vyšší úroveň, jak už jsem párkrát psala, a test mi připadal jednodušší než všechny, co jsme psali jako cvičné, i když o jedné blbé chybě už vím. Téma na slohovou práci se dá z deseti zadání vybrat dobře, a tak jsem psala recenzi na mou kultovní knihu, tedy Hostitele. Mně se to líbilo, jen doufám, že to skutečně byla recenze, a mrzí mě, že už ten text nikdy neuvidím a nebudu mít možnost dát ho na blog.

Následující den mě čekala angličtina. Poslech i test, tady už tedy základní úroveň, mi připadaly dobře zvládnutelné a místy i zajímavé. V další části jsme psali dopis a e-mail, celkem jsem škrtala a mnohokrát přepočítávala slova, než jsem byla spokojená, ale myslím, že jsem to mohla napsat lepší. Teď už to nezměním, nějak to dopadne. Ještě že se mi před písemkami dostalo uvolnění v podobě čarodek a prvního máje s Benjim:)

Zbývá ještě udělat zázrak a naučit se ve zbývajícím čase témata k ústní maturitě. Držte mi palce;) Alex

Megan se trhaně nadechla a Jack tak poznal, že už je konec jejího tranzu.

"Co je? Proč jsi zastavil?" ozvala se Megan. Když Jack uviděl nechápavý výraz v jejích krásných očích, upustil od úmyslu říct jí pravdu.

"Ehm…začal jsem usínat, musel jsem na chvíli zastavit. To nic, pojedeme dál, benzínka už nemůže být daleko," zalhal. Megan přikývla a počkala, až se znovu rozjedou. Pak naznačila plácnutí se do čela a řekla: "Jacku, teď jsem si vzpomněla, kam jsme měli s Kevinem namířeno! Jeli jsme do hotelu Archic, Kevin se tam měl setkat s nějakými obchodními partnery, ale cestou jsme se pohádali a Kevin mě vyhodil z auta."

"Kevin, jo? Jak ti mohl něco takového udělat? Copak neviděl, že ses z té silnice nezvedla?" spustil nechápavě Jack. Jeho sice provázela nějaká zlá síla, ale aspoň se s ní osobně nesetkal a už vůbec to nebyla jeho přítelkyně. Megan má za přítele surovce a klidně si to nechá líbit. Jistě, nic o tom nevěděl, třeba je v tom něco víc, třeba Kevin drží ubohou Megan něčím v šachu.

Megan smutně sklopila hlavu a promluvila: "S Kevinem to není snadné, rozčílí ho každá hloupost a pak už neudrží vztek na uzdě. Je lehké ho soudit podle činů. Prostě se řekne, že je krutý, ale on umí být i milý. Když dělám, co chce, a jsem k němu vstřícná, je vstřícný i on." Jack nevěřil svým uším, jak toho muže hájila. To přece vůbec nemá zapotřebí. Žena jako ona by mohla mít na každém prstě deset mužů. On sám by byl vypustil duši, kdyby směl s Megan sdílet život.

"Je mi tě moc líto, Megan, neuraž se, ale někdo jako Kevin si tě nezaslouží," řekl Jack. Megal se ušklíbla: "To neslyším poprvé."

"Víš co?" povzdychl si Jack. "Dovezu tě do toho hotelu, jestli chceš." Megan se na Jacka oslnivě usmála a vděčně pravila: "To by od tebe bylo moc laskavé. Moc lidí by to neudělalo, ale ty jsi úžasný. Dlouho jsem nepotkala někoho tak hodného, jako jsi ty." Jacka Meganina slova přímo hladila na srdci a šeptala mu, že by u ní přece jenom mohl mít alespoň nějakou naději. Pak ucítil na své ruce, kterou svíral řadicí páku, jemný dotek ženské dlaně. Dýchání mu najednou dělalo potíže.

