na Blog.cz

Bylo pozdě. Když mě našli, bylo už pozdě. S námahou jsem se bránila mrákotám, abych se ještě chvíli mohla dívat do Andrejových očí.

Co jsem si myslela? Že na to stačím sama? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu jít sama po těch pašerácích? Chtěli jsme je dostat společně. S Andrejem, s mou tetou a strýčkem a s Katkou. Jenže já, bývalá detektivní vyšetřovatelka, jsem si myslela, že to svedu líp sama.

Ani jsem se nestačila bránit, když mě jedna z těch goril praštila do zad a druhá mi bodla nůž do břicha. Ve snaze o poslední záchranu jsem sahala po mobilu, ale samozřejmě mi ho vyrazili z ruky a jejich šéf, ten nechutný slizoun, ho rozdrtil patou své boty. Dokončili přebírku pašovaných starožitností a ujeli. Nebylo moc chytré mě tu nechávat, ještě jsem dýchala, a kdyby sem někdo zabloudil, chraplavým šepotem bych mu dokázala sdělit totožnost mých vrahů. Ale kdo by sem chodil? Je to tak zapadlé místo, že mě tu klidně mohli nechat, dokud nechcípnu, a pak se vrátit pro moje tělo, aby ho zakopali někam pořádně hluboko. Zahladit stopy, zničit důkazy.

Byli jen čtyři lidé, kteří se mohli dopídit toho, kde jsem. Neozývala jsem se jim, Andrej tušil, že jsem šla do akce na vlastní pěst, a navíc všichni sledovali pohyb našich pašeráků. Našich grázlů č. 1.

Dřív nebo později zjistí, že tu jsem, přijdou, uklidňovala jsem sama sebe. Ale zvládnou to dřív než ty dvě gorily?

Tlačila jsem si na ránu dlaní, abych si prodloužila svůj pobyt mezi živými. Věděla jsem, že je konec. Možná snad kdyby se teď hned zjevila sanitka. Jenže to se nestane.

A pak jako ve snu se objevili. Andrej, Katka i mí drazí příbuzní. Věděli, že je zle, Katku to přimrazilo na místě. Začala jsem upadat do bezvědomí a má dlaň už nedokázala tlačit na díru v mém mladém těle.

"Ne, ne, Val, podívej se na mě," zazněl odkudsi Andrejův vyplašený hlas. Zmobilizovala jsem energii z celého těla a poslala ji očím, aby se ještě na chvíli otevřely. Andrej se na mě díval a plakal. Jeho oči prosily. Ne mě. Boha, nebe, peklo, Satana.

"An-" pokusila jsem se ho oslovil, ale šlo to velmi ztuha.

"To nic," uklidňoval Andrej mě i sebe a tiskl mi na ránu vlastní ruce. "Mirek už volá záchranku. Jen to ještě chvíli vydrž."

Už jsem nemohla. Tohle už jsem nemohla vydržet. Tu úplně poslední sílu jsem věnovala ústům a hlasivkám.

"Zvládnete to. Dostaňte je. Sbohem," vyšlo z mých rtů a život ze mě vyprchal. Poslední, co jsem cítila, bylo Andrejovo pevné objetí. Vlastně to byl dobrý konec. Co víc bych si mohla přát, než umřít v milovaném objetí?

"Nerozsvicuj, pálí to do očí," namítla. Stáhnul tedy ruku z vypínače.

"Co budeme dělat? Jsi unavená, chceš jít spát?" otázal se.

On sám si nepozorovaně zdřímnul už v kině, takže teď neměl na spánek ani pomyšlení.

"Já a unavená?" zachichotala se.

"Tak promiň," pokrčil omluvně rameny.

Využila toho, že ve tmě narozdíl od ní neviděl na krok, a přiblížila se těsně k němu.

Dýchla mu do tváře a nahmatala horní knoflík jeho košile, přímo u límce.

"Neškrtí tě to?"

"Trochu."

"Trochu?"

"No, vlastně dost." Do tváří se mu vehnala krev.

Musela se tomu usmát.

Natáhla se k jeho uchu: "Pomůžu ti, jo?"

Políbil ji zlehka do vlasů a zašvitořil: "Tmá má něco do sebe."

