...a přišlo loučení

3. ledna 2013 v 19:27 | Alex |  poznámky
Moji milí, kdo sem ještě zavítáte, mám pro vás smutnou zprávu. No, smutnou, jak se to vezme. Po pěti letech se musím s blogem rozloučit. Jak jste nejspíš zaznameli, už skoro nepíšu, tak sem nemám co dávat. Mrzí mě to, ale život jde dál. Všem čtenářům a návštěvníkům děkuji, že si tohoto blogu všimli a podporovali mě v komentářích :)
Blogování jsem si zamilovala natolik, že si nedokážu představit s tím jednoduše seknout. Stěhuju se jinam, ale nepovím kam, leda byste o to někdo opravdu stál. Můj nový blog nebude navazovat na tento, chystám ho vést jinak a doufám, že mi poslouží zkušenosti z tohoto blogu. SBéčkům, které mám ráda, novou adresu napíšu. Když budete chtít, můžeme v našem blogovém přátelství pokračovat :)
Blog nechám ve stavu, v jakém je nyní, zbavovat se ho nebudu, na to k němu mám velké pouto a ve článcích mám spoustu myšlenek, ke kterým se budu ráda vracet. Kdo ví, třeba chytnu druhý dech, začnu znovu psát a k blogu se vrátím. Uvidíme :)
Tak tedy radši ukončím tento článek, připadá mi, jako bych se s blogem rozcházela nebo psala závěť. Mějte se tu blaze a s láskou blogujte ♥
Alex
 

Moje čtenářská zkušenost (esej)

14. prosince 2012 v 14:31 | Alex |  moje povedené slohovky
Jestli je tu někdo, koho zaujal obor mého studia a rád by si přečetl nějaký výstup, tak dnes přidávám po dlouhé době esej, kterou jsem psala právě do zmiňovaného Úvodu do literární teorie. Nebo pokud si chcete jen tak počíst o mých zkušenostech se čtením a knihami, tento článek je vám k dispozici. Ještě neznám hodnocení pana docenta, ale já sama jsem se svým dílkem spokojená, ačkoliv si nejsem úplně jistá, jestli je to esej :D
Rozsah práce jsou 4 strany. Dám to sem všechno, ale číst vás to samozřejmě nemůžu nutit. I když si vyberete jen některé pasáže a napíšete mi k nim svůj názor, budu ráda :)
Těm, kteří mají ještě školu, přeju pevné nervy! Alex

Moje čtenářská zkušenost

Když se člověk naučí číst, otevírá se před ním nový svět. Je to téměř, jako by se znovu narodil. První přelouskané slabiky jsou jako první krůčky batolete, první přečtený text je jako první rozběhnutí. Člověk tak získává úžasnou schopnost, díky níž může v knihách prožít vzrušující příběhy, podívat se do vzdálených koutů Země, ba i Vesmíru nebo se přenést v čase hluboko do minulosti či daleko do budoucnosti. Ačkoliv to ne každý vidí, čtení je moc. Umožňuje nám dozvědět se spoustu věcí, rozšířit si obzory i slovní zásobu. Především nám ale nabízí zážitky, protože, přiznejme si, právě kvůli nim lidé nejraději čtou beletrii.

Píšu, spíš nepíšu

28. listopadu 2012 v 19:20 | Alex |  poznámky
Jestli sem ještě někdo chodíte, tak jste určitě zaznamenali moji velmi sníženou aktivitu. Existuje pro ni pár důvodů. Zaprvé končí semestr a je třeba se jednou za půl roku dokopat k učení, ale to není to hlavní. Prostě teď nepíšu a samotnou mě to štve. Ne že bych neměla co psát, nápadů mám spousty, ale nějak mě to nechytá. Než se v příběhu dostanu k zajímavým scénám, musím se prokousat úvodními pasážemi a ty mě prostě psát nebaví. Navíc mám za sebou spoustu přednášek z literární teorie s naším úžasným učitelem, obdivovatelem Matrixu, Tří mušketýrů a Popelky, na kterých jsem zjistila, že můj autorský styl je v podstatě zoufalý. Píšu téměř výhradně er-formou, používám přímou charakteristiku a nehraju si se čtenářem, jak bych měla. To všechno vede k tomu, že momentálně nic kromě prací do školy nepíšu. Doufám, že se to brzy změní a třeba mě něco nakopne ke tvůrčí činnosti.
 