Stará silnice vedla suchou pustinou stovky kilometrů do neznáma, přesně jak to Jack potřeboval. Potřeboval cítit tu volnost a nekonečnost světa. Potřeboval vědět, že má spoustu možností, kam utéct. Po pěti letech se mu vrátily ty divné sny. Honili ho v nich rudoocí lidé s děsivými zvětšenými řezáky, a pokud ve snu včas neumřel nebo ho někdo neprobudil, začali se do něj zakousávat po celém těle. Cítil to a velmi dobře. Celé tělo ho pak pálilo, jako by ty kousance byly skutečné.

Nejenže se mu vrátily sny, kterých se v patnácti letech s velkým úsilím zbavil, ale ještě se u něj začaly objevovat náhlé nezdůvodnitelné zimnice. V jednu chvíli si myslel, že musí mít omrzliny, a za chvíli už byl jako v peci. Když už to trvalo tři měsíce, zoufalá matka mu vtiskla do dlaně klíčky od auta a naléhavě řekla: "Nevím, co to je, ale brzy se to ukáže, najde si tě to, tohle všechno jsou jen příznaky, jakási varování. Musíš před tím utéct, Jacku, odjeď hodně daleko, aby tě to nemohlo dostihnout." Jack ji poslechl. Sedl do svého auta s plnou nádrží a vyjel na silnici. Jel, snažil se nevnímat, co se děje kolem něj, a zastavoval jen v nutných případech na toaletu a na jídlo. Nejprve cítil úzkost a myslel si, že je hloupost takhle utíkat, ale druhý den jízdy změnil názor. Cítil volnost, svobodu, cítil se oproštěn od toho všeho.

Začínalo se stmívat. Jack stáhl okýnko a užíval si větru vlajícího mu do obličeje a vlasů. Konečně věděl, že je to za ním. Ať už to bylo cokoliv, ujel tomu a může zase normálně žít. Úžasná euforie!

Ujel asi dalších pět kilometrů, když v tom si všimnul podivného velkého fleku uprostřed silnice. Jak se k němu přibližoval, zjistil, že to není žádný flek, nýbrž člověk. Zastavil, vystoupil z auta a přišel až k ležícímu člověku. Byla to mladá žena. Ležela na asfaltu oblečená pouze v kalhotách a tílku a dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej.

"To není dobré," pomyslil si Jack a okamžitě se sehnul k ženě, aby se jí na krku pokusil nahmatat puls. Nebylo to nic platné, protože byl tak rozrušený, že cítil akorát vlastní tep v konečcích prstů. Přestal s nahmatáváním tepu a odhrnul ženě vlasy z obličeje. U úst měla zaschlou krev a slabě dýchala. Jack nikdy moc nedával pozor při lekcích první pomoci, protože si myslel, že ji nebude potřebovat, ale jedna poučka mu přece jenom uvízla v paměti. Zprůchodnit dýchací cesty. Vzal ženu za ruku a za bok a šetrně ji otočil na záda. Aniž by to zamýšlel, v rychlosti si ji prohlédl a musel uznat, že je nebývale krásná. Měla štíhlou postavu, ukázkový dekolt a obličej jako zdařilá sochal italského umělce.

Jack natáhl ruce k ženině hlavě, opatrně ji zaklonil a tlakem na dolní čelist jí otevřel ústa. Srdce mu divoce bušilo, jak se bál, aby nezklamal. Naštěstí neuběhlo ani pět vteřin a žena se vědomě nadechla, až se její plné rty zachvěly. S výdechem otevřela modré oči a zmateně se podívala na Jacka. Tomu se neskutečně ulevilo. Ona žije!

"Kolik prstů vidíš?" zeptal se na zkoušku a zdvihl ukazováček s prostředníčkem.

"Dva, nejsem pitomá!" vyjela na něj žena a probodla ho ostrým pohledem. Ačkoliv byla naštvaná, její hlas způsobil, že se Jackovi rozběhlo mrazení podél páteře.