James Clavell (1924 - 1994) byl anglický spisovatel. Narodil se v Sydney, a protože jeho otec sloužil v královském letectvu, vyrůstal na mnoha různých místech britského impéria. V 16 letech bojoval v 2. světové válce v Malajsii proti Japoncům a byl zajat. Dostal se do zajateckého tábora v Čangi v Singapuru. Přežil a jeho zážitky odsud mu posloužily jako námět k jeho prvnímu a nejslavnějšímu románu (bingo, to je Král krysa).

V roce 1951 se oženil a díky své manželce, která byla herečkou, se začal zajímat o film. Od roku 1959 produkoval vlastní filmy. Zemřel v roce 1994 ve Švýcarsku.

Román Král krysa se odehrává před koncem 2. světové války v roce 1945 v zajateckém táboře v Čangi v Singapuru. Deset tisíc vězňů zde trpí hladem, nemocemi a vedrem, až na jednoho člověka a tím je americký desátník Král. Ostatní se musí spokojit s šizenými příděly rýže, Král má vlastní truhlu se zásobami. Ostatní se oblékají do hadrů, Král má několik košilí. Když podezíravý poručík Grey provede u krále prohlídku a najde u něj peněz víc, než je zdrávo, dozví se všehovšude, že je Král získal v hazardních hrách. To však není pravda. Král je velmi schopný obchodník a dokáže levno koupit, draho prodat a ještě získat podíl z prodeje. Jeho spoluvězni ho nenávidí, ale potřebují. Jsou na něm závislí. Za hlídání jeho majetku nebo zdržování strážných, když je potřeba, si můžou vydělat cenné peníze či potraviny.

Jediným Královým přítelem je čestný poručík královského letectva Petr Marlowe. I on si postupem času získává v táboře zvláštní postavení, protože všichni ví, že na něj Král drží.

Když je válka u konce a tábor je osvobozen, všichni kromě Petra se obrací ke Králi zády. Už ho nepotřebují a Král najednou vidí, že bez tábora Čangi nic neznamená.

Kniha je čtivá, napínavá, ukazuje, jak se lidé ve válečném prostředí dokáží změnit a jak uznávají jiné hodnoty, než ve svém předchozím běžném životě. Dělají vše, aby přežili. Autor to všechno zažil, vyprávění je tudíž dost přesvědčivé.

Paradoxní je, že kniha sice končí šťastně, protože vojáci jsou záchráněni a vrací se domů, ale pro Krále je to tragédie. Bez války a zajatců, kteří ho potřebují, je nicka.

to je svět bez přátel a bez hudby

to je, když se není ke komu přitulit

to je modrá planeta bez čokolády

a ranní chleba bez marmelády

to je rodina složená z kamenných křížů

to je, když nenaučená písemku píšu

znamená to zapomenutý úsměv

znamená to zmařený úspěch

znamená to oseté pole bez vláhy

znamená to stále jen váhání

zoufalost nemoct se pohnout dál

zoufalost z nepřítele, co se smál

zoufalost dítěte, které se neprobralo

zoufalost co se se světem stalo

Jde sice už o týden starou záležitost, čemuž málem nemůžu uvěřit, ale absolvovala jsem vlastní stužkovací večírek. Čtyři roky uplynuly jako voda a přišel čas vlézt do šerp, nechat si připnout stužku a připít si šampaňským. Jako téma jsme si zvolili Horečku sobotní noci a k údivu všech studentů 4.A jsme dvakrát zatančili předtančení. Kluci vystřihli parádní půlnoční překvapení, žádná z vypůjčených diskokoulí se nezřítila na parket a ten nepořádek, co v sále zůstal..no, snad se o to někdo postaral :). Budeme mít na co vzpomínat. Mám tu pro vás fotku z předtančení, která se mi moc líbí kvůli jejím barvám.

Takže po té, co jsme si užili tuto akci, nás čeká už jen maturita.

Mám z ní stále větší strach nebo řekněme, že před ní mám rostoucí respekt.

Jestliže se s maturitou dobře poperu, není konec. Čekají mě taky přijímačky na vysokou školu, vlastně školy, tak doufám, že se dostanu, nejlépe na tu, co je číslo jedna.