Monika Plocová: Ventil (recenze)

7. listopadu 2012 v 20:21 | Alex |  moje povedené slohovky
Jak jsem předesílala v předchozím článku, psala jsem do školy recenzi. Dnes jsem si na ni vyslechla hodnocení učitelky (paní doktorky tuším :D), tak ji sem dám k posouzení ještě vám. V hodině mi bylo vytčeno, že jsem neuvedla žánr knihy a že používám termíny ich-forma a er-forma, ačkoliv jsem popřela, že jde o umělecké dílo. Jaký je váš názor? Budu ráda, když se vyjádříte. Alex


Tenká kniha s názvem Ventil je již čtvrtým dílem spisovatelky Moniky Plocové. Vyšla v roce 2008 v nakladatelství iNSiGNiS a s předcházejícími knihami Na špičce ledovce (2005), Ledové stopy zapomnění (2006) a Všechno má svůj čas (2007) ji pojí společné téma - závislost.

Proč jsou lesby tolerovanější než gayové?

31. října 2012 v 19:24 | Alex |  Nevážné úvahy
Milí čtenáři, nová úvaha je na světě. Vím, že jsem se pustila do dost diskutabilního tématu a ne všem se s ním zavděčím, ale toto do psaní patří. Co se chystám psát dál? Do jednoho semináře máme napsat recenzi na relativně novou knihu, přičemž si tu knihu máme předtím tak dvakrát přečíst a rozsah práce mají být dvě A4. Vzhledem k tomu, že tady mi středoškolská úroveň recenze zřejmě nepostačí, budu muset ještě nastudovat, jak se správná recenze píše, a to vše bych měla v ideálním případě stihnout za týden. Držte mi palce :)

Proč jsou lesby tolerovanější než gayové?

Neprováděla jsem k tomuto tématu žádný výzkum a nevím, jestli ho někdy někdo dělal, ale je obecně platné, že společnost je tolerantnější k lesbám než ke gayům. Čím je to ovšem dáno?
Mezi heterosexuálními lidmi, kteří podle známé poučky zabírají 96 % populace, obecně vždy panovala jistá nevole vůči homosexuální menšině. V dnešní době už tato tendenci není tak silná, ovšem stále přetrvává. Když se ale zamyslíte nad tím, jak lidé reagují na líbající se ženy a oproti tomu na líbající se muže, nejde si nevšimnout, že mužské homosexuální páry jsou považovány za zvrhlejší.
Jedno vysvětlení se přímo nabízí. Muže z nějakého důvodu vzrušují a rajcují lesbické hrátky, zatímco ženy se na dva muže lísající se k sobě opravdu dívat nemusí. Ženy jsou označovány jako něžné pohlaví. Ženské něžnost tedy zjemňuje mužskou drsnost, a když se sejdou dvě ženy, jde o dva něžné elementy. U mužů je to jinak. Ti jsou obecně považováni za drsné pohlaví, ale gayové oproti tomu bývají zženštilí. Není to přirozené, aby byl muž tím něžným stvořením, které mluví vysokým hlasem, nosí růžové svršky, dostává květiny apod.
Z předešlého vyplývá, že lesbičky lidem asi tolik nevadí, protože tyto ženy stále zůstávají ženami, kdežto gayové, alespoň většina z nich, nezůstávají svým chováním věrni svému pohlaví. Některé heterosexuální muže to může dokonce urážet, ale co já vím, nejsem muž.

Nový svět

21. října 2012 v 18:53 | Alex |  básničky
Na nějakou pravidelnou tvorbu to zatím nevypadá, ale každý týden aspoň něco vymyslím. Dneska přidávám básničku, kterou jsem napsala celkem rychle a pokusila jsem se do ní vložit pocity ze svého nového života.

Nový svět

Zapálit vzpomínky,
nechť větrem shoří,
pryč ať jsou domněnky,
všechno se boří.

Nové teď postavit,
nový úhel znát,
život si upravit,
jak si budu přát.

Mít svůj svět
ve světě ostatních
a být z těch,
kdo si v něm poradí.

Vlastní hodnoty a sny,
jen na sebe se spoléhám,
využít všechny dny,
ať nakonec lásku znám.

Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

16. října 2012 v 22:59 |  Spisovatelé a knihy
Tento týden mám konečně pocit, že ta instituce, kterou navštěvuji, je škola. Tento týden totiž došlo na učení :D Ovšem stihla jsem si přečíst knihu, o níž jsem už několikrát slyšela a byla jsem na ni dost zvědavá.

Paulo Coelho se narodil roku 1947 v Rio de Janeiru, studoval práva, psal divadelní hry, texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro zelevizi a věnoval se žurnalistice. Za svou literární činnost byl byznamenán několika zahraničními cenami. Francouzský ministr kultury jej v roce 1996 jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Roku 1999 mu galicijský guvernér udělil v Santiagu de Compostela zlatou medaili za šíření významu svatojakubské cesty. Od roku 1997 je tento brazilský spisovatel zvláštním poradcem UNESCO pro projekty Cesty víry a Dialog mezi církvemi.


Kde je hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem, mezi odlišností a normalitou?

Na okraji

8. října 2012 v 22:38 | Alex |  básničky
Školní rok se pomalu rozjíždí a vůbec se nebudu divit, až najednou skončí semestr a já si budu říkat, jak se to jen stalo. Dnes přidávám básničku, ale je na mě poměrně netypická. Chtěla jsem zkusit něco méně konkrétního. Možná z toho budete zmatení, možná se vám to bude líbit. Dejte vědět. Alex

Na okraji

Stůj člověče,
jsi na okraji,
na okraji útesu,
ten pohled nesnesu.

Chystáš se padat,
ale jsi mlád,
komu tím prospěješ,
kam jen to dospěješ?

Uzavřen v kleci,
nevíš, kam dál
na okraji útesu jsi,
co když tě poprosím?

Nevzdávej se,
braň svou duši,
skončíš jenom jednou
a já zemřu s tebou.

Prach

2. října 2012 v 22:02 | Alex |  povídky
Zamilovala jsem si knihovnu naší univerzity. Kromě toho, že má osm úžasných sálů a spoustu místa ke klidnému studování, jsem tam dnes našla knihu, která není v třebíčské knihovně k sehnání a kterou jsem si chtěla už delší dobu přečíst, a napsala jsem tam tuto povídku. Když jsem ji začínala psát, nebyla jsem si ještě úplně jistá, jestli to bude úvaha nebo povídka, ale nakonec se z toho vyklubal double drabble. Pěkné počtení.
Pozn: Vypravěč je malá holčička.

Prach

Babička říká, že až umřeme a budeme dlít pod zemí, stane se z nás prach. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš. Nelíbilo se mi to. Prach není hezký a až umřu, nechci být jen ošklivý šedý prach, který se všude zachytí. Babička však opáčila, že takový prach z nás nebude. Když máme vrstvu prachu na podlaze pod postelí, neznamená to, že tam někdo umřel.
Když člověk naposledy vydechne, začne se měnit ve zcela jiný druh prachu. Budeme stříbřité částečky, lehčí než pírko a hebčí než kočičí srst. Nejlepší na tom celém je, že až se z nás takový prach stane, budeme se moct nechat unášet, kam jen budeme sami chtít. Takový prach se dostane daleko za hranice našeho světa, mimo všechno to, co jsme znali v našem životě. Nepozorovaně budeme moct putovat po všemožných galaxiích, planetách, světech, dimenzích…nebudou pro nás žádné hranice. Nebudeme omezeni smysly, které nám říkají, že cesta, po níž jdeme, někde končí. Pro nás, pro prach, nic nekončí. Budeme všude a vždy, jak se nám jen zamane.
Někdy se mi o tom zdá. Myslím, že musí být moc hezké být tím prachem. Babička si je jistá, že ona se jím už brzy stane. Závidím jí.

Proti samotě

24. září 2012 v 11:27 | Alex |  básničky
Zamilovaným básničkám na tomto blogu zase na čas odzvonilo a já se vracím k původnímu "trendu" psát básničky, když mě něco štve. Třeba se tu najde někdo, kdo se se mnou ztotožní nebo naopak bude danou věc spatřovat z jiného světla.

Proti samotě

Proč emoce nedají mi chvíli klidu?
Proč jen patří k vybavení lidu?
Smích i pláč jsou běžná věc,
ale musí mě trápit srdce přec?

Kam dál