"Promiň," vysoukal ze sebe Jack omluvu, "ale většina lidí jen tak nelehává na silnici. No nic, jak se jmenuješ?"

"Megan," odpověděla žena a pomalu se posadila.

Ač se to nezdá, je přede mnou poslední školní týden a páteční poslední zvonění bude naše. Mám strach z toho, jak se zvládnu naučit na maturitu, ale nebudu to tu opět rozebírat.

Jestli si ještě vzpomínáte, že jsem se o jarních prázdninách zúčastnila zkoušek PET z anglického jazyka, mohlo by vás zajímat, jak jsem dopadla. Dopadlo to dobře, mám 91%.

Popravdě, ani ten konec školního roku nezvládám vstřebat, protože ještě pořád se musím soustředit na zkoušení a vypracovávání maturitní otázek. Dnešek byla výjimka.

K maturitnímu ročníku neodmyslitelně patří tablo. Jeho téma jsme dohodli v podstatě na poslední chvíli, protože jsme celkem nerozhodná a svým způsobem líná třída, a dokud někdo průbojnější nezavelí, ostatní to nechávají být. Přiznávám, patřím mezi ty ostatní a vyhovuje mi to. Takže jsme si nakonec odsouhlasili 30. léta a dnes došlo na fotografování.

Bylo to strašně fajn! My holky jsme se namalovaly tak, že by se za to nemusela stydět žádná zaměstnankyně nevěstince, a samozřejmě nechyběla rudá rtěnka. Navlékly jsme se do nejrůznějších šatů a košilí, nasadily si klobouky, ovázaly se šátky a boa z peří a pečlivě si upravily vlasy. Do ateliéru jsme šli po skupinkách, já byla v té poslední a bála jsem se, že fotografka už bude nevrlá, ale bylo to právě naopak. Přístup fotografky i jejího kolegy byl hrozně příjemný. Půjčili nám rekvizity, naaranžovali nás a krásně nafotili. Už se těším na tablo!

P. S. : Stužkovák v sedmdesátých letech, tablo ve třicátých. Kdo ví, co by se z toho vyklubalo, kdybychom měli na škole setrvat ještě pár let.

Příběh o milé Elinor a nadšeně naivní Marianně byl pěkný, ale trochu mě to nudilo. Film jsem neviděla, ale prý je dobrý.

Knihu o Elizabeth Bennetové, jejích čtyřech sestrách a panu Darcym jsem si oblíbila. Najdeme tu roztomilé a romantické zápletky stejně jako ty překvapivé. Film je pěkný, ale knize se nevyrovná.

Samostatný článek zde.

Na to, že tento román patří do klasicistní literatury, četl se tzv. sám. S jeptiškou Zuzanou jsem naprosto soucítila a hrůzy, které si v klášteře prožívala, se mi promítaly do snů. Příběh je poutavý a má zajímavé okolnosti vzniku. Jde totiž o román v dopisech, které fiktivní Zuzana (ve skutečnosti dám Diderot) psala skutečnému šlechtici.

Klasicistní drama, které má spád i vtip, klidně bych na Tartuffa vyrazila do divadla.

Být, či nebýt? Kdo by tuto větu neznal. Na této hře mi bylo nejsympatičtější, jak na konci téměř všechny postavy zemřely:). Hamlet chtěl pomstít vraždu svého otce, to je jasné, ale proč se kvůli tomu choval jako blázen, to jsem zrovna nepobrala.

Jestli jste viděli film 10 důvodů, proč tě nenávidím, tak filmová Kat je oproti knižní Kateřině učiněný andílek. Není divu, že ji žádný nápadník nechce a všichni se ohlíží za její mladší sestrou Biancou. A pak přijde Petruccio a Kateřinu zkrotí, až se z ní stane ta nejposlušnější manželka. Opravdu jsem se pobavila.