Když o tom mluvím, tak můžu zmínit,že jsem včera zavítala na den otevřených dveří na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Loni jsem strašně chtěla do Brna, ale pak jsem na UP objevila zajímavý obor, tak se stala volbou číslo jedna právě tato univerzita. Ale kdo ví, kde nakonec budu.

A co vy? Nějaké zážitky z plesové sezóny?

Na nádraží vystrčeném na okraj města je klid. Skupinka mladých lidí se baví na rohu oprýskané nádražní budovy. Na lavičkách s výhledem na kolejiště posedává několik starších dam. Všichni svírají v prstech jízdenku, kterou si před chvílí zakoupili u pokladny.

Vtom dosavadní klid vyruší hlas z reproduktorů a oznamuje cestujícím, že České dráhy se omlouvají za zpoždění vlaku, jenž dorazí do patnácti minut.

"To to hezky začíná," poznamená jeden z mladíků na rohu. Zpoždění vlaků je u nás sice častá a běžná věc, ale lidé se stále spoléhají na jízdní řády a plánují si podle nich své cesty, aniž by pomysleli na časovou rezervu. Jaké je pak jejjich rozhořčení, když zjistí, že se jim jejich plán může lehce zhroutit.

Uběhne čtvrt hodiny a hlas z reproduktoru konečně podává uspokojivou zprávu. Vlak přijíždí na první kolej. Nastupujeme do zachovalého osobního vlaku. Uvnitř jsem proudem lidí za mnou tlačena do uličky obklopené dvojsedadly, která vždy dvě a dvě tvoří pomyslná kupé. Odhadem polovina míst je obsazena. Volím místo blíž do uličky na konci vagónu a pozdravím svého souseda. Je jím muž s prořídlými vlasy ve věku asi padesáti let. Ptám se ho, jestli jezdí vlakem často.

"Ano," přikyvuje, "připadá mi to pohodlné. Člověk se může projít, když potřebuje, a narazí tu na spoustu zajímavých lidí."

Za chvíli pocítíme slabé škubnutí a vlak se dává do pohybu. Kola se otáčí stále rychlejí a supění kovového monstra se stupňuje, až se zvuk ustálí.

Rozhlížím se kolem sebe. Na kožených sedačkách sedí lidé různého věku, od malých dětí po důchodce. Někteří spí, někteří si povídají nebo jen sedí a pozorují ubíhající krajinu za okny.

Do vagónu vstupuje pan průvodčí v uniformě.

"Přistoupili? Přistoupili?" opakuje snad u každé sedačky a označuje lidem lístky. Projde až ke mně, aniž by se jedinkrát zakynácel, a proděraví i můj lístek. Cesta ubíhá plynule dál.

Vlak projede čtyřmi stanicemi, než nadejde čas, abych vystoupila. Mezitím se na sedadlech prostřídá mnoho lidí, a dokonce s námi cestuje i pes. Jeho pán si ho samozřejmě dobře drží na vodítku a nezapomněl ani na náhubek.

Když vlak se skřípěním zastaví, jdu ke dveřím a zdolám opět vysoké schody. Za chvíli stojím na nástupišti jiného nádraží a sleduji, jak vlak, po staletí oblíbený způsob dopravy, mizí v dálce. Zůstávají tu po něm jen prázdné koleje.

"Je to ale život mezi těmi vlaky," povzdychne si vedle mě výpravčí, který svou typickou plácačkou před chvílí odmávnul mému vlaku odjezd. Skutečně, pro spoustu lidí jsou vlaky nedílnou součástí života.

Pěkně dlouho jsem se zase neozvala a s přáním krásných Vánoc taky přiházím s křížkem po funuse, ale co se dá dělat. Tak jako tak vám přeju krásné vánoční svátky, veselého Silvestra a střízlivý vstup do nového roku!

Vánoční prázdniny alespoň pro mě znamenají oddych od každodenního školního shonu, a i když mě ta nuda, kterou si ale svou leností vytvářím sama, přestává bavit, jsem za ni vděčná. Vánoční dárky mě potěšily. U většiny dárků jsem věděla, že je dostanu, ale je fakt, že o to víc jsem se na Vánoce těšila. Teda, i když nevím jak vám, ale mě nepřipadalo, že vůbec nějaké svátky jsou, dokud jsem neozdobila stromeček (letos dva). Pokud jde o dárky, tak kromě oblečení a kosmetiky, o čemž jsem věděla, jsem dostala ještě dva "tvrdé dárky", z nichž jeden jsem tušila - cd Evanescence - a v druhý jsem doufala - kniha Pekelný maturiťák.

Děsí mě představa, že až po Novém roce přijdu do školy, budou mě tam čekat už jen čtyři měsíce. Jak se mám krucinál na tu maturitu tak rychle připravit? Začíná mi solidně téct do bot, i když jsou jistě jedinci, pro které je to ještě v klidu, zatímco já šílím.

Radši už toho nechám, jinak vás taky nakazím.

Pokud jde o blog, tak vážně nevím, kdy sem co přidám. Kvůli škole mám v psaní totální stop stav, jedině snad nějakou z již 44 básniček, co jsme s Benjim zpachtili, bych tu mohla uveřejnit. Ale těšte se, až odmaturuju...

Chcete obrázek? Chcete? Tak si rozklikněte celý článek :p

Je úterý 6. prosince 2011 a slunce se ještě nevyhouplo na oblohu. Sedím v autobuse a bojuju s nedospalostí stejně jako mých 27 spolužáků, s nimiž tvořím třídu 4. A Gymnázia Třebíč. Když zastavujeme v Jihlavě, slunce už svítí, ale nikdo nevystupujeme. Cílem naší cesty je hlavní město Praha, kde strávíme tři dny na exkurzi. Jako pedagogický dohled nás doprovázejí Mgr. jméno češtinářky a RNDr. jméno třídní učitelky.

Když přijíždíme na autobusové nádraží Florenc v Praze, je už po deváté hodině, což znamená, že jsme dorazili se zpožděním. Podle jízdního řádu jsme měli být na nástupišti již v 8:35, ale vzhledem ke špatné průjezdnosti pražských ulic se nikdo nediví.

Pobereme všechna zavazadla, využijeme rychlosti metra a zanedlouho dorážíme do Husova domu v Jungmannově ulici, kde budeme ubytováni. Nastává mírný chaos s přerozdělováním pokojů, protože byl nahlášen špatný počet dívek a chlapců. Správce pan jméno správce nám ochotně vychází vstříc a situaci obratně vyřeší.

V ubytovně se dlouho neohřejeme, jelikož záhy jdeme poznávat naši matičku stověžatou. Paní učitelka jméno češtinářky nás provádí městem a ukazuje nám některé významné stavby. Začínáme u kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali aktéři atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Procházíme Karlovo náměstí, které je podle mnohých z nás tak malé, že si status náměstí ani nezaslouží. Zběžně si prohlédneme Tančící dům a pokračujeme v naší exkurzi dál podél řeky. Míjíme řadu secesních domů, které jsou sice pěkné, ale nutně by potřebovaly očistit.

Cestou na Václavské náměstí si snažíme zapamatovat, kde je jaký obchod s potravinami. Na této exkurzi se o stravování staráme každý sám, a proto to budeme potřebovat. Jak se ještě dnes ukáže, Tesco v podzemí na jedné z ulic kolem Václavského náměstí a obchod s potravinami na Jungmannově ulici nám všem přijdou vhod, abychom měli dobré snídaně, svačiny a večeře.

Dostáváme rozchod a po skupinkách mizíme do různých restaurací, jídelen a rychlých občerstvení, abychom se naobědvali. Ačkoliv je nabídka široká, musíme se přece jenom nejdřív podívat na ceník, neboť, jak se říká, v Praze je blaze, ale draze. Já a mé čtyři kamarádky volíme pro dnešek rychlost a schopnost zasytit fastfoodu KFC. Zbytek volného času trávíme potloukáním se po obchodech. Narážíme na spoustu krásného oblečení a bot, nic z toho však bohužel není právě nejpřístupnější našemu kapesnému.

Odpoledne krásně svítí sluníčko a na začátek prosince je docela hezké počasí. Nyní nám na tom ovšem nezáleží, protože máme na programu prohlídku Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici.