Když byli Heathcliff a Kateřina dětmi, kniha měla spád a vcelku mě i bavila, pak vyrostli a byla to nuda, ale pak měli děti a zase bylo o co stát. Pokud jde o příběh, je celkem zajímavé sledovat, jaké intriky Heathcliff vymyslí, ale některé pasáže bych si naopak odpustila.

Mimochodem, podle mě Emily píše líp než její sestra Charlotte. U její Jany Eyerové jsem vydžela sotva čtyři kapitoly.

(Úvaha)

Rodiče svým dětem čtou pohádky, aby je naučili rozlišovat dobro a zlo. Každé dítě sympatizuje se statečným chasníkem, který zabije draka, zachrání princeznu a stane se králem. Je to hrdina, koná dobro a dostane za to zaslouženou odměnu. Stejně tak animovaní hrdinové jak batman, superman nebo Lucky Luck. Zachraňují lidské životy a zabraňují zločinům. Jenomže dítě jednou vyroste a bude muset žít ve světě, kde nejsou draci ani nemotorní zloději v pruhovaných oblečcích. Zlo se umí rafinovaně skrývat. Co potom? Bylo všechno to, co se dítě učilo od superhrdinů zbytečné? Nebo jsou i v tomto světě hrdinové, kteří se dokážou vypořádat se zlými silami?

Beze sporu se setkáváme s jednáním, které bývá považováno za hrdinské. Obdiv si zaslouží lidé, kteří kupříkladu zachrání tonoucího člověka nebo vyvedou spoluobčany z hořícího domu. Příliš nezmiňovaným, a přesto podstatným hrdinstvím je zastání.

Bohužel se to příliš často nestává. Lidé si zvykli starat se jen sami o sebe, a tak může docházet i k přepadením uprostřed města za bílého dne. Většina lidí se nechce do ničeho zaplést, pravděpodobně se bojí, že by se jim mohlo něco stát. Tím spíše můžeme jedince, kteří riskují vlastní kůži a nebojí se zasáhnout, nazvat hrdiny.

Jenomže zlo je zákeřné a nepřichází pouze v lidské podobě. Mnohdy ho nevidíme, někdy ani netušíme, že je s námi na každém kroku. Ohrožují nás nemoci, které jsou velmi těžko léčitelné nebo dokonce smrtelné. Ale když se podíváme do historie, můžeme vidět, že na tom lidstvo bylo dříve ještě hůř. Byli to také hrdinové, kdo jim pomohl různé nemoci porazit. To díky vědcům a lékařům dnes máme antibiotika, rentgeny, laserové operace, protézy končetin a mnoho dalších prostředků, jež nám zachraňují a zlepšují životy. Je nesporné, že práce hrdinů v bílých pláštích ještě zdaleka neskončila. Existují nemoci, proti nimž dosud nebyl vyvinut lék, ale můžeme se spolehnout, že hrdinové dělají, co je v jejich silách.

Hrdinové našeho světa nepadají elegantně volným pádem z mrakodrapů, nemají hodinky se všemi vymoženostmi světa, a dokonce často neznáme jejich jména, ale jsou stejně, ba i víc důležití jako supermani, batmani nebo Bondové. Jsou tu, aby nám pomáhali a starali se o lepší zítřky. Na nás je, abychom je dokázali ocenit a co víc, třeba se k nim i přidali. Vždyť každý dobrý skutek se počítá.

Shrbený starý sluha se choulil do kabátu prožraného od molů. Stál před bránou malého, ale majestátně vyhlížejícího hradu a jednu ruku, v níž třímal lucernu, držel nataženou. Škaredil se do škaredého počasí mrazivé lednové noci. Psa by ven nevyhnal, ale on zde čekal už dobrou půlhodinu. Hrabě, jeho pán, si dnes přiveze nevěstu.

Konečně se v dáli na cestě ze zmrzlého bláta objevil hraběcí kočár. Sluha pookřál, že jeho utrpení na mraze se chýlí ke konci. Vzápětí se zase zamračil. Pán se k němu nechoval nikdy přívětivě, jen mu dával úkoly. Nebylo o co stát, jenže byl už starý a nové místo by nesehnal. Snad bude jeho nová paní přívětivější.

Kočár zastavil před hradem, koně zuřivě vyfukovali z nozdech teplý vzduch. Kočí seskočil z kozlíku a otevřel dvířka. Z kočáru vystoupil hrabě v honosném oděvu. Mírně zšedlé vlasy mu vylézaly zpod baretu, kabát obepínal jeho mohutnou postavu. Sluha se mu uctivě poklonil. Pak vystoupila i novopečená paní hraběnka Lorelei. Byla celá schovaná v plášti z jemné modré látky, vykukovala jí pouze špička nosu a brady.

V doprovodu sluhy, který jim svítil na cestu, vstoupil hraběcí pár do hradu. Lorelei si sejmula z hlavy kápi a okamžitě pokorně sklopila oči. Byla příliš mladá, pěkná, něžná. Vedle mohutného neohrabaného hraběte vypadala docela jako dítě.

"Vítejte doma, hraběnko," prohlásil hrabě a políbil manželce ruku.

"Děkuji, pane, budu zde po vašem boku jistě spokojená," odpověděla Lorelei a rozhlédla se po dlouhé i široké chodbě, na jejímž začátku stáli. Sluha ani nedutal.

"Chtěl bych vás hned ze začátku na něco upozornit," řekl hrabě a počkal, až k němu Lorelei zvedne dychtivý pohled. Potom pokračoval: "Hrad je vám plně k dispozici a služebnictvo vás bude poslouchat na slovo. V této chodbě je třináct dveří a za nimi třináct komnat. Do dvanácti z nich máte vstup volný, smíte je kdykoliv navštívit, avšak jedny dveře pro vás budou od dnešního dne uzavřeny. Nepokoušejte se jimi projít, drahá Lorelei." Lorelei přikývla: "Je-li to vaše přání, ráda je splním, můj pane." Jakkoliv se jí to zdálo podivné, byla naučená poslouchat. Poslechla své rodiče a podvolila se k výhodnému sňatku. A teď bude poslouchat svého manžela. Je to její povinnost, její ctnost.

"Jste unavená?" zeptal se hrabě.

"Ano," povzdychla si, "ta cesta v noci mě vysílila."

"Zajisté," pokýval hrabě hlavou," sluha vás doprovodí do vaší komnaty. Vše je tam pro vás připraveno. Dobrou noc."

"Dobrou noc," odvětila Lorelei a následovala starce s lucernou do patra po chladných kamenných schodech.

Ahoj! I když jsem se zase nějakou dobu neozvala, jsem ráda, že na můj blog chodíte a čtete si, obzvlášť komentáře u Na vlastní pěst mě potěšily. Není nad to mít hodnocení ostatních.

Pokud jde o mě, tak jsem měla jarní prázdniny a strávila jsem je poměrně pestře. Vypracovávala jsem maturitní otázky, i když jsem samozřejmě nestihla, co jsem potřebovala, ale s tím jsem ani nepočítala. Taky jsem byla ve škole :D. Jo, už je to tak. Skládali jsme zkoušky PET z angličtiny a pak jsem ještě jela na národní srovnávací zkoušky, to kvůli vysoké škole. Tak uvidím, jak to všechno dopadne.

Ovšemže jsem si vyhradila i čas na Benjiho, to by jinak ani nešlo. Jenže rychle to uteklo, zase je tu škola a termín maturity za čím dál menší počet otočení v diáři. Psaní mi schází. Až mě zase přepadne nějaký akutní nápad, buďte si jistí, že vám tady pak přistane výsledek :) Tak zatím. Alex

Bylo pozdě. Když mě našli, bylo už pozdě. S námahou jsem se bránila mrákotám, abych se ještě chvíli mohla dívat do Andrejových očí.