Vstupujeme do klidné vysoké budovy, jejíž zdi jsou z betonu. Ujímá se nás sympatický pan průvodce a začíná svůj poutavý výklad u tří vitrín s historickými rádii, gramofonovými deskami, starými sluchátky a dalšími věcmi souvisejícími s rozhlasovým vysíláním. Dozvídáme se, že vůbec první vysílání Českého, tehdy ještě Československého, rozhlasu proběhlo v roce 1923 ze stanu postaveného na louce v Kbelích. Jsou nám popisovány různé technologie záznamu zvuku. Mě nejvíc zaujaly voskové válce, jelikož jsem o nich narozdíl třeba od gramofonové pásky nikdy dříve neslyšela. Voskové válce bohužel nebyly efektivní, protože umožňovaly opětovné přehrání zvuku pouze jednou a jejich životnost byla omezená. V dnešní době se nejvíce používá ukládání zvukových záznamů do počítačových systémů, dokonce i CD už jsou minulostí.

Proplétáme se budovou Českého rozhlasu. Smíme nahlédnout do režijní místnosti, kde jsme svědky natáčení programu na páteční vysílání, a do studia pro větší počet hostů.

"Kolik si myslíte, že můžou stanice Českého rozhlasu denně odvysílat minut reklam?" ptá se náš pan průvodce. Odhadujeme, že to bude něco kolem jedné hodiny. Skutečnost nás všechny překvapí.

"Jsou to tři minuty," prozrazuje pan průvodce.

Posledním zážitkem, který si z Českého rozhlasu odnášíme, je jízda otevřeným výtahem zvaným páter noster.

Až do večera máme volný čas. Využíváme ho k nákupu potravin a odpočinku.

Večer v sedm hodin už všichni sedíme v hledišti Divadla V Dlouhé a sledujeme představení U Hitlerů v kuchyni, které paroduje život Adolfa Hitlera. Tato inscenace je po náročném dni stráveném chozením po Praze příjemným odlehčením a pobavením, ale náročnějším divákům bych ji nejspíš nedoporučila.

Na ubytovnu se vracíme přes Staroměstské náměstí, abychom mohli zhlédnout osvícené vánoční trhy a vánoční strom. V jedenáct hodin máme noční klid. Známky únavy jsem na sobě cítila již v divadle, tak spokojeně uléhám pod peřinu.

Je mi jasné, že další dva dny budou o něco náročnější a únavnější než ten první, protože máme nabitější program. Ještě nás čeká prohlídka Hradu, Národního divadla a židovského města. V Praze je zkrátka mnoho věcí k vidění a potřebujete spoustu času, abyste si vše mohli projít. Možná se za tímto účelem někdy do Prahy vrátím. Za sebe musím říct, že i přes své historické zajímavosti mi Praha připadá moc velká, špinavá a uspěchaná.

Ahoj všichni! Minulý týden proběhlo mé nejrychlejší uzdravení z nachlazení v životě..no, ještě nejsem zdravá úplně, pořád "troubím na lesy", ale oproti tomu, jak schlíplá jsem si ještě minulé úterý a středu připadala, je to bezva. Takže mi nic nebránilo v tom užít si další ples.

Zítra odjíždím se školou na exkurzi do Prahy, ale vy stejně ani nepocítíte, že jsem pryč, vzhledem k tomu, že se s frekvencí přidávání článků nepřetrhnu. Nápad na krátkou jednorázovku sice mám, ale nebudu nic slibovat, vše závisí na tom, jak to bude s časem. Takže se tu zatím mějte a spokojeně blogujte:) Alex

Když sním, chci ten sen o nás

občas mě ale nechá opravdu zmást

nakonec ze sna mě probudí ráno

pak marně hledám v myšlenkách, co se mi zdálo

Nechápu, že moje myšlenky se tam objevují,

ale už tě v nich vidím, že líbáš mě

Uvědomuji si, že tě opravdu miluji

při naší společné písničce spolu tančíme

Když se jeví silueta obrazu,

jsme tam společně, čas bych chtěl aji zastavit

Nyní je to bez časového posunu,

ale naše láskyplné slovo se hlásí, nechci tě ztratit

Chci již sen jenom jeden

být s tebou stále a neustále

ležet, snít i žít chci již jen s tebou,

protože jenom v tobě mám veškerou důvěru