Co jsem si myslela? Že na to stačím sama? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu jít sama po těch pašerácích? Chtěli jsme je dostat společně. S Andrejem, s mou tetou a strýčkem a s Katkou. Jenže já, bývalá detektivní vyšetřovatelka, jsem si myslela, že to svedu líp sama.

Ani jsem se nestačila bránit, když mě jedna z těch goril praštila do zad a druhá mi bodla nůž do břicha. Ve snaze o poslední záchranu jsem sahala po mobilu, ale samozřejmě mi ho vyrazili z ruky a jejich šéf, ten nechutný slizoun, ho rozdrtil patou své boty. Dokončili přebírku pašovaných starožitností a ujeli. Nebylo moc chytré mě tu nechávat, ještě jsem dýchala, a kdyby sem někdo zabloudil, chraplavým šepotem bych mu dokázala sdělit totožnost mých vrahů. Ale kdo by sem chodil? Je to tak zapadlé místo, že mě tu klidně mohli nechat, dokud nechcípnu, a pak se vrátit pro moje tělo, aby ho zakopali někam pořádně hluboko. Zahladit stopy, zničit důkazy.

Byli jen čtyři lidé, kteří se mohli dopídit toho, kde jsem. Neozývala jsem se jim, Andrej tušil, že jsem šla do akce na vlastní pěst, a navíc všichni sledovali pohyb našich pašeráků. Našich grázlů č. 1.

Dřív nebo později zjistí, že tu jsem, přijdou, uklidňovala jsem sama sebe. Ale zvládnou to dřív než ty dvě gorily?

Tlačila jsem si na ránu dlaní, abych si prodloužila svůj pobyt mezi živými. Věděla jsem, že je konec. Možná snad kdyby se teď hned zjevila sanitka. Jenže to se nestane.

A pak jako ve snu se objevili. Andrej, Katka i mí drazí příbuzní. Věděli, že je zle, Katku to přimrazilo na místě. Začala jsem upadat do bezvědomí a má dlaň už nedokázala tlačit na díru v mém mladém těle.

"Ne, ne, Val, podívej se na mě," zazněl odkudsi Andrejův vyplašený hlas. Zmobilizovala jsem energii z celého těla a poslala ji očím, aby se ještě na chvíli otevřely. Andrej se na mě díval a plakal. Jeho oči prosily. Ne mě. Boha, nebe, peklo, Satana.

"An-" pokusila jsem se ho oslovil, ale šlo to velmi ztuha.

"To nic," uklidňoval Andrej mě i sebe a tiskl mi na ránu vlastní ruce. "Mirek už volá záchranku. Jen to ještě chvíli vydrž."

Už jsem nemohla. Tohle už jsem nemohla vydržet. Tu úplně poslední sílu jsem věnovala ústům a hlasivkám.

"Zvládnete to. Dostaňte je. Sbohem," vyšlo z mých rtů a život ze mě vyprchal. Poslední, co jsem cítila, bylo Andrejovo pevné objetí. Vlastně to byl dobrý konec. Co víc bych si mohla přát, než umřít v milovaném objetí?

"Nerozsvicuj, pálí to do očí," namítla. Stáhnul tedy ruku z vypínače.

"Co budeme dělat? Jsi unavená, chceš jít spát?" otázal se.

On sám si nepozorovaně zdřímnul už v kině, takže teď neměl na spánek ani pomyšlení.

"Já a unavená?" zachichotala se.

"Tak promiň," pokrčil omluvně rameny.

Využila toho, že ve tmě narozdíl od ní neviděl na krok, a přiblížila se těsně k němu.

Dýchla mu do tváře a nahmatala horní knoflík jeho košile, přímo u límce.

"Neškrtí tě to?"

"Trochu."

"Trochu?"

"No, vlastně dost." Do tváří se mu vehnala krev.

Musela se tomu usmát.

Natáhla se k jeho uchu: "Pomůžu ti, jo?"

Políbil ji zlehka do vlasů a zašvitořil: "Tmá má něco do sebe."